K poklesu důvěry trhů přispěla i domácí situace po prezidentských volbách 20. května.

Investoři srbskou měnu houfně opouštějí ... po neúspěchu Tadićovy vládní koalice, která ztělesňovala vůli vstoupit do Evropské unie, a vítězství pravicového lídra Tomislava Nikoliće... který sám má problém sestavit vládu.

Bělehrad je též závislý na „zahraničních bankách ze zemí EU, jejichž podstatnou část tvoří řecké a italské banky“. To proto je třeba obávat se „nové úvěrové krize v regionu,“ soudí francouzský deník.

předvídá projekt Komise zavedení daně z finančních transakcí v celé EU, ve výši 0,1 % v případě akcií a obligací a 0,01 % pro další finanční produkty. Pokud bude daň uplatňována v celé EU, mohla by vynést až 57 miliard euro.

To však není tak jisté, píše deník:

Devět zemí, mezi nimi i Německo a Francie, její zavedení hájí. Avšak jiné, např. Velká Británie, jsou proti, jelikož se bojí, že daň povede k odlivu finančních aktivit.

Britský premiér dal během summitu průchod svému hněvu, píše deník Telegraph, který Davida Camerona cituje:

Daň z finančních transakcí je myšlenkou špatnou ... povede ke zvýšení důchodových nákladů a vyvolá ztráty velkého množství pracovních míst. Sníží konkurenceschopnost Evropy a já proti ní budu stůj co stůj bojovat.

Kniha je „odporná a předkládá nepravdivé argumenty“, tvrdí Frankfurter Rundschau. Sarrazin, který pracoval pro MMF, německé ministerstvo financí a Bundesbanku, by měl dané téma ovládat, „jemu se to ale nedaří“, podotýká německý deník:

Sarrazin vytváří protiklad mezi výkonnou severní Evropou a bordeláři z Jihu – pracovití vůči lenochům, bílí kontra snědí. Státy, jejichž chování označuje za nepříliš seriozní, nazývá „Club Med“. Kam řadí Francii? Do Clubu Med! […] Je jasné, že před námi stojí nepřítel eura, který má pocit, že ví, proč se Německo až doposud chovalo proevropsky: vytrvalé nadšení Němců pro Evropu by bez morálního břemene nacistické doby neexistovalo. Kniha lže. […] Kéž by v knihkupectvích shnila!

Pokud ve volbách 17. června zvítězí radikální levice a dostojí slibu, že záchranný plán ve výši 130 miliard eur spolu se souvisejícími rozpočtovými škrty odmítne, bude moci Řecko zůstat v eurozóně bez finanční pomoci pouze tehdy, zavede-li paralelní oběživo. „Geuro“ by se opíralo o platební přísliby, určitý druh dluhopisu vydávaný vládou, který by mohl být opětovně prodán. Oproti euru by mělo daleko nižší hodnotu, ale vládě by umožnilo získat čas k tomu, aby mohla náležitě provést reformy a nechat odhlasovat rozpočtové škrty. […] Zásadní podmínkou fungování tohoto scénáře je, že z ostatních států eurozóny a MMF bude nadále přicházet pomoc. […] Na záchranu řeckých bank, které se ocitly bez přísunu likvidity, by bylo třeba vytvořit evropskou „špatnou banku“.

„V letech 2010 a 2011 tvořil polovinu dovozu ze zemí EU do Číny dovoz z Německa. V roce 2000 přitom tento podíl představoval 39 %.“ Posílení vlivu Německa jakožto významného obchodního partnera Číny ostatně podle Lemoinové přispělo k podpoře evropského obchodu v Číně. „Evropa za to, že v Číně nepřišla v posledních deseti letech o podíl na trhu – na rozdíl od Japonska a USA –, vděčí zejména Německu. Je to ostatně jedna z mála evropských zemí, která s Čínou vykazuje přebytek obchodní bilance,“ zdůrazňuje ekonomka. Evropská unie, pro niž jsou obchodní vztahy mezi Pekingem a Berlínem hnacím motorem, tedy nemá jinou možnost než vzít tohoto nového obchodního partnera v potaz.

Výsadní vztah mezi Německem a Čínou by nicméně mohl uškodit vztahu mezi Čínou a Unií, protože je v první řadě vztahem dvoustranným. „Číňané si přejí hospodářskou obnovu Evropy pod taktovkou Německa,“ vysvětluje Le Temps de Genève.

Ženevský deník přejímá závěr studie a upozorňuje, že

Jediná možná rovnováha vede přes EU. Ovšem k přesvědčení Němců o tom, aby zůstali v této oblasti dobrými Evropany, je zapotřebí vytvořit mezi EU a Čínou urychleně strategické partnerství.

Toto „bezprecedentní rozhodnutí“ přichází měsíc po druhé reformě bankovního sektoru a uprostřed finanční bouře, kterou ve Španělsku vyvolaly pochybnosti ohledně setrvání Řecka v eurozóně. Podle hospodářského deníku

musela vláda konečně připustit, že […] ani Evropa ani mezinárodní trhy nemají ve španělské banky a opatření na jejich podporu důvěru.

Audit ECB, který má být hotov do dvou měsíců, má již první dopady, zdůrazňuje list: svědčí o „hluboké nedůvěře vůči roli španělské národní banky“, která byla z řízení reformy bankovního sektoru de facto vyloučena. Deník nicméně podotýká, že

[z hlediska cíle, jímž je] přesvědčit instituce a investory o tom, že Španělsko vyvinulo skutečně značné úsilí o ozdravení a zajištění solventnosti svého bankovního systému, může spolupráce s ECB představovat významnou pomoc spíš než překážku.

Náklady na desetileté půjčky Španělska a Itálie dosáhly letošních rekordů, zatímco německé desetileté dluhopisy se prodávaly naopak s rekordně nízkým úrokem, což dostalo rozdíly mezi náklady na půjčky mezi Evropskými státy na nové výše. Evropské akciové trhy utrpěly zatím největší propad za poslední tři týdny.

Kromě toho agentura Moody’s v pondělí v noci snížila o jeden až čtyři stupně rating 26 italských finančních institucí. Náklady na pojištění proti krachu Španělska dosáhly rekordní výše.

Finanční protipožární zeď – Evropský stabilizační mechanismus – je 500miliardový záchranný systém vytvořený evropskými představiteli.  Někteří analytici však pochybují, zda bude stačit k záchraně větších ekonomik jako Španělska a Itálie. Senior fund manager Luke Spajic z investiční společnosti Pimco pro  Financial Times uvedl, že  

V této chvíli vypadá situace znepokojivě. Trh se v podstatě snaží nacenit chaotický odchod Řecka.

FT dodávají, že se ozývají stále silnější hlasy, aby se tvůrci evropských politik snažili předejít situaci, kdy systémově významnější státy „stáhnou ke dnu obavy kolem Řecka“.

List tak dává zaznít německým obavám o schopnost řeckých politických stran sestavit po parlamentních volbách z 6. května vládu. Podle Spieglu „připomíná řecká situace Berlínu Výmarskou republiku“ a evokuje tím přízrak režimu, který z Německa v důsledku první světové války vzešel. Nestabilní země se tehdy stala kolébkou nacismu:

Zdrojem „hanby“, kterou Němci tehdy údajně cítili v reakci na podmínky obsažené ve Versailleské mírové smlouvě, se v Řecku zdají být cílové hodnoty finančního oživení, které vyžaduje Brusel. Stejně jako ve 20. letech v Německu, i zde ze situace nejvíce těží extrémistické strany.

I když je podle Spieglu nyní žádoucí, aby Řecko eurozónu opustilo, týdeník poznamenává, že

k takovému odchodu nemůže Řeky nikdo nutit. Měli by tak měli učinit ve svém vlastním zájmu. (...) Výstup Řecka z eurozóny je pro zemi jedinou šancí, jak se z krize vymanit. Řekové by měli vlastní měnu, kterou by mohli devalvovat. Dovoz by tím zdražil a vývoz zlevnil. (....) Solidarita mezi evropskými zeměmi není závislá na užívání stejné měny. To je též důvod, proč by ostatní země měli i tak Řecku poskytnout pomoc formou vysokých finančních částek.

Týdeník přidává ještě jiný argument. Odchod Řecka ze měnové unie by byl „silným signálem ostatním zemím, jimž hrozí bankrot – Evropa se nenechá vydírat.“

evropští představitelé, kteří byli jistou dobu touto ‚renegociací‘ zneklidněni, dnes prohlašují, že jsou připraveni francouzskému prezidentovi pomoci doplnit smlouvu o rozpočtové disciplíně dodatkem o podpoře růstu. ‚Nároky‘ Françoise Hollanda ve skutečnosti Brusel ubezpečily, protože se opírají o již zahájený projekt.

Les Echos dále informují o tom, že předseda Evropské komise José Manuel Barroso „vyjádřil uspokojení nad tím, že může využít prostoru, který François Hollande svým příchodem otevřel, k podpoře aktivit směřujících k oživení investic, ovšem pod podmínkou, že nebude zpochybněno nutné oddlužování.“ Jak ale upozorňuje deník, 

tato náhlá vůle přehodnotit prorůstovou politiku by se mohla rozbít o reálný stav veřejných financí. K rekapitalizaci Evropské investiční banky je totiž zapotřebí sehnat 10 miliard eur. A pokud mají být realokovány dosud nevyužité strukturální fondy, je nejprve nutné, aby členské státy Bruselu poskytly 82 miliard eur, které sice přislíbily, ale prozatím si je v důsledku časových prodlev ušetřily. Nemluvě o 80 miliardách, které je třeba poskytnout budoucímu Evropskému stabilizačnímu mechanismu (ESM). (…) Vzhledem k tomu, že peníze v pokladnách chybějí, se debata o růstu soustřeďuje na hledání úzké cestičky mezi úsporností a pádem do recese.

Achillovu patu španělských bank. Toxická aktiva mající původ v realitách neustále narůstají a v bilanci bank je stále více nemovitostí, které tyto instituce zabavují kvůli nespláceným úvěrům.

„Může za realitní bublinu ve Španělsku Německo?“ táže se ABC. Deník cituje zprávu japonské banky Nomura, podle níž svou roli sehrály německé a francouzské banky:

politika nízkých úrokových sazeb, kterou Evropská centrální banka (ECB) uplatňovala v předkrizových  letech, umožnila nejen oživení ,skomírající německé ekonomiky’, ale byla také rozhodujícím prvkem, který vyvolal realitní bubliny v periferních evropských  státech [...] zahlcených přílivem kapitálu z německých a francouzských bank. 

Aby bylo možné čelit riziku úpadku bank, které jsou toxickým aktivům spojeným s realitním sektorem vystaveny nejvíce, bude vláda „[po bankách] vyžadovat lepší krytí“ tohoto typu úvěrů, uzavírá El País.

Draghi naznačil, že by fiskální unie mohla vzniknout v rozmezí deseti let, a sdělil, že by měla zahrnovat přesun suverenity členských států na ústřední orgán. Takový by byl podle Draghiho politický rozměr ‚paktu pro růst‘.

Podle deníku Le Figaro by Draghim doporučovaný „pakt pro růst“ mohl být odvěskem „rozpočtové dohody“, kterou přijalo 25 z 27 členských států Unie za účelem oživení veřejných financí. Růstu by měly napomoci „strukturální reformy ‚na podporu podnikatelské činnosti‘“, píše francouzský deník, podle nějž „šéf ECB shrnuje svou doktrínu do třech slov: ‚Flexibilita, mobilita, spravedlnost‘“.

La Stampa se domnívá, že se nejedná o nic víc a nic míň než „snahu jednotné měny změnit tvář“ a že

pokud se sliby z posledních dnů uskuteční, dojde tím mezi EU a jejími členskými státy k výraznému obratu v základních funkcích: pro Unii by to znamenalo odpovědnost za výdaje, pro členské země dohled nad státními rozpočty. EU by [prostřednictvím Evropské investiční banky] mohla financovat velké infrastruktury a oživit tak zaměstnanost, a to s daleko nižší úrokovou sazbou, než jakou musí platit Řím nebo Madrid, neřku-li Atény či Lisabon.

Směrnice drastickým způsobem zkracuje definici vlastního kapitálu banky a masivně zvyšuje jeho požadovanou úroveň, aby všechny bankovní ústavy měly k dispozici finanční polštář schopný absorbovat i prudké otřesy. Podle Evropského orgánu pro bankovnictví by stovce největších bank za současného stavu z hlediska požadavků normy Basilej III chyběl kapitál ve výši zhruba 485 miliard eur. 

Návrh počítá s tím, že každá banka bude disponovat 7 % vlastních kapitálových rezerv. Velká Británie by chtěla tento požadavek ještě zvýšit ve snaze stabilizovat své komerční banky. Oproti tomu Francie požaduje, aby z toho mohl být vyjmut kapitál uložený v pojišťovnách vlastněných dotčenými bankami. Podle listu Le Figaro to znamená, že

budeme svědky velice živých debat, které by mohly vést k odložení přijetí textu až na 15. května. Neúspěch si však Evropa zcela jistě nemůže dovolit, jelikož dnes potřebuje dokázat, že pokračuje na cestě posilování svého bankovního sektoru.

Deník Le Monde minulý týden přišel s informací, že evropský komisař pro vnitřní trh Michel Barnier má v úmyslu se bank dotázat, jak využily 1 bilion euro, který do nich nalila Evropská centrální banka ve snaze předejít nedostupnosti úvěrů.

Hlavními body plánu jsou: kompletní otevření jak soukromých, tak veřejných pracovních trhů všem státním příslušníkům zemí EU včetně Rumunů a Bulharů, „odpovídající minimální mzda“ přizpůsobená tak, aby se zaměstnanci prací uživili, vzájemné uznání diplomů mezi členskými státy a snížení pracovních nákladů.

Komise spatřuje největší potenciál v oblasti zdravotnictví, péče o seniory, rozvoji trvale udržitelné ekonomiky, ochraně klimatu a rozvoji informačních technologií. Otázkou zůstává, zda členské země na takové vměšování se Komise do jejich sociálních záležitostí přistoupí. Plán bude předmětem diskuze na červnovém evropském summitu.

Maďarská vláda zná podmínky už několik týdnů, ale odmítá se jim podřídit.“ […] Situace je jasná. Brusel chce, aby byla těžce zkoušená demokracie znovu obnovena. A to Orbán nechce přislíbit. 

Jiný maďarský levicový deník, Népszabadság, soudí,  že

vláda je v bryndě. […] Podmínky poskytnutí úvěru jsou známy už od ledna a od té doby se nezměnily. Jsou jimi záruka nezávislosti maďarské národní banky a spolehlivě fungující soudnictví. […] A to není všechno. S novými ústavními zákony, jmenovitě novým zákonem o rodině a volebním zákoníkem, vyvstávají nové problémy, protože Evropa má za to, že je třeba prověřit celý nový ústavní systém naší země. […] Pokud jde o velice jasně stanovené podmínky týkající se soudnictví, je třeba říct, že právní stát je v Unii otázkou cti. Brusel nebude na toto téma vyjednávat.

Rozptýlit obavy se pokusil italský předseda vlády Mario Monti, který z potíží obvinil Španělsko a slabý mezinárodní růst. Monti rovněž zkritizoval asociaci italských podnikatelů, které se nelíbil soubor vládních reforem trhu práce. Označila jej za příliš mírný a vycházející vstříc požadavkům odborů. Bývalý šéfredaktor týdeníku The Economist Bill Emmot ve svém úvodníku na stránkách La Stampy píše, že

by bylo špatné věnovat příliš pozornosti denním či týdenním pohybům trhu, jelikož ty se řídí spíš pudovou psychologií. [...] Za nimi však vězí jedna podstatná pravda: problém velkých státních dluhů nevyřešila ani Evropa jako celek ani Itálie samotná. Když bude recese v Itálii a Španělsku o něco horší než jsou stávající odhady, nepodaří se těmto státům naplnit cíle v oblasti snižování schodku. Montiho reformy byly ve srovnání s reformami předchozích vlád obrovské. Zahájil mírný liberalizační program, lehce stimuloval hybné síly konkurence a spustil reformu trhu práce, která se do dějin jistě nezapíše. Žádný kupec dluhopisů nemůže dostat pocit, že se perspektivy italského růstu nějak radikálně změnily.

Podle organizací Pesticide action network-Europe (PAN-Europe) a Générations futures (Budoucí generace) měly Evropská komise a členské státy schválit používání padesáti molekul (tj. zhruba desítky pesticidů), u nichž existuje podezření z negativního vlivu na člověka a životní prostředí. Tyto látky mohly být povoleny díky proceduře nového předložení zvláštní žádosti, která umožňuje obejít evropskou směrnici z roku 1991 o rizicích spojených s používáním přípravků na ochranu rostlin v členských státech EU.

„Tak jako tomu v souvislosti s Evropou a jejími předpisy často bývá, je celá záležitost poněkud komplikovaná,“ konstatuje Le Monde a pokračuje:

Průmyslové podniky se totiž mohly, jak tvrdí ve zkratce Komise, rozhodnout stáhnout z trhu látku, která v té době procházela testem, dobrovolně, a to ve lhůtě do konce roku 2011, než bude látka definitivně stažena z oběhu…což byla doba, kterou využily k novému předložení zvláštní minižádosti [která je méně přísná, co se týče předkládání informací o toxicitě produktu]. Tento zrychlený postup, jak nicméně poznamenává Brusel, je možný pouze v případě, že „se v průběhu prvního hodnocení vedeném členským státem zpravodajem neobjevila žádná jasná zmínka o zřejmé škodlivosti“ dané látky. Nevládní organizace ale vidí situaci poněkud jinak. François Veillerette, předseda organizace Générations futures, označuje tento „souhlas za pakatel“ za „dárek“ průmyslovým podnikům. Podle obou nevládních organizací mělo tímto zkratkovitým procesem projít 87 molekul, z nichž 64 už bylo touto cestou definitivně schváleno. Bojovníci proti pesticidům soudí, že „dárek“ je plodem kompromisu uzavřeného s agrochemiky za účelem snížení rizika soudního sporu.“

Naopak Německo je s pouhými 5,7 % (menší nezaměstnanost existuje pouze v Nizozemí, Rakousku a Lucembursku) evropským eldorádem, a jak poukazuje deník Die Welt, „Berlín si u jiných Evropanů dělá reklamu“ za účelem přitáhnout do země více pracovní síly.

V některých regionech a profesních sektorech panuje totiž v Německu plná zaměstnanost a zaměstnavatelé zoufale hledají německy mluvící zahraniční pracovníky. Odborník na migrační otázky, kterého deník cituje, se ale domnívá, že očekávání by neměla být příliš vysoká: „Německo není pro kvalifikované pracovníky první volbou, naopak musí konkurovat dalším státům.“ To platí především pro vysokoškoláky, kteří mluví anglicky – ti hledají zaměstnání spíše ve Velké Británii. Berlín proto masivní příliv španělských a řeckých nezaměstnaných neočekává, uzavírá Die Welt.

„Příjmy obyvatel těchto zemí jsou v porovnání s jejich životními náklady natolik nízké, že si prostě nemohou dovolit více šetřit,“ vysvětluje expert citovaný DGP.

Na počátku desetiletí si průměrný Polák mohl uložit 11-12 % svého příjmu, nyní se toto číslo snížilo o 30 %. Hlavním důvodem takové změny je propad na trhu s nemovitostmi, který tradičně absorbuje většinu přebytku příjmů. Podle metodiky Eurostatu jsou hypotéky formou spoření. Pokles cen nemovitostí snížil skutečnou hodnotu hypotečních splátek, a tím i celkovou úroveň úspor.   

Škrty se dotknou výdajů všech administrativních orgánů: rozpočty ministerstev se oproti roku 2011 sníží v průměru o 15 % (minimálně o 10 miliard euro) a už ve druhém roce za sebou dojde ke zmrazení platů státních zaměstnanců.

Celkem bude muset ústřední vláda snížit deficit o 17,5 miliardy euro, regiony o dalších 15,6 miliard a města o jednu miliardu. Škrty se nevyhnout ani sociálním věcem:  na výplatách nejrůznějších sociálních dávek se bude muset ušetřit zhruba miliarda.

K tomu je třeba ještě připočítat nové zvýšení daňových příjmů: zrušení daňových odpisů u firem a zvýšení DPH u některých produktů a služeb. Podle listu El País „se může zdát, že cíl je na dosah ruky, ale recese vše komplikuje“.

Je otázkou, zda škrty náhodou nedosáhly svého limitu. Pokud je tomu tak, bude třeba provést radikální změny ve struktuře státní správy. Mimo jiné bude nutné nějakým způsobem vyvážit zvýšení výdajů v podobě úroků ze státních dluhopisů. [...] Klíčem k úspěchu je společná snaha.

Poplatek za používání datových služeb, jako je email a prohlížení webových stránek, bude maximálně 70 eurocentů za megabyte, tedy zlomek oněch 2 až 5 eur, které momentálně většina operátorů v EU za tyto služby požaduje. V roce 2014 se toto maximum sníží na pouze 20 centů, což tento postranní a velice lukrativní byznys telekomunikačních operátorů v podstatě odstraní. Většina z nich zaznamenala po tomto ustanovení pád akcií.

S návrhem nových pravidel přišla loni v létě Evropská komise, jež s jejich pomocí chtěla bojovat proti tomu, co nazvala „roamingové okrádání“ zákazníků, kterým operátoři za hovory uskutečněné v jiné ze zemí EU vyměřovali poplatky více než třínásobně přesahující běžné tarify za volání. Evropský parlament změnu odhlasoval 27. března a národní vlády druhého dne, platit by mělo začít od června.

Podle deníku Guardian nová pravidla jistě „odlehčí“ poplatkům za mobilní telefony, které během sezóny dovolených pravidelně nabíhají. Jak deník dodává, jde o

vyhrocení dlouhého boje mezi Bruselem a mobilními operátory, kteří tvrdí, že budou muset zvýšit ceny za jiné služby. Podle propočtů tvoří poplatky za přeshraniční hovory až 5% jejich příjmů.

neexistuje v soudobých hospodářských dějinách srovnatelné snížení zadlužení. [...] Španělsko se nachází před ďábelskou křižovatkou: přebujelý deficit vyvolává nutnost škrtů, které zase ohrozí již beztak dost chatrné zdraví ekonomiky. [...] Podle odborníků musí být lhůta prodloužena, jinak nebude Španělsko schopné své cíle splnit.

První „střihy“ ve výši 55 miliard euro mají být představeny v pátek 30. března spolu s návrhem státního rozpočtu na rok 2013. Podle listu El País, který připomíná obrovské deficity španělských regionů, má před sebou Španělsko cestu plnou překážek, protože

nedávná neshoda mezi Komisí a Madridem spolu s nesouhlasem, který ve Španělsku vyvolala mantra úsporných opatření prosazovaná těmi nejortodoxnějšími státy, činí uvolnění cílů deficitů ještě obtížnější.

Neboť, jak píše list El Mundo, „strana Angely Merkelová hodlá na reformy zahájené Španělskem dohlédnout“. Delegace poslanců z vládní CDU se z tohoto důvodu 2. dubna vydá do Madridu:

Změna cílů španělského deficitu vyvolala v Německu a uvnitř strany Angely Merkelové nedůvěru. [...] Cíl [návštěvy] je dvojí: zajistit, aby po generální stávce naplánované na 29. března reformní program neztratil na váze ani gram, a ujistit se, zda změna cílů deficitu není jen léčkou, která má jen zajistit více času, ale, že země naopak dělá vše, co je v jejích silách.  

Až doposud měli akcionáři zisk pouze z prodeje akcií. Díky této strategii se společnost stala z hlediska tržní kapitalizace největší světovou firmou. „Je jen škoda, že obdobný postoj nezaujaly už dřív ‚managementy‘ mnoha vyspělých zemí,“ litují Hospodářské noviny a poukazují na rozhazovačnost evropských vlád:

Zjevně se nechaly unést ekonomií dluhů, která je v mnoha ohledech přitažlivější než ekonomie zisku. Je přece jednodušší vyplácet dávky a přemýšlet, co s tím příští vláda (opoziční) udělá. To je podobné jako chodit k dietologovi a nad plným talířem pak hloubat, jak co nejrychleji zhubnout. […] Apple však hodlá rozpustit jen asi desetinu nashromážděných peněz. Která vláda se tím může nyní pochlubit?

 

Německý ministr financí není ideálním kandidátem na předsednictví euroskupiny. Odporuje tomu především nutnost vyváženého rozložení sil v Evropě. Za normálního stavu by možnost, že by se předsedou měnového společenství stal zástupce již tak nejsilnějšího státu, který navíc touží rozšířit svou národní kulturu úspornosti na celou Evropu, byla jednoduše mimo diskuzi.

Avšak v situaci, kdy se mu nedostává protivníků, a Ital Mario Monti i Fin Jyrki Katainen již ze seznamu vypadli, jelikož jejich krajané zastávají jiné klíčové posty (Mario Draghi je prezidentem ECB a Olli Rehn je v Evropské komisi zodpovědný za měnovou politiku), je Schäuble alespoň kandidátem odpovídajícího formátu, poznamenává k tomu mnichovský deník. Juncker, jehož mandát končí v červnu 2012, v lednu oznámil, že se o své další setrvání ve funkci pokoušet nehodlá. Schäuble sám prohlásil, že Junckerův nástupce by měl pocházet ze země, která si udržuje rating v podobě tří A, což výběr omezuje na Německo, Finsko a Nizozemsko. Mezitím je však ještě nutné vyčkat na souhlas Francie, která se této otázce bude věnovat až po květnových prezidentských volbách.

Jak ale píše La Repubblica, v Itálii není situace o mnoho lepší. Tržby Fiatu klesly v únoru 2012 ve srovnání s únorem 2011 o 16,6 %. Dnes, 16. března, by se generální ředitel skupiny Sergio Marchionne měl setkat se šéfem italské vlády Mariem Montim, aby s ním prodiskutoval strategii Fiatu pro nadcházející roky.

Evropští partneři staví do popředí především důvěryhodnost politiky rozpočtových škrtů, aby tak zklidnili nekonečnou krizi eura. Evropa dává jasně na srozuměnou, že nic není důležitějšího než úsporná opatření [...], a reaguje na Rajoyovu výzvu. (...) Španělsko je v EU novou zónou strachu: je příliš velké na to, aby padlo, příliš velké na to, aby se dalo zachránit, a příliš velké na to, aby trhy ignorovaly lynč kvůli porušování rozpočtových cílů v roce 2012. [...] A bičování je to pořádné: zatímco všichni očekávali důtku [při současném přistoupení na rozpočtový cíl 5,8 %], Komise dala najevo, že nehodlá dělat ústupky.

Deník El Mundo vidí v rozhodnutí euroskupiny „pomstu Olliho Rehna“, komisaře pro hospodářské a měnové záležitosti EU, který „si vzal Španělsko na mušku“:

Bruselští byrokraté považovali za skutečnou nestydatost, že [Rajoyovo] oznámení přišlo v den podpisu evropské rozpočtové smlouvy. [Rehn] se snažil znovu stvrdit svou autoritu prostřednictvím nové rozpočtové smlouvy a tento argument předložil členským státům, aby je přesvědčil o tom, že musejí, téměř šalamounsky, napravit Rajoyovo oznámení o odchylce. Výsledkem je flikovačka made in Brusel. [...] Jsme udiveni tím, s jakou hbitostí euroskupina Španělsku uložila dalšího půl procenta navíc, přestože rozpočet na rok 2012 ještě nebyl sestaven.

Nejde o první návrh. Evropská komise již loni v září navrhla zavést daň z prodeje akcií, derivátů a jiných finančních produktů, ten však tehdy obratem odmítly Velká Británie a Švédsko. Tentokrát ale ministři, v případě, že se do poloviny letošního roku nepodaří přijít s řešením, chtějí hledat „alternativy“. To je klíčovým obsahem dopisu, ve kterém je nutno „číst mezi řádky“, soudí deník SZ:

Devítka znamená jasný signál: zvládneme to i sami. [V souladu s evropskými smlouvami] mohou totiž státy samy rozhodovat o užší spolupráci, pokud se jim podaří shromáždit nejméně devítičlennou skupinu. To proto zní tento krátký dopis téměř jako výhrůžka váhajícím kolegům. Všichni zúčastnění to totiž teď už vědí – daň s největší pravděpodobností zavedena bude.

Deník nakonec poukazuje na fakt, že dopis má vliv i na domácích politických scénách signatářských zemí, zejména ve Francii a Německu, jelikož Nicolasi Sarkozymu by mohl pomoci k zisku dalších hlasů v prezidentských voleb, které se uskuteční na přelomu dubna a května, a Angele Merkelové posloužit jako záruka vůči opozici, která si zavedení Tobinovy daně vytkla jako podmínku svého souhlasu s rozpočtovou smlouvou.