přes 80 % dotázaných Romů žije v domácnostech ohrožených chudobou, méně než třetina pobírá stálý plat a pouze 15 % navštěvovalo střední školu, ve srovnání se 70 % ve zbytku populace.

Studie závěrem konstatuje, že Romové si „nejsou dostatečně vědomi práv, která jim legislativa Evropské unie zaručuje“. Jen 40 % Romů proto zná zákony, které zakazují diskriminaci etnických menšin mezi uchazeči o zaměstnání.

K navrhovaným opatřením patří například lepší spolupráce se zeměmi původu, jmenovitě se státy Maghrebu, posílení struktury Frontex a kontroly hranic mezi Řeckem a Tureckem nebo lepší správa v oblasti řízení migračních toků, vyhošťování cizinců nebo boji proti obchodu s lidmi.

Iniciativa je rovněž reakcí na rostoucí obavy Dánska z nelegální imigrace, i když, jak podotýká deník,

podle ministra spravedlnosti nevíme přesně, kolik nelegálních imigrantů v Dánsku vlastně je – máme jen oprávněný strach z toho, že se značná část těch, kteří jsou dnes v Řecku a Itálii, začne přesouvat na sever.

Opatření mají i svůj praktický důvod, soudí Marlène Windová z Kodaňské univerzity, kterou deník cituje:

Problémy nelegální imigrace škodí vnitřnímu trhu a evropské myšlence volného pohybu osob. Lze tedy považovat za vítězství, a to i pro dánské předsednictví, pokud se projekt podaří dovést do konce. 

 

Belínský list Tagesspiegel zapátral po původu dotyčné fotografie. Podle deníku se jedná o zneužití vizuálního smyslu snímku, který Weltwoche, jenž je pověstný svými vazbami na švýcarskou populistickou pravici, vytrhl z původního kontextu.  Záměrem italského fotografa Livia Manciniho totiž bylo poukázat na bídu, v níž romské rodiny v Evropě žijí:

Mancini vyfotografoval romské děti z nejnižších sociálních vrstev v [kosovské] Djakovici, kde jejich rodiny uvízly po válce. Jejich chatrče stojí na  zamořené půdě skládky, kde žijí z toho, co na haldě odpadků najdou poživatelného či prodejného. [...]

Série fotografií dětí na smetišti však ukazuje jen jeden jediný tragický případ.  Zhruba 10 až 12 milionů Sintů a Romů tvoří největší menšinu v Evropě a žijí v těch nejhorších podmínkách. Většina z nich je ohrožená chudobou a pogromy. [...] Manciniho snímky tuto situaci odsuzují. A přitom byly využity k prokázání pravého opaku, aby se z obětí stali viníci.

Mancini v emailu adresovaném listu Tagesspiegel odsuzuje „zneužití mé fotografie“. Weltwoche zareagoval na silnou kritiku obhajobou svých „skutků“. Časopis ujišťuje, že  tato polemika zastírá aspekt „zneužívání dětí k trestné činnosti“ a vyhýbá se vyjádření k nedostatku „vizuální etiky“. Livio Mancini je přesto spokojen, že si téma bídy Romů získalo pozornost veřejnosti.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu se obává možného „zániku íránského národa“ a konkrétně vyzývá Berlín, aby Tel Avivu přestal dodávat ponorky, neboť izraelská jaderná velmoc podle něj „ohrožuje už beztak křehký světový mír“. Íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda označuje za „velkého křiklouna“. Grass, který v roce 2006 vyvolal v Evropě rozruch, když se přiznal ke členství v nacistických jednotkách Waffen SS v roce 1944, vysvětluje, že příliš dlouho mlčel, protože se obával, že „obvyklý je verdikt ‚antisemitismus‘“.

V Německu na sebe polemika kolem jeho textu nenechala dlouho čekat. Ze tří celonárodních deníků, které tématu věnovaly přední stranu, zareagoval nejostřeji list Die Welt titulkem „Günter Grass, věčný antisemita“. Přední publicista berlínského deníku Henryk Broder soudí, že

Grass je prototyp pěstěného antisemity, který to s Židy myslí dobře. Je pronásledován pocity viny a studu a přáním vést s Historií účty, a proto se osobně angažuje v boji za ‚odzbrojení‘ „příčiny citelného nebezpečí“.

Tuto změnu připisuje polarizaci politiky a mocichtivosti některých vedoucích představitelů. Z evropských států nejvíce upozorňuje na Maďarsko (v čele), Slovensko, Albánii, Kosovo, Makedonii a Černou Horu. Polsko a částečně i Srbsko řadí mezi vzorné žáky.

La Stampa poznamenává, že pozměňovací návrh předložený pravicí (parlamentní většina) směřující ke zrušení tohoto bodu přehlasovala levice, zelení a krajní levice dvaceti hlasy. Podle deníku italská pravice odsoudila rozhodnutí „levice nakloněné gay svazkům“. „Evropa nám chce vnutit homosexuální manželství,“ hlásá pobouřeně deník Il Giornale, podle nějž přijetí rezoluce vyústí v povinnost pro členské státy uznat manželství mezi dvěma osobami stejného pohlaví uzavřené v jiném členském státě EU. 

Ve svém editorialu se však pařížský deník vyslovuje „pro zrušení 8. března“.  

 

Přežívá v něm cosi směšného. Jednou za rok se v centru pozornosti ocitne polovina světové populace, aby  se zjistilo, že si stále ještě není rovna s tou druhou polovinou. Boj za rovnost žen je každodenním bojem, ne jen 8. března.

Uplynulý rok nám dobře ukázal, že boj žen se vede každý den, a postavil do popředí občanky, které představují skutečnou výzvu islamistickým stranám. „V Evropě a zvlášť ve Francii nesmějí ženy přestat bojovat ani jeden den v roce.“

Le Monde na příkladu Francie připomíná, že ženy stojí i nadále ve velké míře mimo politické rozhodování, málo z nich zastává vysoká místa ve státní správě a rozdíl v platech stále dosahuje  25 %. Zkrátka a dobře „boj pokračuje“, s 8. březnem i bez něho.

Podle asociace se v současnosti platný zákon o eutanazii, který byl schválen před deseti lety, řídí velice striktními podmínkami a je uplatňován pouze v případech „nesnesitelného utrpení bez východiska“.  

Návrh zákona je „výrazným znamením doby“, píše De Volkskrant v úvodníku. Podle deníku se jedná o „naléhavé společenské téma“ navzdory tomu, že prosazení návrhu je v současnosti „bez šance“. Vládní křesťanští demokraté jsou „u moci a blokují veškerou debatu“ na dané téma, a „liberálové z VVD chtějí mít klid a také si nechtějí pálit prsty“. Výsledek je ten, že „zatímco ve společnosti se debata šíří, politická debata je ochromena“, lituje deník.

Türkmen Sarrazinovi odpovídá záměrně provokativním tónem a odmítá image Turků jakožto obětních beránků rakouské integrace. Popisuje rostoucí vliv Turecka v Evropě, přičemž se opírá o pět tezí, píše Die Presse:

Turkové jsou početnější, mladší, ambicióznější, jejich ekonomika roste rychleji a jsou silnější. […] Türkmen ve své knize představuje portrét Turecka v plném rozmachu, od nějž by se Evropa měla učit. Tvrdí, že počet žen v řídících funkcích je v Turecku ve srovnání s evropským průměrem šestkrát vyšší, že turecká prosperita roste rychleji než jinde v Evropě a že Turci usilují o prosperitu ještě větší.

Soudní dvůr rozhodl, že italská politika „vytlačování“, kterou vláda zavedla v roce 2009, porušuje mezinárodní právo, neboť s přistěhovalci zachází kolektivně a upírá jim tak právo na odvolání u italských soudů. Ministr vnitra za stranu Severní liga Roberto Maroni výrok soudu kritizoval jako „politický“, nicméně předseda vlády Mario Monti prohlásil, že vláda prohlášení soudu prostuduje. Il Manifesto přesto zůstává skeptické: 

Smlouvy s novou libyjskou vládou jsou ve stejném duchu jako ty, které byly uzavřeny s Kadáfím. Aby se situace změnila, je třeba důsledného přezkoumání právních předpisů a nové informační politiky. Při čtení komentářů na internetovém fóru je zřejmé, že Evropa je nyní vnímána jako nebezpečná pro národní integritu. Je to výsledek dvou desetiletí xenofobie a institucionálního nepřátelství vůči přistěhovalcům.

uznání jedné z nejstatečnějších a nejvytrvalejších bitev za pravdu a spravedlnost, které byly v Itálii kdy sváděny. Bitvy, díky níž jsme ukázali, že dlouhá léta se bez přestání vyráběl [azbest] i přes důkazy o jeho rizicích pro celou společnost. V této chvíli se nikdo nemůže odvolávat na neznalost či manipulování. [Ale toto rozhodnutí] celý příběh neuzavírá a ani nemůže masakr definitivně vyčíslit: dnes přibylo v regionu nejméně 50 dalších případů mezoteliomu, což je oproti době před deseti lety dvojnásobek.

Ačkoli tato rozprava nebyla závazná a poslední slovo patří Evropské komisi, může posloužit jako „hlasitý budíček“, píše El País. Každý Evropan ročně vyplýtvá

„179 kilogramů poživatelných a zdravých potravin [...] většinou v domácnostech, což tvoří 42 % potravin (z toho asi 60 % jsou ztráty, kterým se lze vyhnout). Těsně za domácnostmi jsou výrobci s 39 %, následované rychlým občerstvením se 14 % ztrát. Distributoři jídla se na plýtvání podílejí méně, asi 5 %.“

Vzhledem k tomu, že 16 milionů Evropanů patří k příjemcům pomoci charitativních organizací, zpráva žádá, aby

„přebytečné jídlo, které by jinak skončilo jako odpad, bylo distribuováno chudším lidem".

Zpráva vypracovaná italským socialistickým poslancem Evropského parlamentu Salvatorem Caronnou vyzývá Evropskou komisi, aby podpořila opatření omezující plýtvání, jako je například dvojí časové označení potravin [datum limitující prodej a datum poslední možné spotřeby], nebo slevy potravinových produktů, které jsou poškozené, nebo se blíží nejzazšímu datu spotřeby.

Ve Středozemí dochází k mnoha ztroskotáním, která „se na titulní stranu novin vůbec nedostanou“, připomíná berlínský deník, který na úvodní straně otiskl fotografii lodi, jež se v červnu loňského roku potopila u tuniského ostrova s přibližně 700 libyjskými běženci na palubě.

Deník zveřejňuje seznam „nejhorších námořních katastrof ve Středozemním moři od roku 2006“ a v úvodníku píše:

„Stovky tisíc lidí končí jako anonymní nebožtíci v širém moři nebo na skalnatých plážích. Desítky tisíc běženců končí v rukou sebranky v podobě Evropy zasažené krizí, která pro ně nemá ani místo ani lidskost [...] Mrtví jsou mezi námi, ať už jsou z luxusní výletní lodi, anebo z chatrné bárky.“

„Migrační bublina, která se nafoukla během [ekonomického] lesku posledního desetiletí, najednou praskla a změnila se ve vlnu, která vyvolala masivní exodus asi půl milionu obyvatel.“

Podle zprávy vydané 13. ledna Národním statistickým úřadem (INE), je stav netto migrace po deseti letech poprvé negativní (-50,090). V roce 2011 zemi opustilo 62 611 státních příslušníků a dalších 445 130 lidí. Mezi hlavní cíle migrantů patří Maroko, Ekvádor a Bolívie, následované Brazílií, Francií, Argentinou, Německem, Spojeným královstvím a Čínou. Konzervativní deník přičítá úbytek obyvatelstva ve Španělsku částečně i poklesu porodnosti –

„2011 byl také rokem, kdy se průměrný věk pro porod prvního dítěte přehoupl přes hranici 31 let a kdy porodnost – 1,4 dítěte na jednu ženu – také klesala.“

„Imigrace se chová jako ekonomický stimulus, zvyšuje celkovou zaměstnanost a snižuje počet žadatelů o podporu v nezaměstnanosti.“

Ekonomové Institutu tvrdí, že

„… interakce mezi přílivem přistěhovalců a HDP se jeví pozitivní, což naznačuje, že během období nižšího růstu je příliv přistěhovalců spojován s … nižším tempem růstu žadatelů o práci, než by tomu bylo jinak.“

V Itálii zatím míra zaměstnanosti opět roste, po tříletém snižování vlivem ekonomické krize, píše deník La Stampa. Nejnovější údaje Národního statistického úřadu (ISTAT) ukazují, že počet pracovních míst obsazených italskými občany se ve třetím čtvrtletí loňského roku zvýšil o 39 000. Zaměstnanost mezi přistěhovalci, jejichž počet během posledních let trvale roste, se dále zvyšuje, třebaže pomaleji, o 120 000 pracovních míst více, ve srovnání s růstem o 167 000 v 2. čtvrtletí roku 2011.

„Jde o pozitivní signál, že se postupně dostáváme ven z krize?“ ptá se v turínském deníku sociolog Luca Ricolfi.

„Bojím se, že odpověď je negativní. (…) Děje se něco nového: po několika rocích krize si Italové začínají uvědomovat, že si již nemohou dovolit odcházet do důchodu brzy, přijímat pouze vysoké pozice a čekat na lepší časy. Zatím nevidíme přímou soutěž, ale [zaměstnavatelé] reagují na krizi snižováním poptávky po cizí pracovní síle a [zaměstnanci] tím, že neopouštějí svá současná pracovní místa. […] Růst zaměstnanosti cizí pracovní síly, který se dříve zdál být nezastavitelný, se nyní očividně snižuje, ne-li dokonce zastavuje.“

Z důvodů krize však také roste počet italských pracovníků, kteří se rozhodli dále již práci nehledat, všímá si deník Corriere della Sera, jenž cituje statistiky ze zprávy Eurostatu o podzaměstnané a potenciálně aktivní pracovní síle. Z celkových 8,2 milionu nehledá zaměstnání 2,7 milionu práceschopných Italů, což je nejvyšší číslo v celé EU. Jediné země, ve kterých stále panuje relativně málo pesimistický pohled na možnost najít práci, jsou Německo, Francie a Belgie.