Začátek obléhání hlavního města Bosny je „dnem, kdy Evropa v Sarajevu zemřela“, píše Delo, který u této příležitosti poskytl na svých stránkách prostor bosenskému spisovateli Dzevadu Karahasanovi, podle nějž

Bosna a Hercegovina stále procházejí vážnou krizí, protože spolu s Daytonskou smlouvou [která v prosinci roku 1995 ukončila válečný konflikt] musela země přijmout státní strukturu, jež není udržitelná ani z hlediska právního, ani logického. A když se mezinárodní nebo místní úředníci chtějí pokusit o nějakou změnu, hned se jim v tom brání s poukazem na riziko ohrožení rovnováhy a míru. V Bosně vládne mír jedině na hřbitově. A to ještě kdoví jestli.

Sarajevský deník Dnevni Avaz věnuje několik stran oslavám „dvacetiletého výročí od vypuknutí konfliktu v Bosně a Hercegovině“. Jmenovitě píše o „rudé čáře“, která vznikla 6. dubna z 11 541 židlí stejné barvy vyrovnaných vedle sebe na třídě maršála Tita na paměť obyvatel města, kteří ve válce přišli o život. List mimo jiné připomíná, že 6. duben bude rovněž příležitostí k oslavě „550 let od založení Sarajeva a 67 let od osvobození města od fašismu“.

Otočit list by Bosně mohla pomoci vyhlídka na vstup do Evropské unie. Cesta to ale zdaleka nebude jednoduchá, jak zdůrazňuje Die Presse. V úvodníku nazvaném „Evropská unie a bosenská schizofrenie“ vídeňský deník soudí, že EU musí více usilovat o návrat ke kořenům a profilovat se jakožto mírový projekt. Zatím se ale vyznačuje především nezájmem o to, co se v Bosně děje:

EU dala bosenským politikům na srozuměnou, že jejich země nebude moci se svými komplikovanými strukturami vytvořenými v Daytonu mezinárodním společenstvím do Unie vstoupit. Žádná vnitrobosenská dohoda o nových strukturách ale neexistuje.

Madridský El País se domnívá, že poválečnou dobu ukončí teprve den, kdy Bosna a Hercegovina vstoupí do EU:

Bosna a Hercegovina nemá státní svátek, politici se nedokážou dohodnout na správném datu. [...] Země je stále rozdělena na dva celky. [...] Zdvojená administrativa a naprostý nedostatek sdíleného národního cítění dnes definují zemi, která si své fyzické rány obvázala, ale usmíření nedosáhla.

se s touto dohodou kvalita kosovsko-srbských vztahů po ročním vyjednávání nijak nezmění. Obě země stále vzájemně neuznávají svou právní legitimitu. Proto je zapotřebí pokračovat v diskuzích až do dosažení stabilních vztahů. […] V případě Prištiny by mohla vyjednávání eventuálně vyústit v uznání nezávislosti Kosova pěti evropskými státy, které tak ještě neučinily (Kypr, Španělsko, Rumunsko, Slovensko, Řecko) a ve vytvoření nového právního rámce. Ale takto nedefinovaný status Kosova vyžaduje novou rezoluci Rady bezpečnosti OSN – se souhlasem Srbska. EU Kosovu nabídne evropskou perspektivu a přislíbí mu studii proveditelnosti jeho integrace (aniž by zašla až k zahájení procesu přípravy dohody o stabilizaci a přidružení). Srbsko by naopak mohlo získat status kandidáta na členství v EU.

[…] Bruselu šlo především o to odblokovat status quo a přiblížit Srbsko Unii poukazem na jeho důležitost. Cílem Srbska pak bylo získat status kandidátské země a zároveň nadále popírat popírat nezávislost, svrchovanost a funkčnost Kosova. Tohoto cíle viditelně dosáhlo. Kosovo ztratilo příležitost situaci normalizovat. Brzy obě země vstoupí do svého volebního cyklu, „normální“ fáze nestability. Vyjednávání o přijetí Srbska do EU budou moci být zahájena teprve tehdy, pokud bude politická situace v Kosovu a Srbsku jasná a stabilní. A bude to Brusel, kdo jim oznámí, že nadešel okamžik opět zasednout k jednacímu stolu a odblokovat status quo.

Chorvatsko se stane 28. členem Evropské unie. Vlivem dění, které bylo vším možným, jen ne idylou, a v důsledku problémů jak na straně Chorvatska, tak EU, která zdaleka nefunguje dokonale, se demokratický sen optimistického národa z konce osmdesátých a začátku devadesátých let přetavil během následujících dvou desetiletí v pochybnosti. Včera se tento sen stal skutečností, s níž bude třeba nyní žít. Zajisté je třeba být realistou. Chorvatsko se ani po referendu ani po 1. červenci 2013 [kdy přístupová smlouva nabude účinnosti] nestane zaslíbenou zemí. EU není lékem na všechny bolesti. Zdaleka není ztělesněním Dobra, idylickým společenstvím států a národů. Má své problémy a své často nepříjemné a bolestivé metody, jak tyto problémy řešit. Chorvatsko musí nalézt v tomto „zájmovém společenství“ své skutečné místo. Neobejde se to bez konfliktů, které dozajista poskytnou živnou půdu euroskeptikům. Prozatím ale není žádného sporu o tom, že vstup Chorvatska do EU je pro zemi významným krokem. O nic tím nepřichází, zejména pak ne o svou suverenitu. Vstup do Unie jí může přinést jedině užitek.

Editorialista Šenol Selimović se na stránkách splitského deníku Slobodna Dalmacija, zaměřuje na „historicky rekordní neúčast Chorvatů na referendu o vstupu do EU“ 22. ledna:

43,6% účast je nejnižší, která kdy byla na evropské úrovni u tohoto typu referenda zaznamenána. Dokonce je nižší než v Maďarsku (45,62 %), kde občané hlasovali o evropské budoucnosti země v referendu v roce 2003. Kdyby chorvatská vláda mezitím nezměnila ústavní zákon o referendu, skončilo by z důvodu nedostatečné účasti nezdarem. Chorvatští političtí představitelé ale dokázali této nástraze předejít a dnes si mohou přiťuknout na výsledek svého dlouholetého úsilí, které na přesvědčování občanů o budoucnosti země vynaložili. Vysoká neúčast po sobě nicméně zanechává hořkou pachuť. Naznačuje totiž, že argumenty politických představitelů propagující vstup do EU nebyly přesvědčivé a nedokázaly občany vyburcovat k tomu, aby se takto historicky závažného hlasování zúčastnili. Chorvatská mocenská třída dokonce zradila část proevropského demokratického mínění, které kritizovalo skutečnost, že organizace a skupiny odmítající vstup do EU neměly k představení svých argumentů rovné finanční a mediální příležitosti. Namísto informační kampaně jsme tak přihlíželi kampani propagandistické. A namísto historického referenda, jakého jsme byli svědky v roce 1991 (referendum o nezávislosti), kdy účast dosáhla 83,5 %, vstoupí referendum z 22. ledna do análů evropských dějin svou rekordně vysokou neúčastí.

Augustin Palokaj se v deníku Jutarnji list zamýšlí nad tím, jaké „uff“ muselo  z Bruselu zaznít po chorvatském „ano“: 

Chorvatští občané svým ano prokázali, že vstup do EU nebyl jen projektem politických elit, ale cílem, který podporují i oni sami. Nízkou účast na referendu takového významu nicméně nelze jen tak mlčky přejít. Účastníci referenda, stejně jako ti, kdo volili ano, vyslali svým počtem jasný signál: chorvatští občané chtějí být součástí Unie, ale nic velkého od ní nečekají. EU není ideální institucí. Způsobu, jakým funguje, lze leccos vytknout, ale chtě nechtě je lepší být členem i takovéto Unie, kde je potřeba za své zájmy bojovat. Chorvaté si stručně řečeno nedělají o Unii žádné iluze. Na euforii tu není místo, a to je dobře. […] Uvědomíme-li si, v jak složité situaci se dnes EU nachází, je chorvatské „ano“ i velkou útěchou pro ni samotnou, protože odmítnutí by pro Unii znamenalo zjevnou prohru.

Pár dní poté, co byl 17. září zveřejněn návrh přístupové smlouvy s Chorvatskem, Vecernji list vstupuje do volební kampaně po boku vlády Jadranky Kosorové a bojuje proti vlně euroskepticismu. Do parlamentních voleb zbývají necelé dva měsíce a Kosorové Chorvatská demokratická unie (HDZ), jíž průzkumy předpovídají volební prohru, sází na perspektivu přijetí země do EU (smlouvu má Evropský parlament ratifikovat právě v době voleb).

Jejím cílem je rovněž zamezit obavám ze ztráty identity a kontroly nad vnitrostátními záležitostmi, které se vynořily během čtení návrhu smlouvy. „Ceny chleba, mléka, léků a knih sice porostou, to by nás ale nemělo odvrátit od EU, protože DPH se mění, ať členy Unie jsme, či nejsme,“ píše deník a dodává: „Pokud EU požaduje, aby měli cizinci hledající v Chorvatsku práci stejná práva jako Chorvaté, aniž by přitom museli nutně hovořit jejich jazykem [jako je tomu v současnosti, zejména co se týká zodpovědných funkcí], mohla by tato mnohojazyčnost přispět k větší konkurenceschopnosti chorvatských firem.“

Jiný srbský deník, Blic, zdůrazňuje, že Bělehrad tak tvrdý postoj německé kancléřky nečekal, a klade si otázku, zda to byla vláda, anebo mezinárodní společenství, kdo Srby podvedl slovy o tom, že „Kosovo a EU jsou dvě různá témata, tj. že vstup do EU nebude podmíněn ztrátou Kosova“.

Na německé straně Frankfurter Rundschau připomíná, že „v otázkách přidružení balkánských zemí k Unii směřuje podle názoru Evropské komise vše kupředu. Každý krok je oslavován s technokratickou upjatostí.“ Ale „ti, kdo žili v komunismu, instinktivně cítí, že skutečnou váhu mají nikoliv formální oznámení, ale konkrétní kroky. Není proto divu, že se Balkán ptá: Opravdu nás chtějí? A za jakou cenu?“

Tento „individuální vstup do Evropské unie“ by měl být varováním vládě, která by se z důvodů své neschopnosti účinně řešit sociální a ekonomické problémy mohla dočkat toho, že „zahraniční občanství si opatří stovky tisíc Ukrajinců“, předpovídá ruský deník. Skutečnou hrozbou se však zdá být separatismus, protože Kyjev by „nad územími obývanými zahraničními státními příslušníky mohl ztratit kontrolu“, dodává Nezavissimaja Gazeta. List cituje ukrajinského odborníka Alexandra Gavriče, podle kterého „by stačilo, aby se slogany o kulturní příslušnosti změnily v politické požadavky“.

„Bude mít tento nový vývoj […] dopady na kandidaturu Islandu na vstup do Evropské unie?“ ptá se deník Le Soir. „Zdržováním či zablokováním kandidatury ostrovního státu na vstup do EU už v minulosti vyhrožovaly Londýn a Haag […] a červencovému zahájení vyjednávání o vstupu nezabránilo ani jasné ne (93 %), kterým se Islanďané v březnu 2010 ke smlouvě vyjádřili v referendu.“ Politolog Baldur Thorhallsson v rozhovoru pro belgický deník zdůrazňuje, že ačkoliv Britové nasadili ostřejší tón, „ukázali se nakonec jako méně útoční, neboť by v EU rádi viděli potenciálního euroskeptického spojence“. 

Olafur Gylfason, ředitel institutu pro výzkum veřejného mínění, naopak soudí, že Islanďané „tento problém s otázkou vstupu do EU nesměšují“. Od začátku finanční krize prodělalo islandské veřejné mínění velký posun, píše dále Le Soir. „V panice krize viděli mnozí občané v Evropě určitou jistotu pro budoucnost,“ vysvětluje Gylfason, avšak „dnes se mnozí z nich uklidnili, pouze 18 % považuje EU za důvěryhodnou a o osudu kandidatury, která rozděluje populaci i středo-levicovou vládu, rozhodne vysoce citlivá otázka rybolovu“.

„Bern se opět vydal cestou dvoustranných dohod!,“ hlásá na titulní straně Tribune de Genève. List tak reaguje na rozhodnutí spolkové rady (tj. vlády) navázat na politiku, kterou Švýcarsko uplatňuje ve vztazích s Evropskou unií od roku 1992. „Všechny možnosti jsou otevřeny, prohlásila švýcarská prezidentka Doris Leuthardová, přičemž ale de facto vyloučila přístup k EU, k EHP (Evropskému hospodářskému prostoru) a ustrnulý bilateralismus,“ píše sarkasticky Pierre Ruetschi ve svém úvodníku. Ruetschi rovněž kritizuje „novou“ politiku Švýcarska vůči Bruselu, tedy pokračování v dvoustranných dohodách, která je „jedinou možnou cestou“. Byla ustanovena pracovní skupina, která měla přijít do konce roku s návrhy. Postoj Leuthardové je výrazem „velikých rozpaků Švýcarska, které na cestě dvoustranných smluv došlo do konce“ a nijak se nesnaží popohnat věci kupředu. Bern zkrátka „získal čas, aniž by dal přitom budoucnosti jasnější obrysy“.

Ale dnes, „kdy spory s Londýnem a Haagem ohledně banky Icesave stále nejsou vyřešeny, je jejich postoj daleko zdrženlivější,“ píše pařížský deník. „Více než 60 % Islanďanů by hlasovalo proti eventuálnímu přístupu. A co horšího, podle nedávného průzkumu by si 57 % občanů přálo, aby Island dokonce stáhl svou kandidaturu na vstup do EU! Skupina poslanců z několika stran už předložila v tomto směru parlamentu i svůj návrh. Podle názoru dvou třetin obyvatelstva by oněch 990 milionů islandských korun určených na přijímací proceduru bylo zapotřebí jinde…“