Od svého návratu k moci roku 2010 vede maďarský premiér Viktor Orbán to, co nazývá "národní revolucí". Na programu má toto: zvýšená kontrola legislativní, soudní a politické moci, kontrola médií a nacionalistické projevy. Orbán vede politiku, která zneklidňuje Evropskou unii. Ta ale zatím nepodniká žádné kroky odporu.

Už 21. července média psala o “summitu poslední šance”, který měl najít řešení pro ohroženou společnou měnu. Dluhová krize, která se rozšířila z Řecka do Itálie a další států, nyní napadla samé jádro eurozóny. Německo, které se rozhodlo řešit krizi nařízením společné fiskální disciplíny, se potýká s nedůvěrou svých partnerů.

Finanční, hospodářská a sociální – krize, s níž Řecko bojuje od podzimu roku 2009, je bezesporu nejvážnější krizí v Evropě od konce druhé světové války. V sázce totiž není jen osud země, jež je nucena skládat velké oběti, ale i budoucnost jednotné měny a samotný smysl evropského projektu.

Jaro 2010-léto 2011: Krize eura trvá už déle než rok a zdá se, že se spolu s novými záchrannými plány, obavami o osud ekonomicky nejslabších zemí a útoky finančních trhů čím dál více prohlubuje. Politická odpověď na hospodářské problémy zůstává nejednoznačná a vyvolává mnohé otazníky ohledně budoucnosti samotné Unie.

Hospodářská krize a obavy o budoucnosti eura postavily Německo do pozice lídra EU, ať chce či nechce. Zatímco se ale Angela Merkelová snaží přemluvit své partnery k zodpovědnosti, která se stala úspěchem její země, je kancléřka kritizována za nedostatek projevené solidarity a zapojení se do evropských záležitostí. Německo a Evropa mají komplikovaný vztah. Podívejme se na něj zblízka.

V rámci boje s hospodářskou krizí řada zemí eurozóny nechává růst veřejné výdaje a státní dluh, čímž se vzdaluje od konvergenčních kritérií. U některých z nich, jako například v Řecku, to téměř zašlo až k platební neschopnosti a postavilo do obtížné situace společnou evropskou měnu.

Ve chvíli, kdy arabský svět zachvátila touha po svobodě, kterou rozpoutali mladí lidé, Evropa prokazuje neschopnost chopit se iniciativy a přijmout roli, kterou jí ukládá její postavení a historie.

Presseurop je vyzval 10 evropských autorů, spisovatelů a analytiků, známá pera i nové tváře, aby napsali o své Evropě. Takové, kterou vidí i mimo obyčejný sled událostí; takové, kterou si představují pro lepší budoucnost či takové, kterou žijí jako lidské bytosti a občané.

Mluvit jedním hlasem. Tato stará ambice Evropské unie by se měla stát skutečností díky vytvoření funkce Vysokého představitele pro zahraniční záležitosti a zahájením fungování Evropské služby pro vnější činnost. Ve světovém kontextu, který zpochybňuje postavení, které po staletí zastávala, Evropa bude muset své nové diplomatické prostředky správně využívat. Je to výzva, která vyvolává řadu diskuzí, které přinášíme v této tématické sekci.

Obrovská úvěrová krize, splasklá bublina nemovitostí i tíha státního dluhu - Irsko je na hranici bankrotu. Nákaza by se mohla rozšířit do dalších států eurozóny počínaje Portugalskem. Sedmadvacítka se proto pokouší najít záchranný lék.

Francouzská vláda se koncem července rozhodla vyklidit nelegální romské tábory a odsunout jejich obyvatele do jejich zemí původu, nejčastěji do Bulharska a Rumunska. Politika prezidenta Sarkozyho ale narazila na mnoho odpůrců a v Evropě vyvolala vášnivou debatu. Rasismus, bezpečnostní politika, práva minorit, integrace diskriminované populace, morální hodnoty Evropské unie, evropské dotace a jejich využití, atd.. vedle mnoha otázek vyvstala také jedna skutečnost: národní téma přerostlo v téma evropské.

Čítají mezi 4 a 12 miliony a v Evropě jsou usazeni po staletí. Cikáni, Gádžové či Sintové - můžeme je nazývat jakkoliv. Nezmění to ale nic na skutečnosti, že tvoří v Evropě pomyslný osmadvacátý stát - nejchudší a nejméně vzdělaný. Evropské vlády si na Romy ukazují prstem, aniž by dokázaly tento "problém" dlouhodobě řešit.

Šedesát let po deklaraci Roberta Schumana, která dala základy Evropské unii, prochází společenství evropských států vážnou krizí spojenou s jednotnou měnou. Zatímco evropská konstrukce se začala otřásat v základech, evropští intelektuálové se zamýšlejí nad její budoucností.

Populistická, xenofobní či nacionalistická hnutí zažívají v řadě evropských zemí nový rozkvět. Na Východě zůstávají věrná fašistické ideologii a na Západě se jejich terčem stává multikulturalismus a zvláště pak islám.

Chorvatsko, Makedonie, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Albánie a Kosovo – balkánské státy, jenž kandidáty členů Evropské unie jsou nebo se jimi chtějí stát, začaly proces politické a ekonomické transformace. Příklon k nacionalismu, pokračující korupce či neochota Bruselu však zůstávají na cestě do unie velkými překážkami.

Představitelé světových vlád se brzy setkají na mezinárodní konferenci o klimatických změnách v Kodani, aby se dohodli na snížení skleníkových emisí, které přispívají ke globálnímu oteplování. Na konferenci, která se uskuteční ve dnech 7 - 18. prosince, bude hrát Evropská unie stěžejní roli. Diskutovat se bude o mnoha tématech. Počínaje nutností rozvíjet obnovitelné zdroje energie, podmínkami pomoci rozvojovým zemím konče. Budeme ale nejspíš také svědky nevůle některých politiků, kteří snahu v boji proti klimatickým změnám brzdí.

Lisabonská smlouva - zjednodušená verze smlouvy, jež Francouzi a Nizozemci odmítli roku 2005 - by měla zjednodušit fungování Unie sedmadvacítky. Po strastiplné cestě vešla 1. prosince 2009 v platnost. S ní se tak rýsuje nová Evropa, jak ale dokládají články na toto téma, nejde to tak zlehka.

V době nejvážnější finanční a hospodářské krize od 30. let reaguje Evropská unie více či méně koordinovaně. Snaha obnovit hospodářský růst bez velkých ztrát a zadlužení spojuje všechny členské země.

Demonstrace, kulatý stůl, revoluce: roku 1989 se východní Evropa vypořádala s komunistickými režimy a po čtyřiceti letech padla železná opona. Od Varšavy po Bukurešt, přes Budapešť či Prahu lidé objevili nový způsob života: demokracii, cestování, kapitalismus, možnost volby, ale také nezaměstnanost, korupci a přistěhovalectví. Navzdory členství v Evropské unii a NATO, není přechod k demokracii ani po dvaceti letech u konce.

Příznivci reformního kandidáta na prezidenta Míra Hosejna Músávího se od prezidentských voleb v Íránu, které se konaly 13. června 2009, snaží zpochybnit znovuzvolení konzervativního Mahmúda Ahmadínežáda. Zatímco represivní režim vše cenzuruje, Evropa, jež byla dlouhá léta prostředníkem mezi Teheránem a Spojenými státy, nenachází v otázce íránské krize společnou řeč.