Die Tageszeitung přichází ve svém titulku se slovní hříčkou „mit links“, která znamená „s levicí“ či „levou zadní“. Deník tak vyjadřuje podporu výzvě nazvané Jiná Evropa je možná, kterou 15. května představili poslanci za sociální demokracii, zástupci levice, Zelení a několik odborů z Rakouska, Německa, Itálie a Francie.

Podle levicového deníku

je to vůbec poprvé, co se objevil společný nadnárodní protest několika evropských levicových stran proti evropské politice, především proti kancléřce Angele Merkelové.

Protest se týká „dohody o konkurenceschopnosti”, kterou má Rada přijmout v červnu. Dohoda má podle deníku státy eurozóny zavázat k provedení strukturálních reforem.

Signatáři výzvy však soudí, že

tato smlouva nepřinese nic jiného než mzdový dumping, omezení sociálního státu a privatizace.

Tuto neděli si svět připomene dvousté výročí narození dánského myslitele Sørena Kierkegaarda (1813-1855).

De Groene Amsterdammer u této příležitosti poukazuje na novodobý zájem o „kodaňského Sókrata“, který vysvětluje jeho reflexemi o lidské existenci, poznávání sebe sama a lidském údělu.

Kierkegaard je díky svým esejům o „možnosti [individua] dosáhnout autenticity skrze svobodu“ znovu velmi aktuální […], i když „mise, kterou přikládá individuu, se od dnešních návodů na rozvoj osobnosti zásadně liší“.

„Evropou zase jednou obchází strašidlo – strašidlo německé moci,“ píše historik Brendan Simms v reportáži týdeníku The New Statesman, jehož nejnovější vydání je věnováno „německému problému“. Podle týdeníku posledních pět let přineslo „pozoruhodný nárůst“ německého vlivu v Evropě, jednak proto, že Německu se dobře daří hospodářské krizi navzdory, jednak proto, že dokázalo zabránit Evropské centrální bance (ECB), aby propadla

horečce nákupu dluhopisů, po které zkrachovalé periferní evropské státy tolik touží, a místo toho jim předepsalo dietu nepříliš chutných fiskálních „pravidel“. […] Není proto žádným překvapením, že v té době celý kontinent zaznamenal nárůst politické i občanské germanofobie.

Podle Simmse Německo osciluje mezi diplomaticky příliš silnou a příliš slabou pozicí už celých 500 let.

Dnešní Německo je příliš silné a zároveň příliš slabé, nebo alespoň příliš nezúčastněné. Tísní se uprostřed Evropy, jejíž vytvoření mělo z velké části za účel jeho moc omezovat, jenže ji místo toho zvětšilo, a jejíž koncepční nedostatky bezděčně připravily mnoho jiných Evropanů o suverenitu, aniž by je do nového zřízení dostatečně demokraticky zapojily.

Otázka, které dnes čelíme, je proto následující: jak přesvědčit Spolkovou republiku, která se těší takové prosperitě a jistotám, jako ještě nikdy předtím, aby se pustila do politické iniciativy a přinesla hospodářské oběti nutné k dovršení projektu evropské jednoty? Německá otázka v každém případě nezmizí, bude tu s námi vždycky. To proto, že kdykoliv si Evropa a svět začnou myslet, že ji nadobro vyřešily, události a Němci otázku změní.

Historik a komentátor deníku Daily Mail Dominic Sandbrook píše, že podle názoru stále většího počtu Evropanů se „Němci již potřetí za méně než sto let snaží získat kontrolu nad Evropou“. Odvolává se přitom na slova předsedy euroskupiny Jeana-Clauda Junckera, který upozornil na paralely mezi rokem 2013 a rokem před začátkem první světové války, a varoval, že hrozba evropské války nepominula. Sandbrook pokračuje:

Budou-li dál vnucovat evropským národům drastická hospodářská omezení, důsledky v podobě společenského odcizení, mezinárodních sporů a nárůstu politického extremismu by mohly být dramatické. Krvavé protesty proti německé ekonomické nadvládě jsme již zažili v Aténách, Římě a Madridu. […] Díky této zdánlivě nekonečné politické krizi je na Německo stále víc pohlíženo ne jako na spasitele Evropy, ale naopak jejího utlačovatele. […] Pravdou ale je, že pokus svázat společným poutem ekonomiky tak rozdílných národů, jakými jsou Portugalsko, Řecko, Francie, Itálie a Německo, pouze oživil stará nepřátelství.

„Papež Benedikt XVI. se velmi osobním způsobem rozloučil v Římě s katolickou komunitou,“ píše deník. Na Svatopetrském náměstí se shromáždilo 100 000 lidí.

Papež se vzdá svého úřadu dnes ve 20 hodin. Poté bude užívat mimořádný titul „emeritní papež“.

Deník v úvodníku poznamenává, že příznivci německého papeže blahořečí „nesmělého intelektuála, který byl pro církev požehnáním. Nedokázal ji ale vést do moderní doby.“

„Co bude následovat 28. února po odchodu Benedikta XVI., nevíme. Neví to ani sám papež – koneckonců není vševědoucí. Riskuje toho hodně. [Ale] pancéřový kardinál Joseph Ratzinger zůstane v našich dějinách zapsán jako velký papež,“ píše komentátor varšavského deníku Jan Turnau.

Po včerejším oznámení Benedikta XVI., že se vzdá svého úřadu, se belfastský deník zamýšlí nad jeho možnými nástupci.

„28. února ve 20 hodin opustí Joseph Ratzinger svůj duchovní úřad,“ píše deník. K tomuto „rozhodnutí dospěl po návratu z cesty po Mexiku a Kubě v březnu 2012“.

„Konkláve, která zvolí nového papeže, se bude konat v březnu. Za možné nástupce jsou označováni Konžan Pasinya, Kanaďan Ouellet a Italové Scola a Bagnasco.“

„Poprvé za 719 let opustil papež z vlastní vůle Petrův stolec.“ „Jsme lidé,“ napsal bulvární deník s odkazem na titulek, který uveřejnil před osmi lety „Jsme papež“. „Včerejší den nutí katolickou církev hledat nové cesty. Benedikt XVI. nebyl nikdy tak silný jako nyní, když je tak slabý.“

V reakci na politicko-finanční skandály, které loni na podzim otřásly Estonskem, sezval prezident Toomas Henrik Ilves ke kulatému stolu zástupce politických stran, občanské společnosti a osoby s významným vlivem na veřejné mínění.

Představitelé se dohodli, že občanům umožní zapojit se po dobu tří měsíců (od ledna do března 2013) do přípravy nových předpisů týkajících se politického života. Lidé tak budou moci přímo zasahovat do zákonodárného procesu.

Od 7. ledna se mohou návštěvníci nově spuštěných webových stránek Rahvakogu.ee („Občanské shromáždění“) blíže seznámit s volebními pravidly a existujícími politickými stranami a navrhovat případné změny.

„Člověk k tomu nepotřebuje být politolog nebo právník. Předpisy jsou prezentovány co možná nejsrozumitelněji,“ vysvětluje deník Postimees. Občané se mohou vyjádřit k pěti různým oblastem, jmenovitě k fungování, pracovní náplni a financování politických stran nebo k volebním předpisům. Své návrhy mohou posílat do konce ledna. „Smyslem iniciativy je ukázat, že nikdo není sám tak inteligentní jako celý národ dohromady,“ řekl deníku ředitel Svazu nezávislých sdružení Urmo Kübar.

Na konci ledna se začne předloženými návrhy zabývat skupina expertů. V březnu o nich bude v průběhu několika dnů diskutovat zhruba 500 Estonců, zástupců různých sociálních kategorií. Výsledek debaty bude následně předložen k jednání vládě.

Eesti Päevaleht se k iniciativě staví pochybovačně:

Mnoho lidí pohlíží na novou instituci skepticky. V minulosti už proběhlo několik pokusů vytvořit trvalé pojítko mezi občany a politickou mocí, například iniciativu TOM [Täna otsustan mina, „Dnes rozhoduji já“] v roce 2001, a všechny skončily neúspěšně.

Jak ale dodává deník,

Občanské shromáždění se na rozdíl od iniciativy TOM, kterou mezitím nahradila Osale.ee („Zapojuji se“), soustředí pouze na jedno téma. Proto je tu naděje, že se nestane pouze místem, kde se mohou lidé odreagovat.