Amsterdamské národní muzeum Rijksmuseum bude po deseti letech renovačních prací 10. dubna znovu otevřeno.

„Téměř všechno se změnilo s výjimkou umístění slavného Rembrandtova obrazu Noční hlídka,“ píše deník.

Muzeum bylo částečně uzavřeno v roce 2003 kvůli pracím, které měly původně trvat čtyři roky.

Projekt narazil na mnoho překážek: problém s azbestem, vysoké navýšení rozpočtu nebo třeba protest cyklistů proti uzavírce „tunelu pro cyklisty“ vedoucího pod muzeem. To vše oddálilo zahájení provozu.

Renovace si vyžádala zhruba 375 milionů eur.

„Český stát se bojí o majetek. Stahuje obrazy z ciziny,“ píší Lidové noviny. Po exekuci několika obrazů ve Francii a Rakousku se ministr kultury Jiří Besser rozhodl stáhnout vzácná umělecká díla zapůjčená do zahraničních galerií. Návrh na exekuci podali právní zástupci společnosti Diag Human, která s českým státem vede „nejdelší obchodní spor v dějinách ČR" kvůli údajně překaženému obchodu s krevní plazmou. „Stát by však měl mít zájem na rychlém vyřízení sporu. Podle dosud pravomocného verdiktu ze srpna 2008 totiž má uhradit Diagu více než osm miliard korun. Částka navíc naskakuje o milionové úroky za každý den prodlevy,“ uzavírá deník.

„Kristus v moči, útok kladivem“, píše Libération v souvislosti s poničenou fotografií umělce Andrese Sarrana znázorňující krucifix ponořený do sklenice s močí. Na fotografii vystavenou v Muzeu současného umění v Avignonu zaútočila kladivy a šroubováky skupina ultrakatolíků. „‚Piss Christ‘ je možná provokativní dílo, ale není to žádný šunt, je to krásná červenozlatá fotografie,“ ujišťuje deník. Argument nijak nezapůsobil na avignonského arcibiskupa Monsignora Jeana-Pierra Cattenoze, který již několik měsíců vyzývá k odstranění této „špíny“. Před muzeem se 16. dubna sešlo zhruba 500 lidí, kteří za podpory Národní fronty požadovali stažení díla. ‚Piss Christ‘ vznikl v osmdesátých letech a stal se už dříve terčem útoků, naposledy ze strany švédských neonacistů v roce 2007.

“Portugalský architekt triumfuje,” píše na titulní straně list Público, který vzdává hold novému držiteli letošní Pritzkerovy ceny, jímž se stal Eduardo Souto de Moura. Od roku 1992 je to první portugalský architekt, který prestižní cenu získal. Odborná komise ocenila jeho dílo za “viditelnou formální jednoduchost”, jež “bere ohled na ráz krajiny i širší dějiny architektury”. Souto de Moura se proslavil například Stadionem Braga, za nějž byl nominován na Cenu Mies van der Rohe pro soudobou architekturu. Mezi další jeho stavby patří Klášter Svaté Marie do Bouro, metro v Portu či muzeum malířky Pauly Regové Casa das Histórias.

Otevření uměleckého Centra Pompidou-Mety ve východní Francii 12. května představuje „první decentralizaci veřejného kulturního střediska ve Francii,“ píše La Croix. Centrum „nabídne druhý výstavní prostor, tentokrát mimo hlavní město, k prezentaci rozsáhlých sbírek pařížského Centre Pompidou [národní muzeum moderního umění], které kvůli nedostatku místa zůstávají povětšinou uloženy v depozitářích,“ upřesňuje deník. Pro Le Monde je to „záblesk světla v kulturní Francii, která prochází krizí a které chybějí peníze“. Centrum očekávající každoročně 200 000 návštěvníků by mělo „vyvrátit přetrvávající předsudek, že vznešené umění nemá mimo hlavní město své místo,“ pokračuje La Croix. Zahajovací výstava „Mistrovská díla?“ [do 25. října 2010] zahrnuje přibližně 800 děl moderního umění, z nichž 700 zapůjčilo Centre Pompidou. Podle Le Monde expozice „vyzývá ke kritice muzeí, k novému pohledu na dějiny, k zamyšlení“. 

Nejnavštěvovanější památka dánského hlavního města opustila svou skalku u kodaňského přístavu a odcestovala do Šanghaje, kde se má stát ozdobou dánského pavilonu na Expo 2010. Pro Politiken je to příležitost připomenout, že ač je Malá mořská víla symbolem města, nebo dokonce celé země, její původ většina obyvatel nezná. Počínaje konzervativním ministrem hospodářství, průmyslu a obchodu Brianem Mikkelsenem, podle nějž má víla „v Šanghaji vyprávět o dějinách našeho sociálního státu a dánského průmyslu,“ přes turisty, kteří většinou nemají o existenci pohádky Hanse Christiana Andersena ani ponětí. Politiken upřesňuje, že příběh nevypráví ani o Dánsku, ani o Dánech, a pokud je Malá mořská víla slavná, pak především proto, že si ji za symbol Dánska vybraly turistické organizace, aby mohly zemi propagovat jakožto zemi pohádek.

Sešla se tu umělecká jména jako Appel, Corneille či Morellet… V amsterodamské dražební síni Sotheby’s se 8. března vydražilo 163 děl poválečného a současného umění ze sbírky nesoucí jméno Petera Stuyvesanta. Obrazy dříve zdobily haly nizozemské továrny na výrobu cigaret v Zevenaaru, upřesňuje na titulní straně De Volkskrant. Prodej vynesl 13,5 milionů euro, což je v historii holandského umění 2. poloviny 20. století rekord. Hvězdou večera se stal obraz s názvem „Dinosauří vejce“ německého výtvarníka Martina Kippenbergera, který se prodal za více než 1 milion euro včetně komise. Sbírka dosahovala takových kvalit, že by bývala „mohla sama o sobě tvořit dobrý základ uměleckého muzea druhé poloviny dvacátého století,“ soudí Dirk Limburg na svém kulturním blogu na internetových stránkách NRC Handelsblad. Sbírka zahrnuje 25 mistrovských děl, na která „bych se rád podíval a chodil dívat do muzeí moderního umění“.

Dánská veřejnoprávní televize TV2 požádala kreslíře Kurta Westergaarda, autora kontroverzních karikatur proroka Mohameda v roce 2005, aby vytvořil kresbu, která by mohla být prodána v aukci a její výtěžek poslán dětem na Haiti postiženým zemětřesením. Celá akce ale málem vzala rychlý konec, protože aukční on-line síň Lauritz. com dílo odmítla, uvádí dánský deník Jyllands-Posten. Kvůli karikatuře proroka Mohameda s bombou ukrytou v turbanu Westergaard totiž unikl několika pokusům o vraždu. Lauritz.com, který své odmítnutí zdůvodňuje obavami o bezpečnost zaměstnanců, si vysloužil mnohé kritiky, mimo jiné i od dánské vlády. Obrázek nakonec poskytla do prodeje galerie Draupner, která s Westergaardem dlouhodobě spolupracuje. Nejvyšší nabídnutá cena je zatím 75 000 dánských korun (260 000 Kč).

Pražané, kteří přišli položit svíčku na památku sametové revoluce si změny asi ani nevšimli. Přesto se bronzová památní deska v podloubí Kaňkova paláce na Národní třídě svérázně změnila. Pár dní po oslavách 20. výročí sametové revoluce vložil výtvarník Roman Týc, člen skupiny Ztohoven, tento důležitý okamžik českých dějin do širšího historického kontextu. K prstové symbolice vítězství přidal další gesta: z jedné strany hajlující ruce jako symbol německé okupace a z druhé strany vztyčené prostředníčky jako interpretaci nedávných oslav dvaceti let demokracie. Dodělávku pomníku pak pojmenoval "Není co slavit". 

Foto: Robert Zlatohlávek a Karel Šanda, Tyden. cz

Svůj záměr vysvětlil výtvarník v časopise Týden: "Češi hajlovali tenkrát, konec konců dělají to (někteří) i dnes, vítězná viktorka po letech možná zase až tak vítězná není, prostředníček neváhal vztyčit premiér Topolánek a zaštítil se jím veřejně i Karel Gott. To taky o něčem vypovídá." Policie "inovativní dodělávku" druhý den provizorně zakryla utěrkami a následně odstranila. Podle Týdne.cz už "kauzu šetří". 

„Tématem velkého festivalu v New Yorku je ‘Podzim národů’, jak se přezdívalo revolucím v roce 1989, které vedly k pádu komunismu ve střední a východní Evropě,“ píše Cotidianul. PerfRévolution – „Performing Revolution in Central and Eastern Europe“ – kterou pořádá New York Public Library for the Performing Arts ve spolupráci s několika evropskými kulturními instituty, začala 6. listopadu a bude trvat až do 20. března 2010.

Účast přislíbili umělci z bývalých východních zemí (České republiky, Slovenska, Německa, Polska, Jugoslávie, Rumunska a Maďarska). Důraz je kladen na způsob, jakým se múzická umění pokoušela, občas i úspěšně, překonat bariéry komunistické cenzury.

Po patnáctiletém studiu dopisů, pocházejících z pera Vincenta Van Gogha, vydává v současné době muzeum Van Gogha v Amsterodamu a institut Huygens v Haagu publikaci Vincent Van Gogh. Kompletní, ilustrované a anotované vydání. Podle listu Trouw tu bylo co zkoumat: holandský malíř po sobě zanechal 902 dopisů, z nichž každý byl analyzován a rozebrán s cílem odhalit ‚skutečného‘ Van Gogha.

Vzniklo tak dílo o více než 2 000 stranách, které vyšlo v holandštině, v angličtině [nakladatelství Thames & Hudson] a ve francouzštině [nakladatelství Actes Sud]. Výzkumy přinesly „daleko prokreslenější obrázek“, než nabízí mýtus, který se postupem času kolem malíře vytvořil. Van Gogh zřejmě „nebyl zas až tak chudý a šílený a skutečně se těšil uznání, i když ne u širokého publika,“ píše amsterodamský deník. Studium dopisů, „literárních klenotů“ spojených s mnohými biblickými, literárními a uměleckými odkazy, vedlo k vytvoření mnohojazyčných, vědecky zaměřených webových stránek www.vangoghletters.org. Počínaje osmým říjnem bude každý dopis zpřístupněn v kopii a v anglickém překladu, spolu se sofistikovaným vyhledávačem.

„Plátno tu je od roku 1886, ale až teď si je Královské muzeum umění v Antverpách stoprocentně jisté: portrét Eléazara Swalmia je pravý Rembrandt,“ píše na úvodní straně své kulturní rubriky nizozemský list De Morgen. Plátno představující pastora patřilo do sbírky vévody orleánského, bratra Ludvíka XIV. Muzeum jej zakoupilo za 200 000 franků (zhruba 5 000 euro). Po dlouhou dobu se autorství připisovalo Govertu Flinckovi, jinému dobovému malíři. Dokonce bylo odloženo do depozitáře. Při restauraci financované jedním holandským podnikatelem, který si přál zůstat v anonymitě, byla odstraněna vrstva zežloutlého nátěru a objevilo se „nádherné jiskřící dílo“. „Díky roentgenu a novému zkoumání podpisu a vláken plátna, je autenticita obrazu už nezpochybnitelná. Ernst van de Wetering, historik nizozemského umění a znalec Rembrandta, vysvětluje, že „svoboda osnovy s jakou byl obraz realizován, způsob malby a temperament jsou pro Rembrandta naprosto typické.“

Je to příběh pomsty. Výstava "Pohlaví stovky umělců" belgického kreslíře Jacquese Charliera, cenzurovaná na bienále současného umění v Benátkách, bude nakonec vystavena v Palais des Beaux-Arts v Bruselu. "Kromě Bruselu, Jacques Charlier svou práci vystaví v Namuru a belgických Antverpách, ale také v dalších evropských městech – v Bělehradu, v norském Bergenu, v Linzi dále pak v Lucembursku a ve francouzském Metz," říká Le Soir. Na cenzuru uměleckého díla vyteklo hodně tiskařské barvy v beglickém tisku. "Pohlaví stovky umělců" je sérií karikatur smyšlených penisů a vagín známých umělců. Jako příklad za všechny zmiňme zabalené pohlaví bulharského výtvarníka Christa.

Entropa už více nešokuje. Obří plastiku, ilustrující klišé jednotlivých států Evropské unie přesunul umělec David Černý z Bruselu do Prahy, vystavena bude do 4. ledna v Centru pro současné umění DOX. Poté co vyvolala rozhořčení Slováků zabalených jako uherský salám, a diplomatickou roztržkou s Bulhary, kterým příměr k tureckému záchodu přišel dehonestující, Češi plastiku přijali s humorem. „Entropu neudělal David Černý, vytvořil jsem ji já s Jiřím Paroubkem ve snaze poškodit vládu,“ citoval deník Mladá Fronta DNES slova  Václava Havla, který tak při vernisáži připoměl, že mystifikace (David Černý zpočátku tvrdil, že dílo spolu s ním vytvořilo 26 umělců z celé Evropy), byla nedílnou součástí uměleckého díla. Dle bývalého prezidenta a dramatika "provokace a mystifikace k modernímu, postmodernímu a post post modernímu umění" prostě patří.

Muzea a národní památky jsou ve Francii od 4. dubna zdarma pro mladé do 26 let...pocházející ze zemí Evropské unie. Asociace SOS Rasismus podala stížnost u Nejvyššího správní soudu, neboť toto rozhodnutí zpochybňuje a považuje za diskriminující, přináší francouzský dení Libération. „Proč ministryně kultury Christine Albanelová přebírá ideologii největší extrémní pravicové strany Front National a zavádí „komunitární preference“?, ptá se Samuel Thomas, vice-prezident protirasistické organizace, v deníkové rubrice Debata. Podle něj jde toto rozhodnutí proti "rozvoji společné kultury podporující integraci cizinců ve Francii",  nevychází ze „zásady rovného zacházení ", které může vézt k náhodným kontrolám identity studentů u vchodu do muzea, například ne základě barvy pleti.