„Nový nemocný Evropy: Evropská unie.“ Tak nazval americký institut Pew Research Center, který každoročně zkoumá a srovnává názory populací v přibližně čtyřiceti zemích světa, svou nejnovější studii, které se letos v březnu zúčastnilo přes 7600 osob v osmi zemích EU (Francie, Německo, Velká Británie, Polsko, Česká republika, Španělsko, Itálie a Řecko).

Výsledky podle deníku Libération, ukazují na „historii zklamané lásky“ mezi Evropou a jejími obyvateli. „Mezi lety 2012 a 2013 spadla střední hodnota podpory EU z 60 na 45 %.“ Prudký pokles znamená, že „popularita Evropské unie je ve většině evropských zemí minimální.“

Ve svém redakčním komentáři nicméně list čtenáře utěšuje, že „navzdory chmurným výsledkům […] máme pořád mnoho důvodů, proč věřit v pevnost evropského projektu:“

Paradoxně se ukázalo, že Evropané přilnuli k euru. […] Zachovat společnou menu by si přálo přibližně 63 % francouzských respondentů, spolu s 69 % Řeků, 67 % Španělů, 64 % Italů nebo 66 % Němců.

“Němci se vyznačují svou pevnou vírou v Evropskou unii,” vysvětluje Libération. 60 % tamějších obyvatel má totiž podle svých slov k EU kladný vztah. Na druhé straně Rýna naopak panuje hořkost – Unii podporuje pouze 41 % Francouzů. „Francouzský postoj tak poprvé připomíná Řecko“, komentuje v listu výsledky studie jeden z jejích autorů Bruce Stokes.

V Německu týdeník Die Welt podotýká, že „názorová propast v otázce Unie se prohloubila především mezi Francií a Německem“.

Francouzi navíc důvěřují institucím Evropské unie ještě méně než Italové a Španělé. [...] Důvěra ve vlastní vládu klesla jak ve Francii, tak v jihoevropských zemích postižených krizí. Angela Merkelová je naopak stále vnímána pozitivně a navzdory tvrdé kritice jejích úsporných opatření ze strany mnoha členských států Unie je 74 % dotazovaných Němců i nadále s jejími způsoby řešení krize spokojeno.

Europoslanci José Bové a Bart Staes představili na včerejší tiskové konferenci v La Vallettě zprávu dozorčího výboru Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) o vyšetřování, které úřad vedl kolem bývalého komisaře EU pro zdraví Johna Dalliho. Dalli, podezřelý z korupce, musel na nátlak předsedy Komise José Manuela Barrosa podat loni v říjnu demisi. Zprávu včera zveřejnil na svých webových stránkách server Malta Today.

Podle Bového a Staese

by měl nést odpovědnost Barroso, protože donutil Dalliho k demisi, aniž předem zkontroloval, zda OLAF postupoval při vyšetřování správně. „Poškodil tak image Malty a Dalliho pověst.“

Podle The Malta Independent oba europoslanci tvrdí, že si předseda Komise

nevšiml, že dozorčí výbor OLAFu byl o aféře bezprostředně informován, a dovolil, aby Malta dostala zprávu [OLAFu] před vypršením pětidenní lhůty, kterou měl výbor na to, aby zkontroloval, zda úřad vedl vyšetřování podle stanovené procedury. […] Podle zprávy výboru překročil OLAF své pravomoci a informace pro vyšetřování aféry „Dalligate“ si pravděpodobně opatřoval nelegálně.

Myšlenka svěřit Evropské komisi úlohu „demokratického četníka” je „nestoudnost“, píše nizozemský politolog Alfred Pijpers na stránkách deníku De Volkskrant. Na začátku března totiž Dánsko, Finsko a Nizozemí přišly s návrhem poskytnout EU nové nástroje proti podobným výstřelkům, k nimž došlo v Maďarsku. Během debaty v rámci zasedání Rady 22. dubna získal návrh většinovou podporu. „Kromě šéfa české diplomacie Karla Schwarzenberga, který byl proti, vyzvali ministři Komisi k dalšímu rozvinutí této myšlenky”, napsal deník 24. dubna.

De Volkskrant vysvětluje, že stávající nástroje, které mají dostat pokulhávající demokracie zpět na správnou cestu, jsou nedostačující:

Jediná zbraň, kterou má Evropská komise v současné chvíli k dispozici, je zbraní nejvyšší nouze: pozdržení hlasovacího práva [v Radě] a zmrazení vyplácení peněz z unijních fondů. Jelikož toto „jaderné řešení“ celá Unie vesměs ostře odmítá, [členské] státy požadují mírnější opatření, jako například vhodná doporučení či sankce v podobě progresivních pokut.

Politolog soudí, že krize eurozóny se využívá ke stále většímu přesunu kompetencí na evropskou úroveň a že by bylo lepší navrhnout vyloučení členských států se špatným stavem demokracie:

Příliš horliví političtí představitelé a eurokomisaři využívají krizi eurozóny k tomu, aby se veškeré národní orgány dostaly pod dohled Bruselu podobně, jako je tomu ohledně stále většího dozoru nad státními rozpočty. [...] Místo všeobecného dohledu by bylo lepší zemi, která se nechová dobře, vyhodit. V případě potřeby i na základě změny smlouvy [o Evropské unii].

Byl to „debut bez jakéhokoliv komplexu méněcennosti,“ píše La Stampa po prvním Lettově diplomatickém turné. Italský premiér, který složil slib 29. dubna, se hned o den později sešel s německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Françoisem Hollandem a 1. května s předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosem.

Musel se „ukázat v Berlíně a Paříži, kde se o italské budoucnosti rozhoduje více, než by si mohl kdo pomyslet“. I přes svůj nízký věk – je mu pouhých 46 let – „se během několika hodin dostal do role šéfa vlády“, píše deník. Získat důvěru Evropy bude ale mnohem těžší, píše list ve svém redakčním komentáři:

Lettovo diplomatické turné byl „dobrý nápad“ soudí Il Sole 24 Ore. A to nejen kvůli zdůraznění „političtějšího postoje Itálie na úrovni kontinentu“, ale také kvůli upevnění vlastního postavení v řadě sporů – především ohledně vracení daně z nemovitostí, které požaduje šéf PDL Silvio Berlusconi – které otřásají velkou koalicí. Letta

Na německé straně píše list Die Zeit o „chytrém chlapci“, který nastoupil po „usměvavém a šarmantním“ Berlusconim a „zdvořilém profesorovi“ Montim.

Co se týče myšlenky spojenectví s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem za účelem „uvolnění paktu stability [...] a deficitních cílů“, považuje Der Standard tuto myšlenku za „zcela přehnanou“. [Podle rakouského deníku] (http://derstandard.at/1363709742279/Sparpolitik-Ablenkungsmanoever)

Evropské turné Enrica Letty není nakonec ničím víc než jen „zbožnou poutí“, soudí komentátor listu ABC Alfonso Rojo. Skutečnost, že první kroky nového italského premiéra vedou nejprve do Berlína, dává jasně najevo, kdo hraje v EU první housle:

Údajná korupční aféra, která stála hlavu bývalého komisaře EU pro zdraví a ochranu spotřebitelů Johna Dalliho, se nyní obrací proti Evropskému úřadu pro boj proti podvodům (OLAF), který přitom případ sám vyšetřoval.

Times of Malta upřesňují, že vyšetřování zpochybnil dozorčí výbor úřadu. Jeho zpráva, se kterou se deník mohl krátce seznámit, je uložena v trezoru Evropského parlamentu. Vyplývá z ní, že „zaměstnanci úřadu jednali při výslechu [podnikatele Silvia] Zammita protizákonně“ a že „OLAF překročil své kompetence“ například tím, že „od maltských úřadů požadoval nahrávky rozhovorů mezi podezřelými“.

Obvinění, které OLAF vznesl proti Dallimu, se nicméně „zakládá na telefonických rozhovorech“, jak píše deník na dnešní titulní straně. Times of Malta vysvětluje, že „jasné a podrobné důkazy“, o něž se obvinění z obchodu s vlivem opírá, se zakládá mimo jiné na sérii telefonátů mezi Dallim, podnikatelem Zammitem a jeho společníkem Gaylem Kimberleyem „těsně před, těsně po nebo přímo v den, kdy proběhly klíčové schůzky“, a na „nesrovnalostech mezi tím, co Dalli tvrdil vyšetřovatelům a co sami odhalili“.

Dalli musel loni na podzim podat demisi poté, co OLAF zjistil, že Zammit, člověk z jeho blízkého okolí, nabídl švédskému výrobci tabákových výrobků výměnou za vysoký finanční obnos intervenci u komisaře ve prospěch firmy.

Podle Times of Malta nicméně zpráva úřadu o vyšetřování, kterou včera částečně uveřejnil deník Malta Today,

nezahrnuje pádné důkazy usvědčující bývalého komisaře z toho, že o údajných úplatcích požadovaných od tabákových lobbistů věděl.

Německo a Francie spolu už delší dobu nejsou zajedno v otázce řešení krize. Napětí mezi oběma zeměmi se ještě zvýšilo, když v pátek 26. dubna do tisku pronikl text interního dokumentu francouzských socialistů o Evropě.

Návrh dokumentu kritizuje „sobeckou neústupnost“ Angely Merkelové. Ačkoliv jeho konečná podoba, která má být schválena 30. dubna, vyznívá poněkud mírněji, k „přátelskému napětí“, jak se o svém vztahu s německou kancléřkou dříve vyjádřil francouzský prezident François Hollande, má velmi daleko.

Deník Figaro se ve svém redakčním komentáři, staví k francouzskému postoji kriticky, když píše, že

je nezodpovědné dělat z Angely Merkelové a evropské politiky Německa obětního beránka a vinit je ze všech problémů, které se nad naší zemí nakupily. Takovéto počínání v nejvyšších vládních kruzích svědčí o úzkoprsém machiavelismu. [Vláda] doufá, že německá kancléřka letos na podzim [německé parlamentní volby jsou plánovány na 22. září] neuspěje a Německo bude muset upustit od svých požadavků na fiskální disciplíny, čímž vyhoví státům jižní Evropy, které nejsou schopné provádět nutné reformy.

Podle deníku Le Monde „jde nejen o dětinskou, ale i extrémně nebezpečnou hru“, a to hned z několika důvodů:

Zaprvé proto, že odmítnout zodpovědnost, kterou Francie sama nese za politické a hospodářské problémy Evropské unie, posiluje euroskepticismus. (...) Zadruhé proto, že ačkoliv Merkelová nedává najevo, že by se jí osobní útoky z jihu Evropy osobně dotýkaly, jakmile útok přichází z Paříže, dostává celá věc zcela jiný rozměr.

Na německé straně se deník Der Spigel domnívá, že neshody francouzsko-německého tandemu brání Evropě krizi překonat:

François Hollande doufá, že nová vláda, která vzejde z německých parlamentních voleb, bude otevřenější a ochotnější ke kompromisům. Od současné vlády už nečeká nic. Rok po začátku jeho mandátu jsou francouzsko-německé vztahy horší, než předpovídali i ti největší pesimisté na obou stranách. Berlín a Paříž spolu nesouhlasí téměř ve všech politických rozhodnutích, kterými se snaží proti krizi bojovat.

Zpráva o činnosti kontrolního výboru OLAF za loňský rok prohloubil „pochybnosti ohledně práce Evropského úřad pro boj proti podvodům“, píše Die Presse:

Normálně by jeho práce neměla vyvolávat žádné pochybnosti. […] Ale od nucené demise komisaře EU pro zdraví Johna Dalliho loni v říjnu, na níž nese OLAF nezanedbatelný díl odpovědnosti, sílí dojem, že úřad pracuje pochybnými metodami.

Podle vídeňského deníku vyvolává zpráva pocit, že „se organizace horečnatě snaží skrýt před vnější kontrolou […]. Odpovědnost za to nese celý OLAF v čele a jeho generální ředitel Giovanni Kessler.“ OLAF na svých stránkách odsuzuje „pokusy o dezinformaci“ a tvrdí, že „by vyšetřování kolem bývalého komisaře Dalliho mohlo vést k mylným závěrům“.

V pořadí už čtvrté číslo přílohy „Europa“, kterou společně vydávají listy Gazeta Wyborcza, The Guardian, Le Monde, El País, La Stampa a Süddeutsche Zeitung, se tentokrát zaměřuje na krizi důvěry Evropanů k Unii. Ta podle posledního průzkumu Eurobarometru dosáhla historického minima. Jak píše pařížský Le Monde, euroskepticismus

se ve svým mnoha formách – populismus, nacionalismus, podezřívavost, zatrpklost, revolta – rozšířil po celé Evropě. Dlouho byl výsadou Britů, dnes je však zdrojem řeckého odporu, italského politického chaosu, francouzského zklamání a frustrace Němců, na které se všeobecná nevraživost momentálně soustřeďuje.

S tímto názorem souhlasí Mario Calabresi, šéfredaktor deníku La Stampa, podle kterého

jsme se zastavili na místě. Chybí nám silná idea s potenciálem nám dodat naději a hlavně jsme více než kdy předtím rozdělení. Krize evropského projektu a uzavírání se do svých vlastních společností a sociálních modelů pouze zdůraznilo naši sobeckost a staré sváry. Společné náboženství úsporných opatření nikoho nepřesvědčilo, naopak jsme ještě vice ochladli a jedni druhým se vzdálili.

Podle analýzy politologů Marka Leonarda a José Ignacia Torreblanky v listu El País je důvodem z velké části skutečnost, že

vytvořením rozpočtové smlouvy a rozsáhlými národními reformami, které Evropská centrální banka po členských státech vyžaduje, eurokrati prolomili hned několik tabu v otázkách národní suverenity a rozšířili své pole působnosti daleko za hranice potravinové bezpečnosti, na důchody, daně, platy, pracovní trh a pracovní místa ve státním sektoru. Tyto oblasti však patří k samým základům národních sociálních států a identit. (…) V této nové situaci se vlády střídají jedna podruhé, avšak politiky zůstávají v podstatě stejné a nejsou jako takové brány v potaz.

Zvítězí tento trend nad Unií? „Každý doufá, že s návratem hospodářského růstu euroskepticismus zeslábne,“ píší Leonard s Torreblancou, kteří nicméně dodávají, že

nové nadšení pro Evropu nemůžeme čekat, aniž sama radikálně změní svůj postoj ke členským státům a jejich občanům.

Tento „otřes demokraciemi“ a opozice mezi severem a jihem je totiž ztělesněním oné dvourychlostní Evropu, o které se dříve mluvilo v souvislosti s otázkami obrany, zahraniční politiky či volného pohybu osob,

píše zástupkyně šéfredaktora španělského deníku Berna Gonzálezová-Harbourová. Podle ní se tato dvojí rychlost dnes stala,

tragickou skutečností, která na sebe už nebere tu nejmírnější formu dvou rovnoběžek, které se sice nikdy neprotnou, ale ani na sebe nenaráží. Dnes se ubírají dvěma zcela rozdílnými směry a ačkoliv obě postupují kupředu, výsledkem může být jedině konflikt.

Šest partnerských deníků mezitím zformulovalo několik návrhů, které by EU pomohly z její slepé uličky ven. The Guardian přináší jejich shrnutí: od zrušení dvou sídel Evropského parlamentu po vytvoření evropské armády, přes vytvoření „euroaplikace“ pro tablety a smartphony, jakož i „silnou myšlenku, která by Evropanům dala symboly a cíle schopné vyvolat emoce, vytvořit nová pouta a posílit solidaritu“.

Šéfka Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ) Catherine Ashtonová neuspěla a EU se za posledních několik let nebyla schopna jednotně vyjádřit k žádné z klíčových otázek zahraniční politiky. K tomuto závěru dochází předběžná zpráva výboru Evropského parlamentu pro zahraniční záležitosti, která se zaměřila na organizace a fungování EEAS. Činnost unijní diplomacie byla zahájena v prosinci 2010.

„Udělali jsme krok kupředu, avšak doufali jsme, že jich uděláme mnohem víc,“ uvedl pro list Rzeczpospolita předseda výboru Elmar Brok. Podle jeho mínění ESVČ nedostatečně využívá mechanismu posílené spolupráce, jež je součástí Lisabonské smlouvy. Tento mechanismus

umožňuje vybrané skupině zemí dohodnout se na specifických aktivitách v rámci jednotné politiky celé EU. Toto řešení však bohužel nebylo využito ani v případech, kdy by se to zvlášt bylo hodilo, například během zásahu v Libyi.

Podle Broka způsobila neúspěch ESVČ nejen nejednotnost, která v zahraničních otázkách panuje uvnitř Evropské rady, ale i neschopnost samotné Ashtonové přinést do zahraniční politiky širší vizi a utvářet její agendu. Podle deníku se komise domnívá, že slabost EEAS pramení také z její špatné organizační struktury, ve které se mnoho kompetencí překrývá a zpomaluje tak rozhodovací proces.

Zpráva však uznává, že ESVČ má za sebou i několik úspěchů, v prvé řadě vyjednání normalizační smlouvy o vztazích mezi Srbskem a Kosovem. Zdůraznila i kompetentnost, se kterou se instituce zhostila role vyjednavače v otázce iránského jaderného programu.

„Je to skutečný útok přímo do srdce Evropské unie,“ píše Christian Rocca, vedoucí IL, kulturní přílohy italského deníku Il Sole 24 Ore:

útok zevnitř kontinentu; endogenní reakce na hospodářskou krizi. Evropa se stala naším vlastním nepřítelem, nese vinu za všechno národní zlo, je terčem veškerých korporativních útoků. Nebylo tomu tak vždycky. Ještě před dvaceti lety ztělesňovala Evropa sen, naději, nový začátek: mírové osvobození východních zemí, německé sjednocení, zrušení hranic, volný pohyb osob, Erasmus. To, že jsme ještě Unií, nám dnes připomíná už jen Liga mistrů. Co se zbytku týče, vítejte v Eurolandu, vyprahlé zemi eura, v měnové unii, kde tím nejhorším, co Evropan může slyšet, je: „Ahoj, jsem z EU a jsem tady, abych ti pomohl.“

IL se obrátil na čtyři evropské intelektuály – historika Nialla Fergusona, bývalého eurokomisaře Petera Mandelsona, europoslance Daniela Cohna-Bendita a ředitele Die Zeit Josefa Joffeho –, aby ilustroval „očividné trhliny“, které se za poslední léta objevily v unijní vlajce, a vysvětlil, proč je dnes, jak píše Rocca,

největším nebezpečím pro evropský projekt ztráta legitimity evropské myšlenky, její slabá přesvědčivost […]. Tentokrát už nebude stačit křičet jako obvykle „více Evropy, je potřeba více Evropy“, abychom se dostali z problému ven.

Aféra „Dalligate“ nejprve otřásla Evropskou komisí, ale nakonec by mohla vyšumět do ztracena, aniž by vyplula pravda na povrch. Evropský parlament totiž nakonec rezignoval na sestavení vyšetřovacího výboru, který by se zabýval pozadím pádu bývalého eurokomisaře pro zdravotnictví Johna Dalliho, který se loni v říjnu dostal do podezření ze střetu zájmů, informuje Mediapart.

Vytvoření vyšetřovacího výboru – který se měl navíc zabývat nekalými praktikami lobování v evropských institucích – 11. dubna pohřbily největší strany zastoupené v Evropském parlamentu: ELS (pravice), socialisté i liberálové. Rozhodnutí se nicméně u řady poslanců setkalo s nepochopením, především u zelených, kteří návrh předložili. Podle některých názorů chce Komise (která odmítá zveřejnit k této kauze zprávu Evropského úřadu pro boj proti podvodům – OLAF) a Parlament „pohřbít celou kauzu“. Podle serveru Mediapart,

udělá ELS vše na obranu svého šampiona, [předsedy Komise] José Manuela Barrosa, zatímco socialisté za každou cenu podrží bývalého italského poslance za Demokratickou stranu (levý střed) Giovanniho Kesslera, kontroverzního šéfa OLAFu. Obě největší strany mají stejný zájem: ututlat skandál a pustit se do něčeho jiného. [...] Odmítnutí tohoto „zvláštního výboru“ přitom může vyvolat nejedno překvapení, přičemž celá aféra se za posledního půl roku halí do ještě větší mlhy a obhajoby jedné i druhé strany se stále víc bortí a protiřečí.

Týdeník blízký vládě Viktora Orbána věnuje svou titulní stranu eurokomisařce pro spravedlnost, základní práva a občanství Viviane Redingové.

Podle časopisu vicepředsedkyně Komise ztělesňuje „nový druh evropské identity”, protože pochází z Lucemburska, „postmoderní země“, vytvořené Francií a Německem, a obydlené z 38 % cizinci, převážně z jižní Evropy.

Pro Viviane Redingovou je vedení „evropské kampaně proti Maďarsku“ prostředkem ambice stát se předsedkyní Komise po Barrosovi, soudí týdeník Heti Válasz a dále dodává, že „vyhledáváním konfliktů s maďarskou konzervativní vládou si chce zajistit podporu levice a evropských liberálů“.

Podle bývalého německého kancléře Helmuta Kohla byla nedávno zesnulá britská premiérka Margaret Thatcherová zdrojem napětí mezi Londýnem a Bruselem, které přetrvává dodnes.

Někdejší dlouholetý předseda CDU, 83letý Helmut Kohl, popsal Thatcherovou jako „potížistku“ a dodal, že jejich vztah v 80. letech nebyl nikdy „vřelý a plný důvěry“. „Evropu sice chtěla, ovšem jinou Evropu než většina jejích evropských kolegů včetně mne. Z našeho úhlu pohledu tento antagonismus charakterizuje britský přístup k Evropě dodnes,“ uvedl v rozhovoru pro deník The Times.

„Každý se stará sám o sebe,“ shrnuje na titulní straně polský list Gazeta Wyborcza vizi EU britského premiéra Davida Camerona, kterou představil v rozhovoru pro deníky Le Monde, El Mundo, Il Sole 24 Ore, Süddeutsche Zeitung a Gazeta Wyborcza.

Podle jeho názoru EU čelí konkurenci rozvíjejících se mocností, jako je Čína, Indie nebo Malajsie, a proto musí být „otevřenější a flexibilnější“. Varšavský deník poukazuje na to, že

pojem „flexibilní“ zazněl v rozhovoru hned několikrát. Je součástí obrazu Evropy, ve které „nedělají všichni ve stejnou chvíli to samé“. Velká Británie dnes není součástí schengenského prostoru, Polsko a Švédsko zase eurozóny, tvrdí Cameron.

List píše, že Cameronův lednový projev, v němž volal po reformě EU, vyvolal mezi evropskými politiky obavy, že by si i další země mohly chtít vybírat jen určité prvky členství a tím Unii oslabovat.

Politický dopisovatel listu The Daily Telegraph’s Christopher Hope píše, že interview má omluvný nádech a že Cameronův pokus umlčet svou řečí euroskeptiky, například ty z britské Strany za nezávislost Spojeného království (Ukip), se nezdařil.

Skutečnost, že Cameron musel po necelých třech měsících [svou unijní strategii zopakovat] v pěti jazycích, je důkazem toho, že jeho projev v Bloombergu nenaplnil očekávání a že Ukip [...] je stále na vzestupu.

Prezident Giorgio Napolitano ve snaze vyvést zemi z patové situace kolem sestavování nové vlády jmenoval deset „moudrých“ z řad renomovaných odborníků různého profilu. Ti vytvoří dvě komise, jejichž úkolem bude navrhnout hospodářské a ústavní reformy.

Ne všichni jsou ale touto iniciativou nadšeni. Návrh odsoudil například šéf Hnutí 5 hvězd s tím, že „demokracie nepotřebuje chůvy“. Expremiér Silvio Berlusconi (Lid svobody, PDL) prezidenta obvinil z toho, že se snaží získat čas, místo aby vyhlásil nové volby, jak by jemu vyhovovalo.

Vzhledem k tomu, že za necelé dva týdny bude parlament vybírat Napolitanova nástupce, je zřejmé, že na tuto volbu bude dohlížet vláda dosluhujícího premiéra Maria Montiho.

Komisař pro rozpočet Janusz Lewandowski žádá po členských státech a Evropském parlamentu, aby odhlasovaly opravný rozpočet ve výši 11,2 miliardy eur, který má vyplnit mezeru v rozpočtu EU na rok 2013.

Tento dodatek k rozpočtu, který má umožnit splátku pohledávek z roku 2012, vyžene evropský rozpočet na rekordních 144 miliard eur.

Dohoda mezi Komisí a Parlamentem o dodatečném rozpočtu je podmínkou k tomu, aby europoslanci odhlasovali rozpočet na období 2014-2020.

„Stal se předseda Evropské komise José Manuel Barroso – ať už záměrně, či bezvědomky – nástrojem tabákové lobby, když za velkého povyku obvinil eurokomisaře pro zdraví z korupce a 16. října ho zbavil funkce?“ ptá se deník Libération ve chvíli, kdy argumenty proti Johnu Dallimu „ztrácejí na přesvědčivosti“.

Bruselský zpravodaj deníku získal nahrávku, na níž švédská společnost Swedish Match vyrábějící žvýkací tabák snus, která stála u zrodu této aféry, přiznává, že ji Evropský úřad pro boj proti podvodům Olaf doporučil držet se verze událostí, která zcela odporuje pravdě.

Deník připomíná, že se pochybnosti vznášejí kolem klíčového setkání, které mělo proběhnout loni 10. února:

Podle Swedish Match měl [v ten den] Dalliho přítel Silvio Zammit uzavřít dohodu s maltskou advokátkou Gayle Kimberleyovou: 10 milionů eur za setkání švédské společnosti s evropským komisařem a dalších 50 milionů za oprávnění k výrobě snusu. Obvinění se opírá o tuto schůzku a o schůzku mezi Dallim a Kimberleyovou na Maltě o měsíc dříve, na níž Kimberleyová Dallimu předala 3 strany pojednání o neškodlivosti snusu. K tomuto setkání se Dalli přiznal, schůzku z 10. února ale popírá.

„Hlavní argument žaloby se tedy jinými slovy opírá o dvojí lež: Kimberleyové a Olafu,“ vysvětluje Libération s odkazem na tvrzení Josého Bového, místopředsedy Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova Evropského parlamentu, který tuto aféru považuje za „čím dál pochybnější“.

„Německo chce posílit zahraniční politiku EU,“ píše polský deník Dziennik Gazeta Prawna poté, co Berlín předložil návrh poskytnout Evropské službě pro vnější činnost ESVČ další pravomoci v oblasti evropské politiky sousedství, rozvoje a spolupráce s cílem „zajistit ucelený, komplexní a jednotný postoj EU k zahraniční politice.“ V současnosti spadají tyto pravomoci do oblasti činnosti dvou eurokomisařů. Návrh, který budou projednávat ministři zahraničí EU 22. března na setkání v Dublinu, už schválilo 13 zemí včetně Švédska, Španělska, Itálie, Nizozemí a Polska.

Podle deníku je německý návrh pro Varšavu příznivý, jelikož může zvýšit důležitost politiky sousedství zahrnující středomořské státy sousedící s EU a šest států Východního partnerství (Bělorusko, Ukrajinu, Moldavsko, Arménii, Ázerbájdžán a Gruzii). Posílit jejich stabilitu je polským státním zájmem.

Proti německému návrhu se pravděpodobně postaví Velká Británie, „která odmítá všechny plány vedoucí k větší integraci“, a Francie, „která si bedlivě střeží právo určovat vlastní zahraniční politiku a je připravena předložit vlastní návrh na zkvalitnění činnosti ESVČ“.

José Manuel Barroso představí na dnešním bruselském zasedání Evropské rady statistiky, které Süddeutsche Zeitung označuje za „znepokojující“: v letošním roce se 9 ze 17 států eurozóny zadluží víc, než povolují konvergenční kritéria. Růst v Evropě se propadl takřka k nule a každý osmý Evropan je bez práce. Předseda Evropské rady Herman Van Rompuy přišel s návrhem debaty, která by měla vést k přijetí reforem na odvrácení této tendence. Podle listu nebude „skupinové terapie“ některým účastníkům příjemná:

Ve čtvrtek večer bude sedmadvacet představitelů států a vlád EU sedět v zasedací síni Rady a poslouchat, co jim bude předseda Komise José Manuel Barroso říkat o současné situaci v Evropě. Jím sestavené „akční týmy“ na podporu zaměstnanosti mladých lidí ve Španělsku, Řecku, Irsku a pěti dalších zemích, budou spíše posly dobrých zpráv. Ale žádný z kolegů britského premiéra Davida Camerona by nechtěl být na jeho místě, až si bude muset vyslechnout, že se jeho země letos zadluží víc než Španělsko či Irsko. Načež se zraky přítomných upřou na Françoise Hollanda, který bude muset přiznat, že rozpočtový cíl na letošní rok nedokáže dodržet.

Naopak Německo by mělo být opět premianta. Deník Financial Times vysvětluje, že „ministr financí Wolgang Schäuble oznámil tento týden“ s předstihem oproti předpokládanému datu „rozpočet na příští rok“, který zahrnuje sérii škrtů nutných k dosažení vyrovnaného rozpočtu do roku 2015. „Berlín chce ukázat cestu,“ i když si tím rozhádá země, které chtějí utahování opasků zarazit a vsadit na růst, píše deník:

Berlín se bojí, že jeho partneři v eurozóně rezignují na úsporná opatření, když uvidí, že ani Německo není pevné v kramflecích. […] Hospodářské argumenty ve prospěch přísnějších opatření jsou přitom slabé: státní deficit je nízký, veřejný dluh zvládnutelný, ale ekonomika zpomaluje. […] Kdybychom vrátili lokomotivu Evropy zpět na koleje, partneři bojující s krizí by se přidali. […] Německo má povinnost udělat víc než jen trvat na úsporném programu pro eurozónu, který nikam nevede. Nejlepším způsobem, jak řídit eurozónu, je například nastartovat oživení.“

Evropský parlament odmítl rozpočet EU na období 2014-2040. Považuje ho za příliš omezený. Poslanci 506 hlasy ku 161 (23 se zdrželo hlasování) požádali o změny v návrhu předloženém členskými státy.

Tento výsledek se dal předpokládat, konstatuje Adevărul:

rozpočet, který byl prezentován jako vítězství rozumu, rovnováhy a přání pokračovat, interpretovali poslanci Evropského parlamentu spíše jako výsledek handrkování než jako solidní návrh vytvořený lidmi, kteří odpovědně přemýšlejí o budoucnosti EU.

Zatím se každá skupina snaží mluvit co možná nejhlasitěji a být při bojkotování rozpočtu EU co možná nejvíc na očích, dodává rumunský deník. Poslanci chtějí daňovým poplatníkům vyslat pozitivní vzkaz, aby ukázali, že jim leží na srdci. Dokud nedojde k dohodě, může EU dále fungovat na základě rozpočtu z minulého roku. Deník uzavírá:

Je to možná poslední a nejvýznamnější doklad o tom, nakolik je důležité a naléhavé skoncovat se současným systémem rozhodování a začít měnit stávající smlouvy.

„Evropské vlády údajně tato opatření přijaly, aby společnou měnu zachránily před možným kolapsem, cena za ně je však obrovská: rostoucí nespokojenost voličů s Evropskou unií,“ konstatuje dnes řecký deník.

Podle posledního průzkumu Eurobarometru důvěra občanů v EU prudce klesá ve všech zemích, nejen na krizí sužovaném jihu. „Je tu ale jedno důležité ale,“ komentuje výsledky Ta Nea: „Zeptáte-li se jich, zda by raději z Evropské unie vystoupili nebo se vzdali eura, odpoví na obě otázky negativně“.

Rada ministrů spravedlnosti a vnitra EU, která se sejde 7. března, zamítne kandidaturu Rumunska a Bulharska na vstup do schengenského prostoru.

O přijetí do prostoru volného pohybu osob musí Rada rozhodnout jednomyslně. Německo a Finsko už ale oznámily, že kvůli stále vysoké míře korupce v obou zemích budou jejich vstup vetovat.

Finský ministr vnitra Päivi Räsänen dokonce prohlásil, že Bulharsko a Rumunsko byly do EU přijaty příliš rychle.

V rozhovoru s týdeníkem Spiegel oznámil německý ministr vnitra Hans-Peter Friedrich, že jeho země bude vetovat vstup Rumunska a Bulharska do schengenského prostoru během nadcházející schůze evropských ministrů spravedlnosti a vnitra, která se koná 7. března. Berlín své veto vysvětluje mírou korupce, která i nadále panuje v obou zemích. Bukurešť tvrdí, že všechny podmínky pro vstup do evropského prostoru volného pohybu splnila.

Rumunský ministr zahraničí Titus Corlățean prohlásil, že odklad rumunského vstupu „by poškodil hodnověrnost přístupového procesu“ a jeho země by v takovém případě „ztratila zájem“.

„Brusel získal více kontroly nad národními rozpočty,“ informuje deník Les Echos den poté, co členské státy podepsaly s Evropským parlamentem novou smlouvu. Takzvaný „dvojbalíček“ [twopack] dává Komisi právo kontrolovat rozpočty členských států a navrhovat změny. Podle hospodářského deníku je toto opatření „posledním stavebním kamenem nového systému evropské vlády“.

„Dvojbalíček“, který začne platit letos v létě, „zasahuje [do suverenity států]“ více, než tomu bylo v případě předešlých smluv, vysvětlují Les Echos:

Vlády členských států nyní budou muset předkládat návrh rozpočtu na příští rok Bruselu předtím, než jej předloží vlastním poslancům. Komise se bude moct k němu vyslovit, nebude však mít právo jej vetovat. (...) Pokud se vlády nebudou jejími doporučeními řídit, bude zemím s příliš vysokým rozpočtových schodkem vždy moct pohrozit finančními sankcemi.

Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung zdůrazňuje, že Komise při této příležitosti dále oznámila, že v příštích měsících hodlá přezkoumat otázku tzv. eurobondů [společných evropských dluhopisů], tedy způsobu, jak společně nést břemeno dluhů zemí eurozóny. Jak deník shrnuje, je rozhodnutí o „dvojbalíčku“

ve shodě s fiskální smlouvou, kterou evropské vlády už dávno ratifikovaly, je ale jasnější a snadněji uplatňovatelné. Druhé nařízení balíčku posiluje kontrolu nad členskými státy, které získávají finanční pomoc nebo mají finanční problémy. Pro takové případy plánuje Evropská komise spolu s ECB systém „rozšířeného dohledu“. Tato opatření by měla zahrnovat i přímou technickou pomoc, jakou bylo například vytvoření „operační skupiny“ během krize v Řecku.

Deník Cinco Días vítá zprávu, že Evropská komise „poprvé v historii EU“ přijala evropskou občanskou iniciativu. Nevládní organizace Right2water předložila 11. února milion podpisů na protest proti liberalizaci trhu s vodou, která je součástí návrhu směrnice o službách, a Komisi vyzvala k návrhu legislativy, která udělá z práva na vodu a její sanace lidské právo. Španělský deník to označuje za „demokratický milník“ pro Brusel, protože:

Evropská komise bude muset vůbec poprvé „sdílet“ s veřejností právo na iniciativu, které doposud patřilo výhradně jí. Pouhých deset měsíců poté, co nařízení o občanské iniciativě vstoupilo v platnost, využili evropští občané možnost, kterou jim nabízejí instituce, jež mimochodem otevírají doširoka brány lobbistům.

Komise má nyní tři měsíce na to, aby se k návrhu vyjádřila, dodává Cinco Días.

O iniciativě informuje i Frankfurter Allgemeine Zeitung, který připomíná, že vznikla z podnětu Němců a Rakušanů, kteří také patří k jejím hlavním signatářům. V obou zemích totiž rozvod vody zajišťují ve většině obcích státní podniky a

představa, že chce Brusel donutit obecní zastupitelství k privatizaci distribuční sítě, děsí i ten nejserióznější tisk.

Jde o malou iniciativu proti netransparentním zájmovým skupinám, které neustále krouží kolem Evropského parlamentu. Pod titulkem „Dejte to do zákona“ list Frankfurter Allgemeine Zeitung představuje zcela nový projekt Lobbyplag, občanskou online platformu zkoumající do jaké míry nová směrnice o ochraně osobních údajů, kterou projednávají parlamentní výbory v Bruselu, ovlivňují velké internetové firmy.

Lobbyplag je bezplatná služba pro všechny poslance, kteří by chtěli vědět, odkud se bere většina dodatků, které sami do legislativy zavádějí,“ píše s notnou dávkou sarkasmu spoluautor projektu Richard Gutjahr na svém blogu.

Gutjahr spolu s dnes už známým kritikem Facebooku Maxem Schremsem a čtyřmi dalšími dobrovolníky pracuje na základě modelu iniciativy „Evropa vs. Facebook”: srovnávají návrhy, které lobbisté předkládají poslancům, s konečnou podobou dodatků.

Shody jsou v řadě případě překvapivé. Například jedna evropská bankovní asociace přišla s návrhem, aby firmy mohly uchovávat data svých klientů nejen kvůli „legitimním zájmům“, ale také je předávat dalším firmám. Tento návrh se nachází v „dodatku 70”, který se dostal na stůl výboru pro vnitřní trh. Lobbyplag upřesňuje, že jej představila švédská europoslankyně Anne Hedhová.

Server EUobserver na toto téma dodává, že nevládní organizace Transparency International přišla se zjištěním, že „řada europoslanců jednoduše zkopírovalo znění dodatků sepsaných americkými internetovými giganty jako Amazon či Ebay „přímo do textu směrnice o ochraně osobních údajů“.

Evropský tisk se shoduje na tom, že rozpočet, na němž se sedmadvacítka dohodla 8. února, svědčí o úbytku ambic a změně poměru sil v Evropě.

Dziennik Gazeta Prawna se domnívá, že výsledek posledního evropského summitu je důkazem o „zásadní změně poměru sil v Evropě“. Francie, jedna z nejvlivnějších zemí Unie, „se ocitla v defenzívě“. Podle deníku jde o zcela nový trend:

Unie by radši směřovala k zóně volného obchodu, o níž sní Britové a kterou podporují Němci, než k „solidární“ a „federální“ struktuře, jakou by chtěla Paříž. […] Překvapivě tu vznikl exotický spolek Francie, Itálie, Španělska a Polska na obranu finančních transferů, [jehož důsledkem je] rozkol mezi bohatou severní částí Unie a chudým Jihem a Východem […] Není pochyb o tom, že Německo nařízením škrtů ukázalo svou ekonomickou sílu. A jestli francouzsko-španělsko-italsko-polský klub nezvýší svou konkurenceschopnost, bude diktát Berlína ještě tvrdší a štědré transfery z Brusela by se mohly stát už jen hezkou vzpomínkou.

Německý Die Welt soudí, že je „v tomto kompromisu stále moc staré Evropy“, a kritizuje zastánce názoru, podle nichž existuje „evropské lidské právo zaručující přísun peněz odjinud“. A německé vládě doporučuje, aby své historické partnerství s Francií zmírnila:

S nevšední odhodlaností se Německo v evropské hře o moc prosadilo jako těžká váha: dokáže maximálně integrovat a zároveň zůstává otevřené do všech stran. Německé zájmy se po pravdě protínají spíše s Londýnem než Paříží.

El País se naopak domnívá, že „Evropa tvrdošíjně léčí zápal plic, jako by to byla obyčejná rýma […], a dosáhla rachitické dohody“, která „stvrzuje pro příštích deset let politiku úsporných opatření, tj. škrty“:

Po prvních pěti letech krize jsou evropské rozpočty jakýmsi kompasem evropského projektu. EU působí roztržitě. Balancuje mezi bývalým a novým režimem, aniž by předešlý zcela zanikl a současný se naplno prosadil. Uprostřed tohoto marasmu Berlín (s podporou Londýna) posiluje svůj vliv a lze konstatovat posun zpět k nacionalismu či mezivládnímu přístupu.

Evropská unie poprvé ve své historii snížila svůj rozpočet. Ve snaze uspořit obětovala plány na rozvoj digitálních technologií či energetickou politiku. Ve smlouvě o evropském rozpočtu do roku 2020 zůstala Společná zemědělská politika (SZP) i Kohezní fond pro chudé regiony EU. Snížily se výdaje na budoucí politiku růstu i výdaje na administrativu.

Po opožděném začátku zasedání, celonočním vyjednávání a nesčetných diskuzích, v nichž národní zájmy převažovaly nad vším ostatním, by se sedmadvacítka nakonec měla na rozpočtu Evropské unie na období 2014-2020 dohodnout.

Evropský summit se proměnil v „handrkování a honbu za výhodným obchodem“, shrnuje Trouw. Nizozemský deník připomíná, že nátlak na dosažení kompromisu byl veliký, ale že se představitelé báli, že se budou muset zpovídat veřejnému mínění.

Evropané se ve snaze „zamezit rozpočtovým tahanicím rozhodli decentně odlišit plánované výdaje od těch skutečně realizovaných,“ vysvětluje Le Monde:

Summit by mohl docela dobře skončit „vítězstvím Velké Británie a čistých přispěvatelů do unijního rozpočtu“, soudí El País. Madridský deník označuje kompromis, tak jak jej představil předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, za „imaginační účetní hru“ a lituje, že

Berlínský list Die Welt soudí, že „výsledek není v rámci možností až tak špatný“. Deník, tradičně kritický vůči navyšování rozpočtu EU z peněz daňových poplatníků, vítá zejména škrty v zemědělských dotacích, „dinosauru mezi evropskými dotacemi“.

K tomu, aby kompromisní rozpočet mohl být zaveden, ho ještě musí schválit Evropský parlament. A ten je třeba přesvědčit, upozorňuje Le Monde:

Polský premiér Donald Tusk jedná v Bruselu o unijním rozpočtu, který rozhodne o tempu civilizačního rozvoje Polska,“ píše konzervativní deník a zdůrazňuje, že by to „mohl být poslední vysoký rozpočet EU, a je tudíž důležité dosáhnout dohody“.

Eurokomisař pro rozpočet Janusz Lewandowski se domnívá, že pokud integrace postoupí kupředu, „nebude příští jednání o rozpočtu tak důležité, protože více peněz půjde na financování jádra Unie, čili eurozóny“.

Země nejméně postižené krizí, jako Německo a Velká Británie, chtějí na období 2014-2020 prosadit štíhlejší rozpočet. Jihoevropské státy, jako Španělsko, Itálie a Portugalsko, zaujímají opačný postoj.

Madridský deník hovoří o „hlubokém rozporu“ a upřesňuje, že rozpočet by měl činit 960 miliard eur. „Poprvé v dějinách“ EU bude nižší než předešlý.

„Bude to naposledy, co bychom od EU mohli dostat opravdu hodně velkou sumu, abychom dohonili západ,“ píše varšavský deník v den zahájení summitu Evropské rady, který je věnován jednáním o evropském rozpočtu na období 2014-2020. Co přinese, zatím zůstává záhadou. Kompromis, se kterým má přijít předseda Rady Herman Van Rompuy – a kterému bruselští diplomaté přezdívají „rozpočtová ponorka“ – se totiž zatím ještě skrývá v hlubinách a snaží se tak vyhnout nebezpečí, že bude torpédován hned zkraje jednání. Van Rompuy loni v říjnu Polsku nabídl 72,4 miliard eur z Fondu soudržnosti. Polský premiér Donald Tusk nyní chce vyjednat 300 miliard zlotých (71,8 miliard eur).

Zatímco v Bruselu začínají složitá jednání o novém rozpočtu pro období 2014-2020, portugalský premiér Pedro Passos Coelho chce Evropskou radu donutit, aby namísto plánovaného snížení o 25 procent zvýšila dotace pro rozvoj venkova o 900 milionů eur. Podle jeho tvrzení je Portugalsko zemí, která má dnes z financování Společné zemědělské politiky (SZP) nejmenší prospěch. Pro Portugalsko to nebude lehký úkol, jelikož „Passos Coelho se bude snažit svůj názor prosadit v situaci, kdy je unie stále méně jednotná“.

„Evropa chce vyšetřovat rodiny politiků podezřelých z korupce,“ píše Diário de Notícias v den, kdy Evropská komise zveřejnila svůj plán boje proti praní špinavých peněz, korupci a obchodu s drogami.

Směrnicí se dohled rozšiřuje na „politicky exponované osoby“, u nichž existuje podezření z přijímání úplatků od sítí financujících terorismus či organizací provádějících praní špinavých peněz. Podle lisabonského deníku:

si boj proti organizovanému zločinu bere společně s novou politikou na mušku vedoucí představitele státu, ministry a soudce. [...] Vyšetřování se zaměří na nejbližší členy rodiny a úzké spolupracovníky lidí, kteří jsou vzhledem ke svému postavení politicky exponováni […], a rovněž na zaměstnance mezinárodních organizací.

Návrh počítá i se sankcemi, upřesňujeEUobserver:

Zaměstnanci mohou být v případě porušení norem proti praní špinavých peněz odsouzeni k pokutě ve výši až 5 milionů eur a firmy, jako například banky, k pokutě dosahující až 10 % jejich obratu. […] K dalším sankcím patří možnost odebrání licence bance podílející se na podvodu, zakáz členství v představenstvu v případě řídících pracovníků, a veřejné zostuzení.

Směrnice ve snaze omezit korupci a praní špinavých peněz nutí banky a další finanční aktéry, aby se podřídili poměrně tvrdým kontrolním mechanismům, jejichž podrobný výčet přináší španělský hospodářský deník Expansión:

audit klientů, archivace databází, podezřelých transkací či interní kontroly. Směrnice se dotkne i advokátů, notářů, účetních, realitních makléřů a majitelů kasín. Navíc je třeba zavést procedury, díky nimž je možné ověřit, zda je klient skutečně tou danou osobou, a v případě „rizikovějších obchodních transakcí“ požádat o svolení vedení, zjistit původ finančních prostředků spojených s transakcí a zvýšit nad ní kontrolu.

Jak dodáváExpansión, návrh přichází ve chvíli, kdy [španělský premiér] Mariano Rajoy čelí krizi poté, co deníky El Mundo a El Pais odhalily, že vedoucí představitelé jeho Lidové strany dostávali „extra“ platy, které by mohly zčásti pocházet z „nezákonně získaných peněz“.