ve chvíli, kdy EU dlouhodobě ztrácí vliv v OSN, a zejména v její Radě pro lidská práva, kde dřív Západ býval jako doma. Zatímco dříve Unii v OSN podporovalo 72 % zemí, dnes už je to jen zhruba polovina. Zkušenost ukazuje, že úsilí lobbistů směřující k tvorbě spojenectví, především pak s africkými státy, může změnit image [EU] a tento přístup může uvést v praxi právě zvláštní pověřenec pro lidská práva.

I kdyby ministři vytvoření takového postu schválili, oficiálně nemůže vzniknout dřív než v červnu, kdy Unie představí svou novou politiku v oblasti lidských práv.

... snížit zadlužení, rozšířit kontrolní mechanismy a zaujmout jasná, upřímná a důvěryhodná stanoviska vůči zbytku světa. […] Peníze, které Číňané chtějí v Evropě investovat, nemají představovat hospodářskou pomoc, ale mají být především úspěšnou investicí. Přinejmenším z ekonomického a politického hlediska.

Z německého úhlu pohledu by Čína mohla sehrát klíčovou roli prostřednictvím svých devizových rezerv ve výši 3200 miliard dolarů. List Frankfurter Rundschau připomíná možné protislužy, které Peking může vyžadovat výměnou za pomoc, jako například uznání statusu tržní ekonomiky pro Čínu ze strany EU, což by evropským firmám ztížilo přijímání ochranářských opatření z důvodů nekalé konkurence či cenového dumpingu. Podle Handelsblattu bude výsledek následující:

kancléřka, která se může chlubit tím, že ji Číňané považují za „vůdčí obroditelku eura“, neměla příležitost rozvinout bilaterální obchodní vztahy, jak plánovala, a nemá tedy jinou možnost než spoléhat na to, že se jí podaří si na čínském premiérovi vymoci nějaké přísliby během dalších setkání v průběhu letošního roku.

Na konci října jeden poslanec z levicové strany Die Linke interpeloval vládu ohledně dodávek firem z oboru informačních technologií autokratickým a diktátorským režimům. Jmenovitě uvedl i společnosti Utimaco. „V řadě států jsou technologie určené ke sledování klíčovou součástí represe,“ prohlásil a vyzval k přísnější kontrole vývozu informačních technologií.

Vyjednávání o jejich propuštění vede švédský ministr zahraničí Carl Bildt. Ten si ale jako bývalý člen představenstva naftařské společnosti Lundin Petroleum, která má v Etiopii obchodní zájmy, vysloužil silnou kritiku za nedostatek odhodlání obviněné novináře osvobodit. „Náš ministr zahraničí, který normálně mluví hodně, se chová velice nenápadně,“ píše Svenska Dagbladet. „Co tedy opravdu znamenají švédské řeči o lidských právech a všechny ty miliony korun švédských daňových poplatníků, které jdou Etiopii na pomoc? Pokud nejsme připraveni bojovat za svobodu tisku a život svou švédských novinářů otevřeně a agresivně, na co ještě můžeme být hrdi?“

Podle Gazety si mohou blahopřát i sami Italové za to, že včas ukončili své přátelství s Muammarem Kaddáfím. Američané mohou být zase rádi, že budou mít další „přátelsky nakloněnou vládu v nepřátelsky nakloněném regionu”. Vítězové tajně doufají v to, že Národní přechodná rada nyní začne splácet své „válečné dluhy libyjskou ropou”. Mohli by však být nepříjemně překvapeni. „Libyjci jsou chytří. Říkají, že odmění své přátele, ale nakonec stejně vyberou tu nejlepší nabídku, ať už to bude z Ruska, nebo dokonce i Číny,” uzavírá  Korski.

„Když OSN vyšle do Somálska letadlo s naléhavou pomocí, jedná se o PR akci, nebo o začátek skutečně cílené humanitární pomoci?“ ptá se berlínský deník. „Obě odpovědi jsou správné, to je jeden z paradoxů [tohoto] hladomoru. […] Když ale WFP označí za ‚letecký most‘ cestu nákladního letounu, který přistane na normálním letišti využívaném ke komerčním účelům, jedná se samozřejmě o čirou PR komunikaci.“

TAZ poskytování naléhavé pomoci nezpochybňuje, nicméně připomíná, že skutečná pomoc spočívá v podpoře produktivity země ještě předtím, než se v ní roztočí spirála chudoby. „Somálsko […] je vývozcem potravin. Do arabského světa vyvezlo 4 miliony kusů dobytka a ještě dnes dodává svým sousedům cukr a rýži.“

„Je dobré vysílat nadále novináře za takovými reportážemi?“ ptá se rovněž deník s poukazem na kritiku prezidenta republiky adresovanou novinářům, kteří jezdí lovit senzace „za každou cenu“ a jejichž aféra vyšla „značně draho“. Deník odpovídá: „Samozřejmě ano, protože na tom závisí dobrý chod demokracie.“

Nedávné události spojené s arabskými revolucemi poukázaly na strategickou pozici Evropy, kterou Obama nemůže ignorovat. „Spojené státy potřebují Brity a Francouze, jakož i NATO. A to jak z vojenského hlediska, tak finančně,“ píše Le Monde. Barack Obama „si proto Evropany nyní předchází v izraelsko-palestinské otázce“, ve které se Washington obával své možné izolace, „jakmile přijde moment, kdy bude nutné vyslovit se o uznání palestinského státu, tedy během zářijové schůzky OSN.“ Pro Evropany však tato otázka přestavuje „silně rozdělující faktor“.

Nicolas Sarkozy před svým zvolením prezidentem republiky „vyhlásil urbi et orbi konec Françafrique [frankofonní Afriky], ale mnozí mají za to, že jeho přímá a aktivní účast na krizi v Pobřeží slonoviny připomíná přinejmenším protivné vměšování se [do záležitostí cizího státu] hodné doby, kdy africká buňka Elysejského paláce rozhodovala o politické budoucnosti černošských králů“, komentuje situaci deník Observateur Paalga v Burkina Faso, jehož slova přebírá Slate Afrique.

L’Humanité cituje americké diplomatické depeše, které v roce 2010 zveřejnil server WikiLeaks. „Jakožto rozluku prodělala Françafrique na popud Nicolase Sarkozyho proměnu směřující k přizpůsobení vztahu, který má Francie ke svým bývalým africkým koloniím, nové mezinárodní realitě načrtnuté globalizací.“ Podle amerických diplomatů, které cituje komunistický deník, „se Francie snaží zapojit EU do krizí, jako například v Čadu nebo ve Středoafrické republice prostřednictvím operací Eufor. Rovněž chce posílit roli OSN v oblasti řízení krize, jak už se stalo na Pobřeží slonoviny. Díky této strategii se Francouzi mohou schovat za pláštík Evropy nebo OSN, uvádí dokument.“

Podle Libération musejí být nyní karty ponechány v rukou obyvatel Pobřeží slonoviny. „Tak tomu je v Pobřeží slonoviny, které je na Francii oficiálně nezávislé od 7. srpna 1960. Alassane Ouattara, kterého jeho rivalové, hrající na jedovou strunu národní identity, obviňují z toho, že je mužem zahraničí, musí co nejrychleji potvrdit svou nezávislost. Prvním testem bude to, jaký osud připraví poraženému nepříteli a svým stoupencům a voličům. (…) Nyní je na občanech země, aby vymezili složitou cestu vedoucí mezi povinností nezapomínat na minulost a usmířením, mezi spravedlností a potřebou společně žít.“

EUobserver mezitím informuje, že italský ministr zahraničí Franc Frattini vyzval EU, aby do Egypta vyslala „politický podpůrný tým” „uklidnit napětí”, stejně jako do jiných severoafrických zemí, postižených občanskými nepokoji. Na mítinku ministrů zahraničí EU v Bruselu v pondělí 31. ledna chce Frattini nastínit plán Evropské mise, „která by kontaktovala nejvyšší vrstvy […] občanskou společnost, starosty, opoziční strany, […] a nevydávala by příkazy, ale shromažďovala informace.“ Ministr má zato, že vysoce výbušné situaci v Egyptě „se nedá čelit sporadickými iniciativami té či oné evropské země, ale pouze iniciativou celoevropskou.“ V pondělí by však již mohlo být příliš pozdě.