Během neformálního zvláštního summitu 23. května evropští politici přiznali, že otázka řeckého odchodu již nepředstavuje tabu a že ji každý stát ze svého úhlu pohledu studuje. Zároveň zopakovali své přání, aby Řecko v eurozóně zůstalo – samozřejmě za podmínky, že dodrží závazky vůči svým věřitelům.

A právě v tom spočívá ústřední bod problému – „Grexit“ není pouze ekonomickou, ale vysoce politickou otázkou. Tak jako jím byl vstup Řecka do eurozóny, přestože Brusel si byl dobře vědom toho, že stejně jako dříve Itálie, ani Athény nebyly na tento krok připraveny.

Je proto na evropských lídrech, aby rozhodli, zda jsou či nejsou ochotni nést jak ekonomické (pro své banky a jejich daňové poplatníky), tak politické (znehodnocení společné měny, kolaps modelu evropské integrace či opuštění „kolébky demokracie“, abychom jmenovali jen některé z nich) důsledky udržení Řecka v eurozóně. A je na jejich řeckých protějšcích, rozhodnout se, do jaké míry jsou připraveni vyhovět závazkům, které na sebe zem vzala, a pokud si je přejí zrevidovat, jak v tomto směru hodlají postupovat. Co se týče jejich odchodu z eurozóny, nezdá se, že by představoval skutečnou alternativu ani pro ně, ani pro většinu jejich voličů.

Právě z důvodu opravdu vysoké politické a ekonomické ceny „Grexitu“, jak pro Řeky samotné, tak pro jejich partnery, se nyní oprávněně diskutuje o „jemnějším“ řešení, které by se mělo vyjasnit po parlamentních volbách ve Francii a Řecku 17. června. Evropané nakonec pravděpodobně přijmou novou restrukturalizaci a nový splátkový kalendář pro řecký dluh, což populaci, těžce zkoušené dvěma lety přísných úsporných opatření, umožní trochu si vydechnout. Řekové, kterým bude pravděpodobně vládnout nová parlamentní většina a budou z blízka monitorováni „Trojkou“ EU-ECB-MMF, pak budou nuceni provést reformy státu, který se ukázala být nespravedlivým a neefektivním, a odvrátit se od politických metod, jejichž důsledky jsou nyní všem na očích.

K poklesu důvěry trhů přispěla i domácí situace po prezidentských volbách 20. května.

Investoři srbskou měnu houfně opouštějí ... po neúspěchu Tadićovy vládní koalice, která ztělesňovala vůli vstoupit do Evropské unie, a vítězství pravicového lídra Tomislava Nikoliće... který sám má problém sestavit vládu.

Bělehrad je též závislý na „zahraničních bankách ze zemí EU, jejichž podstatnou část tvoří řecké a italské banky“. To proto je třeba obávat se „nové úvěrové krize v regionu,“ soudí francouzský deník.

Celé dva krizí poznamenané roky se evropští představitelé této volbě vyhýbali. Říkají, že na euro nechtějí sáhnout – možná s výjimkou Řecka. Ovšem severoevropští  věřitelé s Německem v čele neposkytnou dost peněz k zajištění přežití eura a jihoevropští dlužníci stále neliběji nesou skutečnost, že jim cizinci říkají, jak mají žít.

Pokud by však lídři EU zvolili rozpad eurozóny -

… po celém kontinentu  by začalo docházet k pádu bank a firem, jelikož  by přestaly sedět jejich domácí i zahraniční aktiva i pasiva. Následovala by lavina bankrotů a žalob. Deficitem financované vlády by byly nuceny brutálním způsobem snížit výdaje, či tisknout peníze.

To je jeden z důvodů, proč prestižní týdeník dochází  „neochotně“ k závěru, že „členské státy eurozóny musejí sdílet svá břemena.

Záchrana eura je žádoucí a proveditelná. Zůstává jedna otázka: budou Němci, Rakušané a Nizozemci cítit dostatečnou solidaritu s Italy, Španěly, Portugalci a Iry? Máme za to, že je to v jejich vlastním zájmu. Nadešel čas, aby to evropští lídři a zvlášť Merkelová pochopili.

předvídá projekt Komise zavedení daně z finančních transakcí v celé EU, ve výši 0,1 % v případě akcií a obligací a 0,01 % pro další finanční produkty. Pokud bude daň uplatňována v celé EU, mohla by vynést až 57 miliard euro.

To však není tak jisté, píše deník:

Devět zemí, mezi nimi i Německo a Francie, její zavedení hájí. Avšak jiné, např. Velká Británie, jsou proti, jelikož se bojí, že daň povede k odlivu finančních aktivit.

Britský premiér dal během summitu průchod svému hněvu, píše deník Telegraph, který Davida Camerona cituje:

Daň z finančních transakcí je myšlenkou špatnou ... povede ke zvýšení důchodových nákladů a vyvolá ztráty velkého množství pracovních míst. Sníží konkurenceschopnost Evropy a já proti ní budu stůj co stůj bojovat.

přes 80 % dotázaných Romů žije v domácnostech ohrožených chudobou, méně než třetina pobírá stálý plat a pouze 15 % navštěvovalo střední školu, ve srovnání se 70 % ve zbytku populace.

Studie závěrem konstatuje, že Romové si „nejsou dostatečně vědomi práv, která jim legislativa Evropské unie zaručuje“. Jen 40 % Romů proto zná zákony, které zakazují diskriminaci etnických menšin mezi uchazeči o zaměstnání.

Kniha je „odporná a předkládá nepravdivé argumenty“, tvrdí Frankfurter Rundschau. Sarrazin, který pracoval pro MMF, německé ministerstvo financí a Bundesbanku, by měl dané téma ovládat, „jemu se to ale nedaří“, podotýká německý deník:

Sarrazin vytváří protiklad mezi výkonnou severní Evropou a bordeláři z Jihu – pracovití vůči lenochům, bílí kontra snědí. Státy, jejichž chování označuje za nepříliš seriozní, nazývá „Club Med“. Kam řadí Francii? Do Clubu Med! […] Je jasné, že před námi stojí nepřítel eura, který má pocit, že ví, proč se Německo až doposud chovalo proevropsky: vytrvalé nadšení Němců pro Evropu by bez morálního břemene nacistické doby neexistovalo. Kniha lže. […] Kéž by v knihkupectvích shnila!

Aféra, o níž už informoval EUobserver, se týká britské společnosti G4S-UK, která navzdory veškerému očekávání získala s podporou Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ) kontrakt za deset milionů eur na ochranu zařízení EU v Libyi, ač – na rozdíl od maďarské firmy Argus či britsko-kanadské společnosti Garda World, jež se na veřejných zakázkách už dříve podílely – „doposavad žádný kontrakt na zabezpečení evropské delegace“ nezískala, upřesňuje Rue 89.

Podle francouzského zpravodajského serveru nastoluje tato aféra problém střetu zájmů v ESVČ vedené Britkou Catherine Ashtonovou:

Někteří [...] Velkou Británii podezírají z toho, že zneužívá svého vlivu v ESVČ k prosazování svých hlavních soukromých vojenských podniků.

„V letech 2010 a 2011 tvořil polovinu dovozu ze zemí EU do Číny dovoz z Německa. V roce 2000 přitom tento podíl představoval 39 %.“ Posílení vlivu Německa jakožto významného obchodního partnera Číny ostatně podle Lemoinové přispělo k podpoře evropského obchodu v Číně. „Evropa za to, že v Číně nepřišla v posledních deseti letech o podíl na trhu – na rozdíl od Japonska a USA –, vděčí zejména Německu. Je to ostatně jedna z mála evropských zemí, která s Čínou vykazuje přebytek obchodní bilance,“ zdůrazňuje ekonomka. Evropská unie, pro niž jsou obchodní vztahy mezi Pekingem a Berlínem hnacím motorem, tedy nemá jinou možnost než vzít tohoto nového obchodního partnera v potaz.

Výsadní vztah mezi Německem a Čínou by nicméně mohl uškodit vztahu mezi Čínou a Unií, protože je v první řadě vztahem dvoustranným. „Číňané si přejí hospodářskou obnovu Evropy pod taktovkou Německa,“ vysvětluje Le Temps de Genève.

Ženevský deník přejímá závěr studie a upozorňuje, že

Jediná možná rovnováha vede přes EU. Ovšem k přesvědčení Němců o tom, aby zůstali v této oblasti dobrými Evropany, je zapotřebí vytvořit mezi EU a Čínou urychleně strategické partnerství.

Dnes, kdy volby odhalily sílu politických uskupení odmítajících politiku úsporných opatření požadovanou Unií a MMF a úpadek velkých tradičních stran, je „Grexit“ něčím víc než jen pouhou řečnickou hrozbou – stal se reálnou možností. Nové volby svolané na 17. června by mohly celou situaci ještě zhoršit.

Představuje odchod Řecka z eurozóny skutečné řešení? Ekonomové a politici zvažují všechny výhody a nevýhody, aniž by bylo nakonec zřejmé, co je horší. Zatím se debata, jak poznamenal deník Il Sole-24 Ore, podobá spíše blafování. Velice nebezpečnému blafování.

Evropa má před sebou nemožnou volbu. Vyloučit Řecko z eurozóny, s čímž žádná smlouva nepočítá, znamená vzít na sebe riziko ztráty důvěry v celý evropský hospodářský systém a ztráty důvěryhodnosti v EU jakožto politický projekt a světovou mocnost. Pokusit se jej postavit zpět na nohy je spojeno s rizikem pokračování v politice, jež narušuje řecké sociální předivo, oslabuje demokracii v zemi, o níž tak rádi prohlašujeme, že je její kolébkou, a vede k miliardovým výdajům s nulovým výsledkem, protože řecký stát je dnes jen fikcí.

A to se bavíme o státu, který představuje 2-3 % evropského HDP. Pokud se EU dostala do takto bezvýchodné situace, pak je to proto, že sama uvízla v kleštích: je příliš hospodářsky a politicky integrovaná na to, aby ji řecká krize položila na lopatky, a nedostatečně na to, aby si našla prostředky, jak tuto krizi překonat. Bez jednotné měny a vnitřního trhu by jednoduše mohla nechat Řeky vyhlásit bankrot a devalvovat měnu. Lepší koordinační mechanismy rozpočtové politiky a prostředky k donucení Řecka provést státní reformu, zejména v oblasti výběru daní a boje proti korupci, by jí pak – možná – umožnily vyvést Řecko z krize ven.

Jak ale Evropanům vysvětlit, že řešením krize Evropy je více Evropy? Představitelé EU platí daň za dvě desetiletí zrychlené evropské integrace vedoucí od Jednotného evropského aktu z roku 1986 po Lisabonskou smlouvu z roku 2009, kterou dláždily přísliby prosperity a jíž chyběly odpovědi na otázky týkající se demokracie v Unii.

Když se k dluhové krizi přidá institucionální únava, začne se Evropa podobat Mínotaurovi hledajícímu cestu ven z labyrintu. Říkali jste „Grexit“?

Francouzi Evropě nedůvěřují. Jsou euroskeptičtí a stažení do sebe, jakoby projekt evropské integrace vinili ze všech nešvarů ekonomického liberalismu. Evropa samozřejmě představuje velký trh – to je jednou z jejích silných stránek, tajemstvím její přitažlivosti a hnací silou její konkurenceschopnosti. Musí však být i politickým a civilizačnim projektem. Pozice, kterou ministr Fabius zastává, by k prosazování takovéto Evropy nemusela být až tak nevýhodná.“

Deník Libération připomíná, že Fabius a Cazeneuve nejsou „jedinými euroskeptiky ve vládě“, v každém případě je skutečností, že

François Hollande je dosadil na posty, ze kterých na evropské záležitosti ve skutečnosti nebudou mít téměř žádný vliv.  Ty totiž řídí Elysejský palác sám, jako ,oblast výlučné kompetence hlavy státu‘.

 

Nejistota panuje zejména v otázce ochoty nového francouzského prezidenta snížit státní výdaje […] Týká se však též Hollandovy schopnosti vzdát se myšlenky eurobondů a pozměnit roli, kterou hraje ECB.

Le Gloannecová nicméně vysvětluje, že

nějaký kompromis se zdá být pravděpodbný – rozpočtová smlouva znovu projednávána nebude, ale půjde spíše o to, shodnout se na nové smlouvě o strukturálním růstu, jejíž hrubé obrysy již Hollande, co se týče Evropy i Francie samotné, načrtl.

I podle listu La Croix existuje mnoho důvodů, aby k sobě Hollande a Merkelová „našli cestu“.

Zaprvé jde o princip. Ve sjednocené Evropě nic nezmůžeme, pokud si Francie a Německo spolu nebudou rozumět. Zadruhé pragmatismus. […] Politická krize v Řecku vyžaduje, abychom neztráceli čas ideologickými hádkami. A nakonec trochu realismu, pramenícího z vnitřní situace obou zemí.

Na německé straně si Süddeutschte Zeitung klade otázku:

Nadešel konec francouzsko-německého tandemu? Vůbec ne! Hollande zmírní tón a Merkelová se pohne z místa. Francois Holland nemá vizi, která by připomínala Napoleona či Mitteranda.

V jiném komentáři deník soudí, že Francois Hollande

představuje pro Merkelovou novou šanci. Do historie vejdou jako dvojice, které se buď podařilo euro zachovat, nebo naopak zorganizovala jeho likvidaci. Už od první schůzky jsou odsouzeni k úspěchu. Tento tlak by měl dodat naději celé Evropě.

Náklady na desetileté půjčky Španělska a Itálie dosáhly letošních rekordů, zatímco německé desetileté dluhopisy se prodávaly naopak s rekordně nízkým úrokem, což dostalo rozdíly mezi náklady na půjčky mezi Evropskými státy na nové výše. Evropské akciové trhy utrpěly zatím největší propad za poslední tři týdny.

Kromě toho agentura Moody’s v pondělí v noci snížila o jeden až čtyři stupně rating 26 italských finančních institucí. Náklady na pojištění proti krachu Španělska dosáhly rekordní výše.

Finanční protipožární zeď – Evropský stabilizační mechanismus – je 500miliardový záchranný systém vytvořený evropskými představiteli.  Někteří analytici však pochybují, zda bude stačit k záchraně větších ekonomik jako Španělska a Itálie. Senior fund manager Luke Spajic z investiční společnosti Pimco pro  Financial Times uvedl, že  

V této chvíli vypadá situace znepokojivě. Trh se v podstatě snaží nacenit chaotický odchod Řecka.

FT dodávají, že se ozývají stále silnější hlasy, aby se tvůrci evropských politik snažili předejít situaci, kdy systémově významnější státy „stáhnou ke dnu obavy kolem Řecka“.

Zastánci bojkotu se nevyjadřují k provinění bývalé vůdkyně oranžové revoluce z roku 2004, která byla v říjnu odsouzena k sedmi letům odnětí svobody za zneužití pravomocí, ale chtějí protestovat proti údajnému špatnému zacházení s Tymošenkovou ve vězení a proti represi, které je v zemi vystavena opozice.

Případ Julije Tymošenkové je emblematickým příkladem posunu režimu Viktora Janukovyče k autoritářství a zhoršení vztahů s EU. Předseda Strany regionů od svého zvolení v roce 2010 nepřestal posilovat vliv svých věrných – prorusky orientovaných stoupenců z východu země – na stát a klást překážky opozici. A také přecházet z extrému do extrému při jednání se dvěma neopominutelnými sousedy, Ruskem a Unií. První, kulturně blízký, by si chtěl Ukrajinu udržet ve své náruči a vytvořit z ní něco na způsob jižního Běloruska dle vlastních představ. S druhým má Ukrajina připravenu smlouvu o přidružení, kterou zbývá už jen podepsat, přičemž na cestě je i dohoda o celní unii, jež je jakýmsi „light vstupem“ do EU. I zde se jedná o to, svázat Ukrajinu s jejím historickým a kulturním prostředím – západní část země byla v 16-18. století součástí (spolu se současným Polskem, Litvou a Běloruskem) tzv. Republiky obou národů – díky atraktivitě, jakou Unie na své okolí díky „měkké síle“ působí.  

Odpůrci bojkotu se obávají, že takový přístup uvrhne Kyjev do náručí Moskvy. Riziko tu je, nicméně by to odporovalo hospodářským zájmům Ukrajiny a podkopalo hrdě dobytou nezávislost. Většina Ukrajinců ale vidí svou budoucnost, ať už dříve, nebo později, právě v EU a ta jejich očekávání nesmí zradit.

Proto je bojkot ze strany politiků – nikoliv sportovních týmů – na místě. A bude tím účinnější, čím více bude spojen s nátlakovými opatřeními v oblasti hospodářské (aplikace zákonů proti praní špinavých peněz na ukrajinský kapitál uložený v EU) či celní (zamítnutí víz představitelům režimu odpovědným za zneužívání moci, snadnější přístup k vízům pro studenty, vědecké pracovníky, podnikatele a turisty) a s pedagogickou snahou vysvětlit důvody těchto opatření Ukrajincům. U příležitosti nadcházejících parlamentních voleb letos v říjnu by pak EU a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě měly zaplavit zemi pozorovateli a ujistit se, že volby proběhly tím nejkorektnějším způsobem.

K tomuto výsledku hlasování vedlo podle European Voice oznámení z 9. května o tom, že ředitelka EFSA Diana Banatiová opuští úřad a

míří do výzkumné skupiny Mezinárodního institutu přírodních věd (ILSI). Parlament požádal evropské auditory o prošetření případů pravděpodobného střetu zájmů uvnitř EFSA, konkrétně vazeb mezi Dianou Banatiovou a zemědělsko-potravinářským průmyslem.

Rozhodnutí Parlamentu uvítala Monica-Lisa Macoveiová (Evropská lidová strana), zpravodajka Parlamentu pro správní rok 2010, která na sebe upozornila častými zásahy proti korupci. „Transparentnost a správné řízení střetů zájmů se staly pro vládnoucí orgány a občany životně důležitými prvky. Musejí se stát významným kritériem v procesu udělování absolutoria v případě všech evropských institucí,“ sdělila listu România liberă.

Jak upřesňuje European Voice, „tři uvedené agentury nyní mají do září čas na to, aby předložily co nejobšírnější vysvětlení správních výdajů za rok 2010. O jejich schválení bude Parlament hlasovat nejpozději na podzim tohoto roku.“  

Ve chvíli, kdy „se důchody a pracovní právo stává výsměchem, a kdy jeden členský stát za druhým zachvacují demonstrace a nepokoje“, jediný manifestem navrhovaný příspěvek do diskuze o obnově Evropy zdola spočívá „v právu na neplacené volno za účelem dobrovolnické práce v jiném členském státě“? píše deník s ironií a dále se táže:

Jedinou odpovědí těchto přátel Evropy ve chvíli, kdy se Evropa potápí jako Titanic, je to, že bychom spolu měli trávit více času, abychom se cítili evropštější?

Ve stejném tónu deník svůj komentář uzavírá s tím, že „nepochybně není náhodou, že tato iniciativa, která se snaží držet Evropu pohromadě, se těší podpoře [německé pojišťovací] skupiny Allianz – jednoho z největších věřitelů Řecka.

evropští představitelé, kteří byli jistou dobu touto ‚renegociací‘ zneklidněni, dnes prohlašují, že jsou připraveni francouzskému prezidentovi pomoci doplnit smlouvu o rozpočtové disciplíně dodatkem o podpoře růstu. ‚Nároky‘ Françoise Hollanda ve skutečnosti Brusel ubezpečily, protože se opírají o již zahájený projekt.

Les Echos dále informují o tom, že předseda Evropské komise José Manuel Barroso „vyjádřil uspokojení nad tím, že může využít prostoru, který François Hollande svým příchodem otevřel, k podpoře aktivit směřujících k oživení investic, ovšem pod podmínkou, že nebude zpochybněno nutné oddlužování.“ Jak ale upozorňuje deník, 

tato náhlá vůle přehodnotit prorůstovou politiku by se mohla rozbít o reálný stav veřejných financí. K rekapitalizaci Evropské investiční banky je totiž zapotřebí sehnat 10 miliard eur. A pokud mají být realokovány dosud nevyužité strukturální fondy, je nejprve nutné, aby členské státy Bruselu poskytly 82 miliard eur, které sice přislíbily, ale prozatím si je v důsledku časových prodlev ušetřily. Nemluvě o 80 miliardách, které je třeba poskytnout budoucímu Evropskému stabilizačnímu mechanismu (ESM). (…) Vzhledem k tomu, že peníze v pokladnách chybějí, se debata o růstu soustřeďuje na hledání úzké cestičky mezi úsporností a pádem do recese.

Draghi naznačil, že by fiskální unie mohla vzniknout v rozmezí deseti let, a sdělil, že by měla zahrnovat přesun suverenity členských států na ústřední orgán. Takový by byl podle Draghiho politický rozměr ‚paktu pro růst‘.

Podle deníku Le Figaro by Draghim doporučovaný „pakt pro růst“ mohl být odvěskem „rozpočtové dohody“, kterou přijalo 25 z 27 členských států Unie za účelem oživení veřejných financí. Růstu by měly napomoci „strukturální reformy ‚na podporu podnikatelské činnosti‘“, píše francouzský deník, podle nějž „šéf ECB shrnuje svou doktrínu do třech slov: ‚Flexibilita, mobilita, spravedlnost‘“.

La Stampa se domnívá, že se nejedná o nic víc a nic míň než „snahu jednotné měny změnit tvář“ a že

pokud se sliby z posledních dnů uskuteční, dojde tím mezi EU a jejími členskými státy k výraznému obratu v základních funkcích: pro Unii by to znamenalo odpovědnost za výdaje, pro členské země dohled nad státními rozpočty. EU by [prostřednictvím Evropské investiční banky] mohla financovat velké infrastruktury a oživit tak zaměstnanost, a to s daleko nižší úrokovou sazbou, než jakou musí platit Řím nebo Madrid, neřku-li Atény či Lisabon.

Signatáři výzvy parafrázují větu Johna Kennedyho a žádají

Evropskou komisi i národní vlády, Evropský parlament i národní parlamenty, aby vytvořily Evropu aktivních občanů a aby vytvořily finanční i právní podmínky pro Rok dobrovolníků Evropy pro všechny – jako protiklad vůči modelu Evropy shora, vůči Evropě elit a technokratů. Národní demokracie je třeba evropsky zdemokratizovat a Evropu tímto způsobem založit znovu. Podle motta: Neptej se, co může Evropa udělat pro tebe, ptej se, co můžeš ty udělat pro Evropu.

Iniciátoři textu chtějí „spojit obyčejné Evropany do iniciativy z jejich vlastní věci“ a svůj projekt označují za „zakládající akt, jež může sloužit jako základ pro novou ústavu psanou zdola“.

Směrnice drastickým způsobem zkracuje definici vlastního kapitálu banky a masivně zvyšuje jeho požadovanou úroveň, aby všechny bankovní ústavy měly k dispozici finanční polštář schopný absorbovat i prudké otřesy. Podle Evropského orgánu pro bankovnictví by stovce největších bank za současného stavu z hlediska požadavků normy Basilej III chyběl kapitál ve výši zhruba 485 miliard eur. 

Návrh počítá s tím, že každá banka bude disponovat 7 % vlastních kapitálových rezerv. Velká Británie by chtěla tento požadavek ještě zvýšit ve snaze stabilizovat své komerční banky. Oproti tomu Francie požaduje, aby z toho mohl být vyjmut kapitál uložený v pojišťovnách vlastněných dotčenými bankami. Podle listu Le Figaro to znamená, že

budeme svědky velice živých debat, které by mohly vést k odložení přijetí textu až na 15. května. Neúspěch si však Evropa zcela jistě nemůže dovolit, jelikož dnes potřebuje dokázat, že pokračuje na cestě posilování svého bankovního sektoru.

Deník Le Monde minulý týden přišel s informací, že evropský komisař pro vnitřní trh Michel Barnier má v úmyslu se bank dotázat, jak využily 1 bilion euro, který do nich nalila Evropská centrální banka ve snaze předejít nedostupnosti úvěrů.

Šéf Evropské centrální banky Mario Draghi použil výraz „pakt pro růst“ 25. dubna a získal si podporu německé kancléřky. Nicméně to, že dva velcí zastánci snižování dluhu a rozpočtové disciplíny přejímají Hollandova slova, ještě neznamená, že také přistoupili na jeho program. Spíš to znamená, že se oba tábory staví v očekávání nadcházejících měsíců do bojového šiku.

Na jedné straně vyzdvihuje François Hollande projekty rozvoje infrastruktur financované evropskými dluhopisy, tzv. „projektovými bondy“, silnější roli Evropské investiční banky, zavedení daně z finančních transakcí a využití nevyčerpaných prostředků z evropských strukturálních fondů. Na straně druhé Mario Draghi připomíná, že rozpočtové politiky musejí být „podřízeny vzájemnému dohledu a v případě potřeby korigovány“ a že „strukturální reformy umožňující růst a podporující podnikání, vznik nových firem a tvorbu pracovních míst“ jsou nezbytné, i když „bolí“.

Nabídka proti poptávce, liberální reforma proti keynesiánskému oživení hospodářství. Tato debata není v ekonomii ničím novým, ale v EU takřka vymizela. Co zvítězí? Pokud se stane prezidentem Hollande, mohl by s sebou přinést čerstvost a legitimitu voleného zástupce, které jeho kolegům chybějí. Nicméně to, zda bude schopen zvrátit rovnováhu sil ve svůj prospěch, není jisté. Připomeňme si, že před pouhými dvěma měsíci vyzvalo k zavedení opatření stimulujících ekonomiku dvanáct evropských představitelů. Ovšem hlavní body návrhu – reforma trhu práce, otevření sektoru služeb atd. – se blíží spíše požadavkům Draghiho a Merkelové než Hollanda.

Sbližování kancléřky s Mariem Montim z tohoto úhlu pohledu silně připomíná manévry směřující k izolaci Francouze, který potřebuje jinou těžkou váhu evropské ekonomiky. I přesto, že může doufat ve vítězství labouristů v nadcházejících nizozemských volbách.

Zdá se, že se v rámci Evropské rady rýsuje skutečná pravo-levá opozice, a tedy i skutečná debata o sociálně ekonomické orientaci Unie. Po dvou letech krize nemůže otevřená diskuze, nebo řekněme dokonce drobet demokracie škodit.

Na dvoudenním summitu čtrnácti zemí regionu sdělil čínský předseda vlády také to, že Čína v nadcházejících třech letech zdvojnásobí dovoz ze střední Evropy ze současných 50 miliard dolarů (94 miliard korun) na 100 miliard dolarů.

Podle polských odborníků je to další známka toho, že po masových investicích v Africe, Americe a Asii nyní Peking vážně uvažuje o expanzi do střední Evropy, jmenovitě do Polska, které by se mohlo stát jeho hlavním partnerem mezi „novými“ členskými státy EU. Ne každý je ale touto vyhlídkou nadšen. Podle varšavského deníku

Někteří evropští experti soudí, že Peking záměrně podkopává roli institucí EU tím, že buduje dvoustranné vztahy s jednotlivými evropskými zeměmi. To oslabuje soudržnost EU ve vztazích s Čínou.

Tyto vztahy jsou poslední dobou napjaté. Evropská komise se „snaží přimět“ Peking, aby otevřel čínský trh veřejných zakázek evropským podnikům, a hrozí, že pokud tak neučiní, zavede regulační opatření, jejichž prostřednictvím „na oplátku uzavře trh veřejných zakázek“ čínským firmám.