„EU není jednotná v otázce zbrojního embarga vůči Sýrii,“ píše European Voice. Týdeník vysvětluje, že „snaha Anglie a Francie zrušit zákaz prodeje zbraní syrským povstalcům je zřejmě odsouzena k neúspěchu“, protože „odpor k ukončení zákazu prodeje zbraní naopak spíše zesílil“.

Velké Británii a Francii se v únoru podařilo přesvědčit ostatní členské státy ke zmírnění zbrojního embarga a podpoře kroku, který by umožnil dodávky nesmrtícího vojenského materiálu – například telekomunikačního a logistického vybavení – silám bojujícím proti režimu syrského prezidenta Bašára Asada. Po setkání francouzského prezidenta Françoise Hollanda a britského premiéra Davida Camerona 22. května na summitu EU se zdá, že v tomto směru ochladli i samotní iniciátoři. Zejména z obav, že by se zbraně mohly dostat do rukou islamistů. Podle týdeníku -

panují mezi členskými státy ohledně Sýrie podstatné názorové rozdíly. Proti zmírnění embarga na dodávky zbraní povstalcům se zvlášť silně staví Rakousko, které zpochybňuje potřebu tohoto kroku a jeho dopady. Švédsko zase přistupuje zdráhavě k dlouhodobějšímu trendu tvrdších sankcí vůči Asadově režimu s tím, že by mohly omezit prostor pro politické řešení. Kromě toho v posledních měsících Česká republika zpochybňuje kvalitu kontroly povstaleckých sil ze strany Syrské národní rady (SNR), hlavního politického orgánu opozice.

Ministři zahraničí EU budou o embargu jednat 27. května v Bruselu. Termín pro jeho prodloužení či zrušení totiž vyprší 1. června. Začátkem června v Ženevě proběhne Američany a Rusy podpořená mírová konference o Sýrii, na níž by se mohli setkat zástupci SNR se členy syrské vlády.

Konference dárců na rozvoj Mali, která se 15. května sešla v Bruselu, rozhodla, že sahelský stát získá na rok 2013 a 2014 přes 3 miliardy eur finanční pomoci, píše list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Tato suma „je podstatně vyšší než původně očekávané 2 miliardy,“ dodává deník.

Mezi největšími dárci jsou Německo, Francie, Velká Británie, Dánsko, Spojené státy, Světová banka a Islámská rozvojová banka.

Peníze by měly být použity na zmírnění hospodářských a sociálních důsledků války, která v současné době probíhá proti islámských milicím na severu země. Prioritou bude pomoc zemědělství a investice do infrastruktury, vysvětluje FAZ.

List Süddeutsche Zeitung však podotýká, že Mali potřebuje především demokraticky zvolenou vládu, ke které by měly vést červencové volby, a že v Bruselu

si jen málokdo dělá iluze o tom, že by malijský stát byl schopný sám se vlastními silami vzchopit. Jeho roztříštěné a netrénované armádě bude trvat roky, než bude schopná nahradit francouzské mírové jednotky a speciální síly.

Členské státy EU dosáhly předběžné dohody ohledně uvolnění embarga na dovoz ropy ze Sýrie. Jednalo by se tak o prvním zmírnění sankcí od začátku konfliktu, který před dvěma lety odstartoval tvrdý postup režimu prezidenta Bašára Asada proti opozici.

List International Herald Tribune píše s odvoláním na diplomatické zdroje, že by tato dohoda měla umožnit územím ovládaným opozicí vybudovat si díky ziskům z ropy hospodářskou základnu.

Návrh nejprve projednají nejvyšší unijní představitelé a v pondělí 22. dubna o něm budou diskutovat ministři zahraničí. K uvolnění embarga by však mohly být zapotřebí i další legislativní kroky.

Zástupci syrské opozice mezitím zesilují tlak na Unii, aby ukončilo embargo na vývoz zbraní, které má vypršet na konci května, informuje deník Irish Times.

„Uvolnění embarga je jediný způsob, jak zastavit krveprolití,“ uvedl Walid Saffour, velvyslanec Syrské národní rady (SNR) ve Velké Británii během své středeční návštěvy Dublinu.

K poskytnutí vojenské pomoci opozici se přiklání Británie a Francie, ale ostatní členské státy jsou proti další militarizaci konfliktu.

„Velké firmy, spekulanti, bohatí zahraniční kupci a penzijní fondy „zabírají“ v Evropě stále více půdy podobným způsobem jako v rozvojových zemích,“ píše The Guardian ve svém shrnutí výsledků nejnovější zprávy o vlastnických poměrech v evropském zemědělství.

Podle výzkumu provedeného několika institucemi včetně organizací jako Transnational Institute a Via Campesina, drobné farmáře v posledních deseti letech z půdy vytlačuje nárůst akvizicí „čínských korporací, blízkovýchodních suverénních a hedgeových fondů, ruských oligarchů a agrokorporací“, které lákají štědré platby z unijní společné zemědělské politiky. Deník dodává, že -

polovinu veškeré zemědělské půdy dnes obhospodařují tři procenta velkých farem o rozloze více než 100 hektarů. V některých státech EU je vlastnictví půdy rozděleno stejně nerovnoměrně jako v Brazílii, Kolumbii či na Filipínách. [...] Například do Bulharska se ve velkém nastěhovaly čínské firmy a v Rumunsku patří mezi hlavní výrobce blízkovýchodní společnosti. […] Koncentrace vlastnictví se zrychluje. V Německu se počet vlastníků půdy snížil z 1,2 milionů v letech 1966-67 na pouhých 299 100 v roce 2010. […] Ve španělské Andalusii se snížil počet farem o více než dvě třetiny na méně než jeden milion v roce 2007. V roce 2010 držela polovinu veškeré zemědělské půdy pouhá 2 % vlastníků.

Podle The Guardian ze zprávy vyplývá, že -

podobně jako v řadě rozvojových zemí se objevuje v Evropě proti fenoménu označovaném jako „land grabbing“ [zabírání půdy] silný odpor. V několika případech došlo i na okupaci půdy. V Andalusii obsadili bezzemci několik pozemků a kolektivně je obdělávají. Ve Vídni zase mladí lidé squatují na úrodné městské půdě.

Německá kancléřka Angela Merkelová a ruský prezident Vladimír Putin zahájili 7. dubna v Hannoveru největší světový veletrh průmyslových technologií.

„Pozdravy byly trochu strnulé,“ píše list a dodává, že navzdory oficiálním úsměvům a prohlášením o vůli posílit dvoustranné hospodářské vztahy byla na obou státnících znát křečovitost.

Důvodem je nedávné zpřísnění ruských předpisů pro zahraniční nevládní organizace a nenadálé kontroly, které ruská policie provedla na konci března v moskevských kancelářích některých německých organizací, například v Transparency International, Konrad Adenauer Stiftung nebo Friedrich Ebert Stiftung.

Čtyři roky po tzv. „twitterové revoluci“, která znamenala konec komunistické vlády v Moldavsku a nástup proevropského vedení, poukazuje deník na to, že se zločiny, k nimž během revolty došlo, nikdy nevyšetřovaly.

Podle oficiálních informací byli během revoluce 3 lidé zabiti a 400 mučeno. Totožnost pachatelů těchto činů „s tváří skrytou moldavské veřejnosti“ nebyla nikdy zjištěna.

Státní zástupci a část tisku jsou přesvědčeni o tom, že obětí byli policisté. „Kdo by se zlobil, kdyby pravda vyšla najevo?“ ptá se Timpul. Proevropská vláda zvolená v demokratických volbách, které následovaly po revoltě, 5. března padla a zemi v současnosti řídí prozatímní kabinet.

Priština přijala 27. března osmibodový plán vysoké představitelky EU pro zahraniční politiku Catherine Ashtonové upravující spolupráci mezi srbskými městskými radami na severu Kosova.

Plán, který Ashtonová představila 21. března, vymezuje oblasti a kompetence obecních rad a způsob vzájemné spolupráce, který má vést k jejich sdružení.

Místopředseda srbské vlády Aleksandar Vučić označil plán za „nepřijatelný“. Ashtonová ho proto vyzvala, aby se po boku premiéra Ivici Daciće zúčastnil posledního kola jednání mezi Srbskem a Kosovem, které má proběhnout 2. dubna v Bruselu.

Když před dvěma lety vypuklo v Sýrii povstání, zrodily se obavy, že mladí evropští islamisté, stoupenci džihádu, budou do země odjíždět za svatou válkou. Podle toho, co dnes píše Jyllands-Posten v článku s názvem „Mladí členové gangů odjíždějí bojovat ve jménu islámu“, není pochyb o tom, že se tyto obavy staly skutečnostíu. Podle dánských zpravodajských služeb:

pobývá v současnosti v Sýrii řada členů nejagresivnějších kodaňských gangů, kteří se tam chtějí účastnit džihádu. Závažná kriminalita se tak snoubí s násilným fundamentalismem. „Je to nová tendence. Tito už tak potenciálně agresivní lidé budou mít po návratu domů přístup ke zbraním a výbušninám. To, že se mezi islamistickými a zločineckými kruhy vytváří takový vztah, je velmi znepokojující,“ sdělil […] šéf dánských tajných služeb.

Belgičané nejsou o nic méně zneklidněni než Dánové. Belgie se podle deníku De Morgen stala „hlavním dodavatelem“ mladých lidí, kteří odjíždějí do Sýrie za džihádem. Deník cituje odborníka na terorismus, podle nějž „v Belgii existuje ještě velký potenciál bojovníků, ale „většina z nich se vrací zbavena iluzí“:

Mají v hlavě hrdinské představy a doufají, že se z nich stanou bojovníci, ale většina z nich zbraň ani nedostane do ruky. Jsou využíváni ke stavbě barikád anebo umisťováni na pozorovací stanoviště či do prvních bojových linií.

List De Standaard připomíná, že na konci loňského roku byla oficiálně rozpuštěna organizace Sharia4Belgium, která hrála důležitou roli při verbování mladých belgických džihádistů do syrských povstaleckých skupin.

Šéf Strany kurdských pracujících (PKK) Abdullah Öcalan vyzval 21. března své hnutí, aby ukončilo ozbrojený boj za nezávislost Kurdistánu (jihovýchodní Turecko), zahájený v roce 1984, a pokračovalo v něm na poli politickém.

Öcalan je od svého zadržení v roce 1999 vězněn na ostrově Imrali. Jeho výzvu přednesla kurdská poslankyně v Diyarbakiru, hlavním táboře tureckého Kurdistánu, u příležitosti „Nowrozu“, kurdského nového roku.

Evropská unie, „která plně podporuje, i finančně, předvstupní fázi tureckého členství v EU“, „vřele uvítala“ „důležitý posun vpřed“.

Nadšení, které provázelo zprávu o tom, že USA zahájí s EU rozhovory o vytvoření zóny volného obchodu, „ztratilo na intenzitě“, [píše] Mohamed A. El-Erian v analýze, kterou pět týdnů po projevu Baracka Obamy o stavu Unie otiskl deník Les Echos.

„Projektu stojí v cestě příliš mnoho překážek,“ domnívá se americký finančník a vyjmenovává tři z nich. První spočívá v nízkém ekonomickém potenciálu návrhu:

Největší zisk slibují dohody o volném obchodu uzavřené mezi ekonomikami, mezi nimiž existují velké obchodní bariéry, které vykazují nízký objem obchodní činnosti a jejichž spotřební a výrobní modely nemají mnoho společných prvků. To není případ EU a USA.

Druhým důvodem, proč by projekt pravděpodobně neuspěl, je současná nálada vládnoucí v Evropě a ve Spojených státech.

Vzhledem k přílivu bezprostředních politických dramat, který se zdá nekonečný, je pro Evropu a USA velice obtížné dlouhodobě se soustředit na strukturální iniciativu. Pro Evropu je složité věnovat něčemu dlouhodobou pozornost, když ji v krátkodobém horizontu rozrušují výsledky italských voleb. […] Spojené státy zase rozrušuje nové fiskální minidrama.

Třetím důvodem je

špatná úroveň světového dialogu navzdory krásným projevům o globálních výzvách a společné odpovědnosti. Únorové zasedání skupiny G20 se opět proměnilo v nákladný summit, který nebudil příliš velký zájem a chyběl mu obsah. Spíš než koordinaci konstruktivních politik podpořil nevědomky konformismus.

Vláda odmítá udělit azyl afghánským tlumočníkům pracujícím v Afghánistánu pro švédskou armádu. Jako důvod uvádí, že se ke všem žadatelům o azyl musí přistupovat stejně.

Záležitost se týká zhruba třiceti tlumočníků. Až se v červnu začnou švédské jednotky stahovat, bude jim za kolaboraci s nepřítelem hrozit smrt.

Udělení azylu tlumočníkům otevřeně podpořil šéf vojenských sil. Švédsko by podle něj mělo ukázat, že je humánní.

Francouzský prezident François Hollande a britský premiér David Cameron vyzvali představitele EU, aby se připojili k jejich požadavku na zrušení zbrojního embarga vůči Sýrii.

Hollande na evropském summitu v Bruselu prohlásil, že Francie už nemůže dále přihlížet tomu, jak „režim, který ukázal, že nehodlá vyjednávat politicky, masakruje“ obyvatelstvo.

Francouzský prezident dále sdělil, že se Paříž a Londýn dohodly na ukončení embarga, i když jejich návrh může narazit na odpor Německa, píše list.

Téměř stoprocent obyvatel Faklandských ostrovů vyjádřilo v referendu podporu stávajícímu postavení britského zámořského území a odmítlo se stát součástí Argentiny. Nárok na ostrůvky ležící 310 námořních mil od jihovýchodního pobřeží Argentiny je dlouhá léta mezi oběma zeměmi jablkem sváru, který vedl v roce 1982 k vypuknutí války o Falklandy.

Argentina v poslední době Británii hlasitě vyzývá k tomu, aby se nároků na tuto oblast, kterou ovládá více než 150 let, vzdala. Podle novináře The Daily Telegraph Neila Tweedieho

je výsledek [referenda] zadostiučiněním pro Davida Camerona, který referendum hájil jako hmatatelné vyjádření práva na sebeurčení. Na druhé straně je políčkem pro argentinskou prezidentku Cristinu Fernándezovou de Kirchner, která jej označila za nerelevantní a za výplod „dovezené populace“. [...] Toto téma využila k tomu, aby odlákala pozornost svých spoluobčanů od hospodářských problémů, mimo jiné i jedna z nejvyšších inflací na světě, ale její politika se zřejmě obrátila proti ní.

Naopak komentátor The Guardian Roy Greenslade ještě před oznámením výsledků vyjádřil názor, že „referendum stejně představuje zmanipulované volby“.

Reakce Argentiny, že referendum je nesmyslným propagačním kaskadérstvím, je určitě správná (a to i v případě nesouhlasu s teritoriálními požadavky ze strany Buenos Aires). A tak na celou věc bude nahlížet celý svět včetně Spojených států. [...] Možná, že by pro Argentinu bylo nejlepší přesvědčit 1 700 občanů k vystěhovaní na ostrovy v naději, že Británie uskuteční za sedm let další plebiscit.

Argentinský deník Clarín poznamenává, že „třicet let po válce“ se mezinárodní kontext změnil:

Konflikt už není bilaterální, ale regionální, jelikož se objevil třetí aktér a spor se už neomezuje na Londýn a Buenos Aires. Tímto třetím aktérem je obyvatelstvo ostrovů, které jedná nezávisle na britské vládě skrze vlastní politickou autoritu.

Stejného názoru je i další argentinský deník La Nación, podle něhož v tomto referendu

téměř 60 % voličů definovalo svou identitu: považují se za falklandské ostrovany. Ať už se mýlí nebo ne, mají za to, že si rozhodují sami ve všech zásadních záležitostech, které ovlivňují život jejich společenství. A mají za to, že je v jejich zájmu delegovat zahraniční politiku a obranu. Dávají přednost životu v tomto omylu.

Evropská unie se zavázala poskytnout Ukrajině finanční pomoc ve výši 610 milionů eur. Předseda Evropské rady Herman Van Rompuy zároveň prohlásil, že pokud má být dohoda mezi Ukrajinou a EU uzavřena do konce letošního roku, musí Kyjev podniknout nejpozději do května „rozhodné kroky“ v různých oblastech včetně soudnictví.

Chce-li Ukrajina získat finanční pomoc, musí si také zajistit podporu Mezinárodního měnového fondu.

Ukrajina se v důsledku tohoto kroku ocitne pod „intenzivním tlakem na urychlení reforem“,píše European Voice. Kyjev bude muset řešit otázku „selektivní justice“, jako je trest vězení pro čtyři politiky včetně bývalé premiérky Julije Tymošenkové.

Ještě před oznámením EU vyzval European Voice v úvodníku ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, aby „Unii ukázal, že to s reformami myslí vážně“, a dodává:

Janukovyč nemá v podstatě jinou možnost než se doma pustit do radikálních reforem požadovaných Komisí a ukázat tak, čeho je Ukrajina na mezinárodní scéně schopna […] Janukovyč nemůže od členských států EU očekávat, že vsadí na Ukrajinu, když sám není ochoten vsadit na reformy, o nichž tvrdí, že jsou v zájmu Ukrajiny.

Polská Gazeta Wyborcza se domnívá, že

„Je nejvyšší čas, aby Kyjev učinil historické rozhodnutí: buď se obrátí k Východu, kam ho láká Vladimír Putin na levný plyn, nebo […] podepíše dohodu o přidružení s EU.“ Podle varšavského deníku

má Kyjev před sebou složité rozhodnutí. […] Nejlepší by bylo využívat výhody levného plynu a bohatého ruského trhu a zároveň mít přístup k západním půjčkám a technologiím a ještě k tomu jezdit do Evropy pokud možno bez víza. Velmi pragmatický přístup.

Moldavský premiér Vlad Filat, lídr Liberálně demokratické strany Moldavska (PLDM), oznámil 14. února odchod jeho strany z Aliance pro evropskou integraci, která zemi vládne od roku 2009. Důvodem je údajně všudypřítomná korupce a politizace vysokých státních funkcí.

Podle tisku je však skutečným motivem krize smrtelná nehoda, za níž údajně nese vinu bývalý nejvyšší státní žalobce (a člen vládní koalice). K nehodě došlo při lovu v prosinci 2012, kterého se zúčastnila řada vysokých funkcionářů. Rumunská diplomacie krizi svého souseda neočekávala. Příští týden by do Kišiněva měli přijet na návštěvu švédský, polský a britský ministr zahraničí.

Vytvoření transatlantické zóny volného obchodu by Spojeným státům a Evropě přineslo výrazný zisk, domnívá se šéfredaktor listu Gabor Steingart. Sdružení států, které se zakládá na společných vizích a zájmech a žije z volného obchodu, nenarušuje rozvoj obou kontinentů, ale naopak v něm pokračuje. „Navíc by to byl vzkaz svobody pro země, kde vládne státní kapitalismus, jako je Čína,“ píše Steingart.

Německá kancléřka Angela Merkelová vyzvala egyptského prezidenta 30. ledna během jeho první návštěvy Německa, aby zavedl dialog se všemi politickými silami v zemi a dohlížel na respektování náboženské svobody a lidských práv.

Morsí prohlásil, že „Egypt bude právním státem, který není ani militantní, ani teokratický“. Od návštěvy Francie, kam měla jeho cesta pokračovat, musel prezident upustit a vrátit se zpět do Egypta, kterým už několik dní zmítá nová vlna násilí.

Velká Británie by mohla vyslat do Mali a sousedních států stovky mužů na podporu Francie a její operace na vytlačení islamistických milicí ze své bývalé kolonie.

Britská vláda oznámila, že je země „připravena“ poskytnout Francii další vojenskou pomoc, zároveň ale upřesnila, že se její jednotky nebudou účastnit bojů. Britské síly by mohly být vyslány do Nigérie nebo Senegalu na výcvikové mise místní armády nebo by zde měly na starosti hlídkování.

„Co můžeš dát Evropě, Obamo?“ ptá se deník Rzeczpospolita den poté, co americký prezident [složil ve Washingtonu prezidentskou přísahu] (http://www.nytimes.com/interactive/2013/01/21/us/politics/obama-inaugura.... A vzápětí si také odpovídá: nic moc.

Pro amerického prezidenta má Evropa „čím dál menší význam“, píše Rzeczpospolita. Obama se již nechal slyšet, že „přenese pozornost“ na Asii a tichomořský region a že „není žádný důvod k tomu, aby se najednou začal zajímat o Starý kontinent“. Ze Spojených států se stává „spořivá supervelmoc“ s tendencí ovlivňovat mezinárodní záležitosti „ze zadního sedadla“, jak tomu bylo například nedávno v Libyi. Raději šetří na vojenských výdajích, než by se pouštěla do přímé intervence. „V této situaci,“ dodává Rzeczpospolita:

Je opravdu těžké říct, co může Evropa od Baracka Obamy během jeho druhého mandátu očekávat. Mělo by se mu naznačit, že Evropa není o nic méně důležitá než Asie. Že by si měl vzít ponaučení z nepovedeného „vynulování“ vztahů s Ruskem a konečně pochopit, jaké jsou bezpečnostní potřeby střední Evropy včetně Polska. Udělá to ale? Vyšlou evropští politici takový vzkaz? To bohužel není příliš pravděpodobné.

První kritika zásahu alžírské armády proti teroristům zadržujícím rukojmí v In Amenas „zřejmě odezněla, protože nikdo nechce riskovat vztahy s Alžírskem kvůli pár rukojmím“, soudí nizozemský deník. Otevřené kritiky se Alžírsku dostalo jen od Japonska. Trouw připomíná, že Francie využívá alžísrký letecký prostor pro vedení války v Mali, Obama Alžír potřebuje pro válku proti terorismu a obecně vzato všechny státy, jejichž občany teroristé zadržovali, mají v zemi zájmy na těžbě ropy a zemního plynu.

Ministři zahraničních věcí EU se ve čtvrtek dohodli, že vyšlou 250-člennou výcvikovou misi do Mali, aby podpořili africké jednotky bojující s islamisty. Evropské státy také chtějí 3500 africkým vojákům CEDEAOposkytnout logistickou a finanční pomoc. Přesné datum mise ještě není jasné.

Až 34 lidí, včetně několika Britů, údajně zahynulo v útoku alžírské armády proti části organizace Al Kájda, která zajala několik desítek inženýrů v továrně plynového vrtu v alžírském Ajn Amanás. Britský premiér David Cameron kvůli těmto událostem odložil dlouho očekávaný projev o britské budoucnosti v Evropě, aby se místo toho věnoval řešení alžírské krize.

Velký počet obětí – přesná čísla ještě francouzská vláda neoznámila – si vyžádal čtvrteční útok alžírských speciálních jednotek na skupinu džihádistů, která zajala několik desítek zaměstnanců plynárny poblíž města Ajn Amanás. Boje pokračovaly v noci ze čtvrtka na pátek.

Francouzské jednotky s logistickou podporou Britů a mandátem OSN podporují malijské oddíly v boji proti Národnímu hnutí za osvobození Azawadu, které usiluje o nezávislost provincií Gao, Timbuktu a Kidal, a proti salafistům z hnutí Ansar Dine, které chtějí v této části země nastolit islamistický režim.

„François Hollande si může blahopřát, že se mu podařilo zastavit písečné Talibance,“ píše deník Libération, který si nicméně klade otázku, jak bude operace „Serval“ pokračovat:

Francouzský prezident François Hollande odpověděl na postup islamistů „tím nejmenším zlem“, soudí Le Monde. Protože

Intervencí v Mali „François Hollande zariskoval“, domnívá se Süddeutsche Zeitung. Odpovědnost za riziko ale nesmí nést sám, píše mnichovský deník:

„Problémem francouzské intervence je, že je francouzská,“ domnívá se berlínský alternativní deník Tageszeitung, který kritizuje „levicový kolonialismus“ a podotýká, že:

Intervence v Mali navíc posiluje radikální islamistický diskurs o útocích Západu proti islámu, upozorňuje deník The Independent. Podle komentátora Owena Jonese

Bukurešťský deník Adevărul znepokojují „silné dopady“ operace Serval „na obrovské území Afriky“, ale také na „bezpečnost EU a jejích občanů uvnitř i mimo jejích hranic“. I přesto byla intervence nezbytná, píše Adevarul, a to z důvodu nebývalého nárůstu islamistických buněk […] na severu a jihu Sahary. Nicméně

„Otázkou nyní je, zdali a jak se EU zmobilizuje“, dodává European Voice. Týdeník se sídlem v Bruselu nastoluje téma evropské obrany a ptá se:

Ani po několikaměsíčním vyjednávání se zvláštním vyslancům Evropského parlamentu– bývalému předsedovi Evropského parlamentu Patu Coxovi a polskému exprezidentu Aleksandru Kwaśniewskému – nepodařilo osvobodit Juliji Tymošenkovou. Evropa by ale měla ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče nadále tlačit k tomu, aby ji propustil, tvrdí komentátor deníku Gazeta Wyborcza Wacław Radziwinowicz, který dále poznamenává, že toho oba muži dokázali pro bývalou ukrajinskou premiérku, která byla v říjnu roku 2011 odsouzena k sedmi letům vězení, udělat přece jen dost. Radziwinowicz píše, že

Evropa se zblízka zajímá o osud „princezny oranžové revoluce“ a tvrdošíjně, ale rovněž takticky pro ni žádá spravedlivé zacházení. To Tymošenkové poskytuje záruku bezpečnosti. Janukovyč si je vědom toho, že se mu Brusel dívá pod ruce, a nedá na rady svých spolupracovníků, kteří by chtěli „zakroutit té babě krkem“..

Ve hře není jen budoucnost Julije Tymošenkové, ale také postavení Ukrajiny v Evropě,

upozorňuje komentátor listu. Tím spíše ve světle nedávných pokusů Moskvy dostat Kyjev zpět do sféry svého vlivu. Janukovyč nicméně

nemůže přešlapovat mezi Východem a Západem navěky. Čím víc na něj bude Moskva tlačit, tím spíš bude ochoten naslouchat vyslancům Evropského parlamentu, kteří s ním budou trpělivě rozmlouvat, a snadněji pochopí, že pokud Ukrajina provede nezbytné reformy, najde v Evropě své místo..

Ani český president Václav Klaus, ani premiér Petr Nečas se nezúčastní slavnostního obřadu 10. prosince v Oslu, kde EU převezme Nobelovu cenu za mír. Ta jí byla udělena za zásluhy, jichž za šedesát let své existence dosáhla v prosazování demokracie a lidských  práv. Prezident Klaus, který je znám svým kritickým pohledem na EU a již dříve označil rozhodnutí Nobelovy komise za „tragický žert“, podle deníku Mladá Fronta Dnes svou neúčast nijak nevysvětlil a premiér Nečas se odvolal na „předem naplánované pracovní povinnosti“. Ministr zahraničí a jeden z kandidátů v lednových prezidentských volbách Karel Schwarzenberg „by do Norska jel, ale pozvánku nedostal.“

Fakt, že se žádný z českých „papalášů“ galavečera v Oslu nezúčastní, není podle komentátora deníku Martina Komárka „žádná hrůza“:

Neúčasti našich představitelů si všimne málokdo a alespoň v Bruselu ušetří za ochranku, kterou by museli najmout k ostraze drobných kancelářských předmětů. [...] Celá věc by nestála za zmínku, kdyby nebyla symbolem neujasněných a chybných vztahů země k Unii. [...] Existence nejen Česka, ale střední Evropy jako takové je bez Unie krajně nejistá, jako tomu bylo kdykoliv v minulosti.

Pokud je udělení ceny EU dnes chybou, je tomu tak jedině proto, že cenu „měli dostat za svého života otcové zakladatelé Unie, například Adenauer, Churchill, Schumann či Spinelli.“

Lidové noviny naopak chtějí „Raději kritiku než bojkot“. Pražský deník uznává, že „Evropská unie není ideálním laureátem pro Nobelovu cenu míru,“ ale tvrdí, že její politická přešlápnutí „je lépe kritizovat nahlas než bojkotovat předávání ceny“.

Avšak „nejen euroskeptické Česko a Velká Británie, ale ani Slovensko“ se nebude radovánek v Oslu účastnit, dodává deník SME. Bratislavský list píše, že kvůli „akutním problémům“ doma si ani premiér Robert „Fico pro nobelovku nepojede“. A zemi nebude zastupovat ani prezident Gašparovič. Ten naopak míří do Prahy – rozloučit se s odcházejícím Václavem Klausem.

EU má zřejmě „tajného člena“: Čínu. „Druhého největšího obchodního partnera Evropské unie po USA“ totiž podle deníku Die Welt zajímají k velké nelibosti Bruselu čím dál více bilaterální vztahy se státy sedmadvacítky.

Na začátku září pozvalo čínské ministerstvo zahraničí do Pekingu 16 států střední a východní Evropy na „evropskou konferenci“, kterou chtělo oslavit vznik nového sdružení zemí střední a východní Evropy (SVE), které deník China Daily překřtil na „CEE“. To je v angličtině zkratka pro Evropská společenství. Toto (CEE) společenství, které si okamžitě vytvořilo vlastní sekretariát, tvoří v tomto případě 16 zemí, z toho deset členských států EU. Země od Albánie po Polsko vyslaly na schůzi své velvyslance v Číně, avšak zástupce EU mezi zvanými nebyl.

Bruselští představitelé byli zděšeni. Tato událost je zřejmě důkazem o tom, že se Čína v politice vůči EU drží zásady „rozděl a panuj“.

Pokud Brusel neustoupí ze svých pozic v otázkách, které jsou pro Čínu důležité, jako je její uznání jakožto tržní ekonomiky nebo zrušení zbrojního embarga, bude se Peking nadále snažit obratně rozvíjet privilegované vztahy s některými evropskými státy, řekl berlínskému deníku politolog Jonas Parello-Plesner. Je tomu tak například v Řecku, kde Čína převzala část přístavu Pireus, nebo v Maďarsku, kterému nabídla „zvláštní úvěr“ za miliardu eur.

Čínští diplomaté tvrdí, že chtějí prostřednictvím této spolupráce „posílit vztahy s EU“. Podle deníku Die Welt je ale Brusel skeptický:

[Bruselští] představitelé chtějí zjistit, jestli se Peking snaží pomocí těchto ekonomických mechanismů využít země střední a východní Evropy jako svou lobby.

Obyvatelé Domodědova, stotisícového města na jih od ruské metropole, kde se nachází největší letiště v zemi, se „rozhodli odtrhnout od Ruské federace, stát se součástí EU a vyzvat ruského prezidenta Vladimíra Putina k uznání nové Demokratické republiky Rus“ (RDR), píše Kommersant Dengi.

„Podaří se vesnici v Moskevské oblasti vstoupit do EU?“ táže se magazín ekonomického deníku Kommersant, který dodává, že Asociace ruských právníků pro lidská práva (RLAHR), která stála u zrodu iniciativy, vyzvala Evropskou unii k uznání RDR už začátkem října.

Na začátku sporu stálo odmítnutí ruských úřadů brát v potaz výsledek referenda z roku 2007, v němž 98 % obyvatel Domodědova odmítlo stavbu zpoplatněné dálnice na území obce. Výstavba dálnice, která spojí Moskvu s černomořským Soči, kde se budou v roce 2014 konat zimní olympijské hry, začala v roce 2009. Týdeník proto svůj článek opatřil titulkem „Dálniční separatismus“.

„Obyvatelé Domodědova se stali cizinci na svém vlastním území,“ tvrdí právníci z RLAHR. Ti kritizují především vliv ázerbajdžánské mafie. „Jeden z největších developerů v Domodědovu má blízko k rodině ázerbajdžánského prezidenta Ilhama Alijeva,“ vysvětluje Dengi. Odpůrci projektu rovněž kritizují „oligarchy a zkorumpované úřady“, protože „zdaňují místní obyvatele za používání silnic, spotřebu vody, sběr lesních plodů a hub a skupují veškeré nemovitosti v Domodědovu”.

Evropské nadšení z výsledků řeckých voleb, v nichž 17. června zvítězila strana nakloněná memorandu podepsanému s MMF, ECB a EU, rychle opadlo. Hned po příjezdu do mexického Los Cabos na zasedání skupiny G20 byli evropští představitelé vyzváni svými partnery, zejména USA a rozvíjejícími se zeměmi, aby urychleně podnikli kroky k zastavení krize v eurozóně a k oživení ekonomiky.

„Značnou část těchto kritik tvoří nepokryté výzvy k liberalizaci evropského modelu, poznamenává pařížský deník Libération, podle nějž

evropský sociální spočívá na sociálním kompromisu. Tato myšlenka má však na evropské úrovni menšinové zastání. Ne náhodou tedy předseda Evropské komise José Manuel Barroso a předseda Evropské rady Herman Van Rompuy udělali krok napřed a svolali tiskovou konferenci ještě před oficiálním zahájením G20.

„Evropu nemá kdo poučovat,“ prohlásili sborově u této příležitosti, čímž dali najevo, že mají pramalou chuť nechat sebou ‚zametat‘, konstatuje De Standaard. Bruselský deník dále dodává, že Barroso byl velice přísný vůči zemím, které kritizovaly Evropou přijatá opatření k řešení krize: „Nepřijeli jsme sem proto, aby nás někdo poučoval o demokracii.“

„Evropané nestrpí, aby jim někdo udílel lekci,“ píše rovněž německý týdeník Die Zeit, který tak shrnuje postoj Angely Merkelové a Josého Manuela Barrosa na zasedání G20. Evropané odmítají kritiku ohledně způsobu, jakým řeší krizi, a zdůrazňují nutnost posílit demokracii v EU prostřednictvím větší integrace, uvádí hamburský týdeník:

Kancléřka Merkelová a prezident Spojených států Barack Obama se v rámci diskuze oba dva shodli na naléhavé nutnosti popohnat kupředu evropskou integraci […]. Barroso chce nově nastavit finanční struktury Unie, což zahrnuje i eurobondy, které Merkelová doposud odmítala, ovšem, jak zároveň upřesnil, „teprve tehdy, až dosáhneme větší integrace finanční a politické“.

Rozvíjející se země označují evropskou finanční krizi a postoj evropských představitelů za „krizi leadershipu“, jak si všímá Indian Express. Deník se sídlem v Novém Dillí soudí:

EU navzdory neschopnosti jednat včas, kompetentně a s autoritou bude nadále hledat řešení svých současných hospodářských problémů ve svém vlastním rámci. Musí ale věci dělat ve správném sledu. Iniciativa z minulého týdne směřující k vytvoření bankovní unie je asi totéž jako chtít zapřáhnout pluh před voly. Bez fiskální unie a záchranné strategie na evropské úrovni nebude takovou bankovní unii nikdo chtít. Úkolem EU je najít svého Ámbédkara [otec indické ústavy]. Potřebuje ústavu, která by jejím představitelům umožnila navrhnout řešení celoevropského problému na celoevropské úrovni. Potřebuje emoční jednotu, stejně jako novou strategii vedoucí k tvorbě globálně konkurenceschopných pracovních míst. Pokud se to zdá nemožné, pak Unii nezbývá, než se vrátit k tomu, čemu by dali přednost mnozí Britové: normálnímu jednotnému trhu, jako je zóna volného obchodu v jihozápadní Asii. Jednotnému trhu s různými měnami a suverénními členskými státy.

„[Otázka] ekonomiky od sebe vzdaluje oba břehy Atlantiku“ – tak shrnuje deník La Stampa důsledky nedávných prohlášení Baracka Obamy, podle kterého jsou špatné vyhlídky na hospodářský růst ve Spojených státech zaviněny špatným řízením krize v eurozóně. „Existují jak momentální, tak dlouhodobější důvody, proč prezident Obama Evropany tak často a naléhavě protřásá,“ komentuje jeho výroky turínský deník. Ty první se týkají listopadových amerických prezidentských voleb. Po jmenování Mitta Romneyho republikánským kandidátem je nyní kampaň v plném proudu a slovo „Evropa“ se stalo nadávkou, kterou kandidáti užívají k tomu, aby se vzájemně zdiskreditovali, píše La Stampa.

Na začátku prezidentské kampaně to byli Republikáni, kdo využívali Evropy jako příkladu ke strašení voličů a ve snaze zasadit Obamovi ránu. […] Nyní se však situace obrátila a demokraté své protivníky obviňují, že se „chovají jako Evropané“, jelikož Republikáni prosazují stejnou germánskou úspornost, jaká odsoudila eurozónu k hospodářské recesi a vysoké nezaměstnanosti.

Dlouhodobější důvody se týkají transatlantických vztahů, zejména s Berlínem:

Washington na Německo dlouhé roky pohlížel jako na svého nejloajálnějšího spojence. […] Od té doby však již uplynulo více než 20 let. A čeho nedosáhly války v Iráku a Afghánistánu – tedy oslabit [americko-německé] spojenectví – by se mohlo stát skutečností nyní, kvůli krizi a kvůli Německu, které možná není dostatečně odvážné na to, aby vědomě samo uskutečňovalo nějaký „Velký projekt“, avšak je dostatečně „tvrdohlavé“ na to, aby podkopávalo základy západní aliance.

Návrh Françoise Hollanda – který prohlásil, že vojenskou intervenci v Sýrii nevylučuje – a nevraživá reakce Německa jasně ukazují, že ve chvíli, kdy Paříž evokuje zásah v Sýrii, Berlín raději zavírá oči, soudí Süddeutsche Zeitung, který tak ještě více prohlubuje trhlinu, jež se mezi oběma zeměmi rozevírá:

Bylo-li ještě zapotřebí předložit důkazy o tom, že se Německo a Francie nerozcházejí pouze v názoru na jednotnou měnu, pak tak François Hollande učinil. […] Nový francouzský prezident je buď velice naivní, nebo velice vypočítavý. Je naivní, pokud si vážně myslí, že dokáže přesvědčit Vladimíra Putina [ruského prezidenta, který 1. června navštíví Paříž]. A vypočítavý, protože tohoto chvilkového efektu využívá před francouzskými parlamentními volbami [10. a 17. června]. Obviňovat spolkovou vládu z nečinnosti by bylo nicméně nespravedlivé. Na Radě bezpečnosti OSN náleží Německo k těm zemím, které už rok tlučou do obranného valu, jejž kolem syrského režimu vybudovaly Čína a Rusko. Ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle nadále vede politiku zacílenou na vyhnání diktátora  Bašára Asada ze země cestou diplomatického nátlaku a sankcí. OSN nese odpovědnost za ochranu syrského lidu. Což nutně neznamená vojenské řešení. Tam, kde Francouzi volí zřejmě trochu unáhleně vojenskou cestu, tam si Němci zvykli zavírat oči. Jsou schopni dopodrobna hovořit o veškerých důsledcích násilné intervence, ale důsledky neintervence nezmiňují nikdy.

„EU chce posílit boj za hodnoty,“ hlásá Jyllands-Posten. Ministři zahraničních věcí EU, kteří se sešli 9. března v Kodani, mají projednat dánsko-německý návrh na jmenování zvláštního vyslance pro lidská práva. Návrh podle aarhuského deníku přichází

ve chvíli, kdy EU dlouhodobě ztrácí vliv v OSN, a zejména v její Radě pro lidská práva, kde dřív Západ býval jako doma. Zatímco dříve Unii v OSN podporovalo 72 % zemí, dnes už je to jen zhruba polovina. Zkušenost ukazuje, že úsilí lobbistů směřující k tvorbě spojenectví, především pak s africkými státy, může změnit image [EU] a tento přístup může uvést v praxi právě zvláštní pověřenec pro lidská práva.

I kdyby ministři vytvoření takového postu schválili, oficiálně nemůže vzniknout dřív než v červnu, kdy Unie představí svou novou politiku v oblasti lidských práv.

Angela Merkelová nalezla v Pekingu svého mistra. „Kancléřka v Čínské lidové republice nepochodila,“ píše v titulku list Handelsblatt v reakci na třídenní návštěvu Merkelové v Říši středu, kam se vydala mimo jiné i s cílem získat čínskou pomoc na záchranu eura. Peking sice má v úmyslu být součástí řešení krize, ale v žádném případě nehodlá přijít o své peníze. Čínský premiér Wen Ťia-pao byl podle hospodářského deníku ve svém postoji „žádné přísliby přímých investic do Evropy“ neústupný. „Zadlužené státy musí nejprve učinit bolestivá rozhodnutí a plnit své úkoly,“ nechal se slyšet. Podle autora redakčního článku Handelsblattu to znamená:

... snížit zadlužení, rozšířit kontrolní mechanismy a zaujmout jasná, upřímná a důvěryhodná stanoviska vůči zbytku světa. […] Peníze, které Číňané chtějí v Evropě investovat, nemají představovat hospodářskou pomoc, ale mají být především úspěšnou investicí. Přinejmenším z ekonomického a politického hlediska.

Z německého úhlu pohledu by Čína mohla sehrát klíčovou roli prostřednictvím svých devizových rezerv ve výši 3200 miliard dolarů. List Frankfurter Rundschau připomíná možné protislužy, které Peking může vyžadovat výměnou za pomoc, jako například uznání statusu tržní ekonomiky pro Čínu ze strany EU, což by evropským firmám ztížilo přijímání ochranářských opatření z důvodů nekalé konkurence či cenového dumpingu. Podle Handelsblattu bude výsledek následující:

kancléřka, která se může chlubit tím, že ji Číňané považují za „vůdčí obroditelku eura“, neměla příležitost rozvinout bilaterální obchodní vztahy, jak plánovala, a nemá tedy jinou možnost než spoléhat na to, že se jí podaří si na čínském premiérovi vymoci nějaké přísliby během dalších setkání v průběhu letošního roku.