Kniha je „odporná a předkládá nepravdivé argumenty“, tvrdí Frankfurter Rundschau. Sarrazin, který pracoval pro MMF, německé ministerstvo financí a Bundesbanku, by měl dané téma ovládat, „jemu se to ale nedaří“, podotýká německý deník:

Sarrazin vytváří protiklad mezi výkonnou severní Evropou a bordeláři z Jihu – pracovití vůči lenochům, bílí kontra snědí. Státy, jejichž chování označuje za nepříliš seriozní, nazývá „Club Med“. Kam řadí Francii? Do Clubu Med! […] Je jasné, že před námi stojí nepřítel eura, který má pocit, že ví, proč se Německo až doposud chovalo proevropsky: vytrvalé nadšení Němců pro Evropu by bez morálního břemene nacistické doby neexistovalo. Kniha lže. […] Kéž by v knihkupectvích shnila!

Pokud ve volbách 17. června zvítězí radikální levice a dostojí slibu, že záchranný plán ve výši 130 miliard eur spolu se souvisejícími rozpočtovými škrty odmítne, bude moci Řecko zůstat v eurozóně bez finanční pomoci pouze tehdy, zavede-li paralelní oběživo. „Geuro“ by se opíralo o platební přísliby, určitý druh dluhopisu vydávaný vládou, který by mohl být opětovně prodán. Oproti euru by mělo daleko nižší hodnotu, ale vládě by umožnilo získat čas k tomu, aby mohla náležitě provést reformy a nechat odhlasovat rozpočtové škrty. […] Zásadní podmínkou fungování tohoto scénáře je, že z ostatních států eurozóny a MMF bude nadále přicházet pomoc. […] Na záchranu řeckých bank, které se ocitly bez přísunu likvidity, by bylo třeba vytvořit evropskou „špatnou banku“.

Toto „bezprecedentní rozhodnutí“ přichází měsíc po druhé reformě bankovního sektoru a uprostřed finanční bouře, kterou ve Španělsku vyvolaly pochybnosti ohledně setrvání Řecka v eurozóně. Podle hospodářského deníku

musela vláda konečně připustit, že […] ani Evropa ani mezinárodní trhy nemají ve španělské banky a opatření na jejich podporu důvěru.

Audit ECB, který má být hotov do dvou měsíců, má již první dopady, zdůrazňuje list: svědčí o „hluboké nedůvěře vůči roli španělské národní banky“, která byla z řízení reformy bankovního sektoru de facto vyloučena. Deník nicméně podotýká, že

[z hlediska cíle, jímž je] přesvědčit instituce a investory o tom, že Španělsko vyvinulo skutečně značné úsilí o ozdravení a zajištění solventnosti svého bankovního systému, může spolupráce s ECB představovat významnou pomoc spíš než překážku.

Náklady na desetileté půjčky Španělska a Itálie dosáhly letošních rekordů, zatímco německé desetileté dluhopisy se prodávaly naopak s rekordně nízkým úrokem, což dostalo rozdíly mezi náklady na půjčky mezi Evropskými státy na nové výše. Evropské akciové trhy utrpěly zatím největší propad za poslední tři týdny.

Kromě toho agentura Moody’s v pondělí v noci snížila o jeden až čtyři stupně rating 26 italských finančních institucí. Náklady na pojištění proti krachu Španělska dosáhly rekordní výše.

Finanční protipožární zeď – Evropský stabilizační mechanismus – je 500miliardový záchranný systém vytvořený evropskými představiteli.  Někteří analytici však pochybují, zda bude stačit k záchraně větších ekonomik jako Španělska a Itálie. Senior fund manager Luke Spajic z investiční společnosti Pimco pro  Financial Times uvedl, že  

V této chvíli vypadá situace znepokojivě. Trh se v podstatě snaží nacenit chaotický odchod Řecka.

FT dodávají, že se ozývají stále silnější hlasy, aby se tvůrci evropských politik snažili předejít situaci, kdy systémově významnější státy „stáhnou ke dnu obavy kolem Řecka“.

List tak dává zaznít německým obavám o schopnost řeckých politických stran sestavit po parlamentních volbách z 6. května vládu. Podle Spieglu „připomíná řecká situace Berlínu Výmarskou republiku“ a evokuje tím přízrak režimu, který z Německa v důsledku první světové války vzešel. Nestabilní země se tehdy stala kolébkou nacismu:

Zdrojem „hanby“, kterou Němci tehdy údajně cítili v reakci na podmínky obsažené ve Versailleské mírové smlouvě, se v Řecku zdají být cílové hodnoty finančního oživení, které vyžaduje Brusel. Stejně jako ve 20. letech v Německu, i zde ze situace nejvíce těží extrémistické strany.

I když je podle Spieglu nyní žádoucí, aby Řecko eurozónu opustilo, týdeník poznamenává, že

k takovému odchodu nemůže Řeky nikdo nutit. Měli by tak měli učinit ve svém vlastním zájmu. (...) Výstup Řecka z eurozóny je pro zemi jedinou šancí, jak se z krize vymanit. Řekové by měli vlastní měnu, kterou by mohli devalvovat. Dovoz by tím zdražil a vývoz zlevnil. (....) Solidarita mezi evropskými zeměmi není závislá na užívání stejné měny. To je též důvod, proč by ostatní země měli i tak Řecku poskytnout pomoc formou vysokých finančních částek.

Týdeník přidává ještě jiný argument. Odchod Řecka ze měnové unie by byl „silným signálem ostatním zemím, jimž hrozí bankrot – Evropa se nenechá vydírat.“

Draghi naznačil, že by fiskální unie mohla vzniknout v rozmezí deseti let, a sdělil, že by měla zahrnovat přesun suverenity členských států na ústřední orgán. Takový by byl podle Draghiho politický rozměr ‚paktu pro růst‘.

Podle deníku Le Figaro by Draghim doporučovaný „pakt pro růst“ mohl být odvěskem „rozpočtové dohody“, kterou přijalo 25 z 27 členských států Unie za účelem oživení veřejných financí. Růstu by měly napomoci „strukturální reformy ‚na podporu podnikatelské činnosti‘“, píše francouzský deník, podle nějž „šéf ECB shrnuje svou doktrínu do třech slov: ‚Flexibilita, mobilita, spravedlnost‘“.

La Stampa se domnívá, že se nejedná o nic víc a nic míň než „snahu jednotné měny změnit tvář“ a že

pokud se sliby z posledních dnů uskuteční, dojde tím mezi EU a jejími členskými státy k výraznému obratu v základních funkcích: pro Unii by to znamenalo odpovědnost za výdaje, pro členské země dohled nad státními rozpočty. EU by [prostřednictvím Evropské investiční banky] mohla financovat velké infrastruktury a oživit tak zaměstnanost, a to s daleko nižší úrokovou sazbou, než jakou musí platit Řím nebo Madrid, neřku-li Atény či Lisabon.

Německý ministr financí není ideálním kandidátem na předsednictví euroskupiny. Odporuje tomu především nutnost vyváženého rozložení sil v Evropě. Za normálního stavu by možnost, že by se předsedou měnového společenství stal zástupce již tak nejsilnějšího státu, který navíc touží rozšířit svou národní kulturu úspornosti na celou Evropu, byla jednoduše mimo diskuzi.

Avšak v situaci, kdy se mu nedostává protivníků, a Ital Mario Monti i Fin Jyrki Katainen již ze seznamu vypadli, jelikož jejich krajané zastávají jiné klíčové posty (Mario Draghi je prezidentem ECB a Olli Rehn je v Evropské komisi zodpovědný za měnovou politiku), je Schäuble alespoň kandidátem odpovídajícího formátu, poznamenává k tomu mnichovský deník. Juncker, jehož mandát končí v červnu 2012, v lednu oznámil, že se o své další setrvání ve funkci pokoušet nehodlá. Schäuble sám prohlásil, že Junckerův nástupce by měl pocházet ze země, která si udržuje rating v podobě tří A, což výběr omezuje na Německo, Finsko a Nizozemsko. Mezitím je však ještě nutné vyčkat na souhlas Francie, která se této otázce bude věnovat až po květnových prezidentských volbách.

Evropští partneři staví do popředí především důvěryhodnost politiky rozpočtových škrtů, aby tak zklidnili nekonečnou krizi eura. Evropa dává jasně na srozuměnou, že nic není důležitějšího než úsporná opatření [...], a reaguje na Rajoyovu výzvu. (...) Španělsko je v EU novou zónou strachu: je příliš velké na to, aby padlo, příliš velké na to, aby se dalo zachránit, a příliš velké na to, aby trhy ignorovaly lynč kvůli porušování rozpočtových cílů v roce 2012. [...] A bičování je to pořádné: zatímco všichni očekávali důtku [při současném přistoupení na rozpočtový cíl 5,8 %], Komise dala najevo, že nehodlá dělat ústupky.

Deník El Mundo vidí v rozhodnutí euroskupiny „pomstu Olliho Rehna“, komisaře pro hospodářské a měnové záležitosti EU, který „si vzal Španělsko na mušku“:

Bruselští byrokraté považovali za skutečnou nestydatost, že [Rajoyovo] oznámení přišlo v den podpisu evropské rozpočtové smlouvy. [Rehn] se snažil znovu stvrdit svou autoritu prostřednictvím nové rozpočtové smlouvy a tento argument předložil členským státům, aby je přesvědčil o tom, že musejí, téměř šalamounsky, napravit Rajoyovo oznámení o odchylce. Výsledkem je flikovačka made in Brusel. [...] Jsme udiveni tím, s jakou hbitostí euroskupina Španělsku uložila dalšího půl procenta navíc, přestože rozpočet na rok 2012 ještě nebyl sestaven.

„Jinými slovy víc než 80 % peněz ze záchranného balíku putuje k věřitelům, to znamená do bank mimo Řecko a do ECB. Miliardy od daňových poplatníků tak nezachraňují Řecko, ale banky.“

Německý čtvrtletník považuje cíl snížit zadlužení země do roku 2020 z 160 % HDP na 120 % za iluzi.

De Volkskrant označuje zprávu za „tendenční“ a domnívá se, že Lombard Street Research „nedokázal odstranit počáteční pochybnosti ohledně nestrannosti studie“. Deník dodává, že „v argumentaci týkající se výhod návratu ke guldenu není zpráva dostatečně přesvědčivá“. Badatelé navíc udělali chybu ve výpočtu [nizozemský příspěvek do evropského stabilizačního fondu EFSF nepředstavuje 10 %, ale 5,9 %] a předložili jen „chabé informace ohledně výdajů spojených s odchodem z eurozóny“, jako jsou negativní dopady na vývoz a hospodářský růst.

Deník dochází k závěru, že debata o budoucnosti eura smysl má, ale zpráva společnosti Lombard Street Research k ní nijak nepřispívá:

Vzhledem k těmto nedostatkům není zpráva pro seriózní debatu o případném návratu ke guldenu příliš použitelná. Ale protože kolem eura panují pochybnosti, není na škodu, když se političtí představitelé zamyslí nad veškerými možnými scénáři, důsledky znovuzavedení guldenu nevyjímaje.

„Premiérovo vyjádření, že my z fiskálního paktu ,nic mít nebudeme´, smutně shrnuje naši představu o Evropské unii: brát a nedávat,“ lituje Sedláček, který připomíná, že

Od roku 1989 měly Československo a později dva státy z něj vzešlé jednu hlavní mezinárodní prioritu: pryč ze země nikoho, pryč od toho, co zbylo po rozpadu SSSR. Vstoupili jsme do OECD, NATO a EU. Aby bylo všem jasné, kam patříme – a kam bychom, nebýt 40 let reálného socialismu, patřili již dávno.

České „ne“ evropským rozpočtovým pravidlům nepředstavuje pro zemi žádné riziko, soudí další český ekonom Pavel Kohout. Podle jeho názoru „smlouva neřeší podstatu problému“, ale může posloužit „jako páka k protlačení daňové harmonizace“. Taková harmonizace by vyhovovala Francii a Německu, ale měla by devastující dopad na českou konkurenceschopnost.

Dlouhodobě se ukazuje, že jedině potížisté jsou schopni něčeho dosáhnout a že jsou bráni vážně. Poslušně cupitat společně se stádem znamená platit za chyby jiných, například francouzských a německých bankéřů.

Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který rozpočtový pak hájí, zase varuje, že Česká republika „hlasitě volá, aby byla vpuštěna na periferii Unie“. Rozhodnutí nepřipojit se však nepovažuje za definitivní a věří že vláda a premiér ještě změní názor a že k podpisu dojde ještě letos, či v příštím roce.

Konkurenční deník Süddeutsche Zeitung soudí, že Mario Draghi se svým rozhodnutím soustředit se spíše na záchranu eura než na pouhou regulaci inflace, stává politikem, který na sebe bere hodně rizika. Podle mnichovského deníku sice tato politika jednotné měně snižováním úrokových sazeb a stabilizací bank jižních členských států nepochybně pomáhá, ale celý tento záchranný plán  ohrožuje jedno velké nebezpečí. A to v podobě politiky po vzoru někdejšího guvernéra centrální banky Spojených států Alana Greenspana, která přináší

obrovské množství levných peněz, které putují do množství produktů, které nejprve jakoby mávnutím kouzelného proutku zdraží – aby jejich cena následně prudce poklesla. A dopady? Miliony lidí na celém světě přijdou o práci a za peníze daňových poplatníků bude třeba vynaložit miliardy eur na záchranu bank. Draghiho levné miliardy povedou k nové finanční bublině.

Jediné řešení, kterým by se dalo zamezit dalšímu pádu, tedy spočívá v tom, že by ECB tyto peníze stáhla z trhu, než se na něj dostanou a paralyzují ekonomiku. Ale to nebude vůbec nic jednoduchého ...

Tisk tento rozsudek vítá jako vítězství demokracie. Mnichovský deník k tomu píše:

Kancléřka a její ministr financí se pokusili omezit parlament. Výdaje ve výši mnoha miliard euro měly být schvalovány pouze devíti loutkami. Naše vrcholná soudní instance to nemohla a nesměla dopustit.

Německý novinář Eric Bonse se domnívá, že z této pomoci, která je „nemilosrdným diktátem“, těží především bankovní systém, který se díky úrokům, jež jim vynášejí půjčky řeckého státu, vyhne zhroucení:

Schäuble & Spol. zachránili věřitele, nikoli Řeky. Prospěch z toho budou mít banky, pojišťovny a penzijní fondy v Německu, Francii a Británii. V případě [řeckého] bankrotu by o všechno přišly. [...] Soukromí věřitelé, kteří by se měli podle Schäubleho stát spoluručiteli, jsou ve skutečnosti masivně protěžováni. Pro věřitele je to skvělý obchod, pro Evropu však naopak velice špatný.

Evropská komise bude míst možnost do zemí, které potřebují finanční pomoc, jednostranně nasadit své experty s cílem poskytnout těmto státům technickou asistenci. Jako tomu je i v případě „pracovní skupiny“, která řecké vládě sekunduje při zavedením reforem vynucených EU.

FT dodávají, že podle těchto nových pravidel -

 … Komise bude mít větší volnost vydávát doporučení o daňových a výdajových politikách členských států. Země, které pravidla neporušují, se nemají čeho obávat.

V členských státech „narážejících na značné obtíže“ představuje přítomnost unijních týmů „pokořující epizodu“, poznamenává deník.

„i v případě toho nejoptimističtějšího scénáře představují úsporná opatření uvalená na Atény tak velké riziko vyvolání recese, že by Řecko nebylo schopno vymanit se z dluhů ani za cenu dalšího tříletého záchranného plánu ve výši 170 miliard eur.“

Analýza též varuje, že dva principy, na kterých nový záchranný plán stojí, by mohly mít vzájemně protichůdné účinky:

„Zavedení úsporných opatření v Řecku by mohlo vážně oslabit řeckou ekonomiku a vést tak k prohloubení dluhu. Zatímco 200miliardová restrukturalizace dluhu by mohla Řecku zabránit v návratu na finanční trhy tím, že odradí budoucí soukromé investory.“

Podle zprávy se řecký dluh bude snižovat pravděpodobně podstatně pomaleji, než se doufalo:

„ ... na 160 % hospodářské produkce do roku 2020 – což je daleko od 120 %, které si Mezinárodní měnový fond dal ve stejném časovém období za cíl. Při takovém scénáři by Řecko potřebovalo záchranný plán ve výši 245 miliard eur, tedy částku mnohem vyšší, než ,základní’ odhady, kterými se ministři eurozóny řídili během pondělních celonočních jednání v Bruselu.“

Montiho mise ovlivní všechny – finančníky z Wall Street i čínské dělníky. To proto, že problémy Itálie se staly problémy celého světa, a Monti musí pozvednou italskou ekonomiku, aby zabránil další globální finanční krizi. […] I když dluhová krize v Evropě zuří již dva roky, Itálie [jejíž státní dluh přesahuje 120 % HDP] se zdá být pro přežití společné měny největší hrozbou. Je totiž paradoxně příliš velká na to, aby padla, i na to, aby se dala zachránit. […] A pokud vyhlásí bankrot, mohlo by to spustit sérii událostí, které by vedly k rozpadu společné měny a v základě ohrozily celý padesátiletý projekt demokratické integrace.

Montiho úspěch je zrovna tak klíčový pro světovou ekonomiku. Důsledky italské platební neschopnosti – a v horším případě kolapsu eurozóny – jsou téměř nepředstavitelné. Itálie by mohla vyvolat finanční krizi ještě horší, než byla ta v roce 2008, kterou způsobil pád banky Lehman Brothers. Šoková vlna, která by se prohnala finančními trhy celého světa, by potápěla banky i celé ekonomiky. Hospodářská krize v Evropě, kde žijí stovky milionů bohatých spotřebitelů, by mohla ohrozit hospodářské oživení ve Spojených státech a zpomalit růst nových trhů. Osudy Maria Montiho, Evropy i světového hospodářského oživení jsou spolu nyní neoddělitelně spjaty.

Řecký deník, podle kterého to byly právě tyto politické strany, které Řeky „přivedly na pokraj zničení“, smlouvu hodnotí následovně: 

„bezpochyby nabízí nástroje ke snížení rizika bankrotu. Jde však o smlouvu, která znamená nutnost velkých a bolestivých obětí ze strany řeckých občanů, zvláště z řad těch ekonomicky nejslabších. To musí mít politické vedení neustále na paměti a snažit se vyvodit ze smlouvy ty nejlepší kroky a vyvarovat se zároveň pomýlení a neúspěchů předchozích pokusů o překonání této krize.“

Jednání mezi Aténami a Trojkou na jedné straně a věřiteli Řecka na straně druhé by měla tento týden pokračovat, s cílem umožnit zemi vyhnout se bankrotu, jehož důsledky jsou nepředvídatelné.

Cameron apeloval na Berlín, aby poskytl více prostředků a záruk k vyřešení krize v eurozóně. S nezvyklou otevřeností se též vyjádřil o možnosti zavedení daně z finančních transakcí, kterou označil „jednoduše za šílenství“.

Podle analýzy Financial Times byl jeho proslov:

...odrazem dlouhodobé a hluboké frustrace britské vlády se způsobem, kterým Německo řídí eurozónu, a volal po vytvoření mnohem silnějšího ,firewallu’ [obranného valu] proti nákaze uvnitř eurozóny a společném evropském státním dluhu. Cameron dále vyslovil požadavek, aby se hospodářsky silné země zavázaly snížit své obchodní přebytky stejně, jako se problémové země snaží minimalizovat své rozpočtové schodky.

Mezitím však premiér zabředl do „nového kola napětí s Francií“, všímá si deník The Times.

Cameron se spolu se londýnským starostou Borisem Johnsonem obává, že francouzský socialista Francois Hollande, který je horkým kandidátem květnových prezidentských voleb, by mohl „potopit záchranný ekonomický plán EU a oslabit londýnskou City“, píší The Times.

V šedesátibodovém programu, který Hollande 26. ledna uveřejnil, „slíbil roztrhat na kusy fiskální smlouvu EU, která by měla být v pondělí schválena,“ všímá si londýnský deník. Z finančního sektoru navíc

udělal svůj hlavní terč, když slíbil o 15 % vyšší zdanění zisků bank, zákaz obchodování s tzv. ,toxickými‘ finančními nástroji, zákaz akciových opcí, omezení bonusů a urychlené zdanění ,všech finančních transakcí‘.

Londýnský starosta obvinil Hollanda z „krátkodobé politické pomstychtivosti“.

stál v čele Komise, která padla v roce 1999 poté, co devastující zpráva o finančních podvodech a protekci vytkla výkonnému tělesu EU vážná pochybení v řízení. […] Následné odstoupení všech 20 členů Komise bylo tehdy označováno za největší krizi v dějinách Evropské unie.

I když byl Santer zproštěn obvinění, že by se na podvodech přímo podílel, sklidil kritiku za „svou neschopnost zavést v Komisi pořádek“, píše londýnský deník.

Na obranu svého rozhodnutí prohlásil předseda euroskupiny a lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, že Santer, sám bývalý lucemburský ministerský předseda, „sloužil Evropě i své zemi jak nejlépe mohl“. Avšak podle mínění Martina Callanana, lídra Skupiny evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu,

je jmenovat Santera do funkce šéfa fundraisingu jako dát Drákulovi na starost krevní banku. Santnerovi malí pomocníčci ho vyvlekli z důchodu a sehnali mu další pohodlný job.

V okamžiku, kdy se Draghi vyjadřoval k situaci, snížila ratingová agentura Standard & Poor’s známku také evropskému záchrannému fondu (EFSF) z AAA na AA+. Důvodem je propad ratingu některých zemí, které ho financují, k němuž došlo 13. ledna.

Vzhledem k naléhavosti chvíle Il Sole lituje, že francouzský prezident odložil na neurčito schůzku s italským premiérem Mariem Montim, s nímž se měl setkat v následujících dnech:

Poté, co si Nicolas Sarkozy vymohl pro Francii ústřední postavení v plánech na záchranu eura, se nyní zdá, že otázku ponechal ve stavu stand by: naléhavost už neznamená čelit dluhové krizi spolu s italskými a německými partnery s cílem vyslat euroskeptikům silný a jasný vzkaz, ale spíše odvrátit bouřlivý volební debakl na domácí scéně. Není to žádná novinka: stejně tomu bylo i s Merkelovou. Evropa a její finanční krize mohou opět počkat […] A právě kvůli těmto průtahům začíná stát řecká dluhová krize daleko víc, než bylo nutné, a spekulanti a agentury udělující pochybné ratingy nadále vládnou na trzích.

Kdyby šlo jen o placení dluhů za druhé, měli by plné právo odmítnout. Oni si ale uvědomují, že trhy, které před krizí půjčovaly na levný úvěr nejrozmařilejším zemím, dnes stejně tak přehnaně odměňují sobectví největšího skrblíka. S postupující krizí Německo ušetří na splácení přehnaně nízkých úroků čím dál více miliard. Odpovědnost znamená i umět odmítnout přehnaně štědré dary.

Podle lisabonského deníku Diário de Notícias je prvním důsledkem snížení francouzského ratingu 13. ledna

rozpad osy Paříž-Berlín. Rýn nadále poteče s bouřlivou dravostí. Boj za zmírnění politiky Evropské centrální banky se přiostří. Od zoufalého Sarkozyho a zděšené Merkelové přebývající na svém ostrově, jenž se potápí pod tíhou úspor Evropanů, kteří už nemají kam jít, nelze očekávat nic dobrého. Evropa by mohla mít budoucnost. Federalismus spojený s prosperitou. Politickou unii spojenou s důvěrou. Teď jí ale namísto toho hrozí imploze, chudoba, válka. Nepřítelem nejsou trhy, ale politická hloupost.

Pražské Hospodářské noviny píší, že krok S&P je srovnatelný s výkřikem „král je nahý“, protože se snížení známky devíti zemím eurozóny dalo očekávat: „odhalila pouze to, co investoři věděli už dávno: Evropa jako celek příliš nefunguje […]” Chce-li přežít, musí se změnit. Dalším důsledkem hromadného snížení ratingů je i to, že „Fond na záchranu eura ztrácí palebnou sílu“.

Podle expertů povede oznámení S&P k většímu nátlaku na to, aby byl Evropský stabilizační mechanismus (ESM), který má každopádně [1. července] nahradit stávající fond EFSF, byl zaveden už nyní. Výhodou ESM je, že nezávisí na ratingu jednotlivých zemí, protože disponuje vlastním kapitálem. […] Snížení francouzského ratingu posílí roli Německa při řízení záchrany eurozóny. Sarkozyho pozice se oslabila, záchranu eura tudíž povede Merkelová.

Na rakouské straně se tisk s vládou příliš nemazlí. Vídeňský list Die Presse exekutivu vyzývá, aby

změnila směr, nebo ji stihne osud Itálie. Nicméně vláda, která snížení známky označuje za „nepochopitelné“, se k ničemu takovému nemá a v závodě o další snížení ratingu ještě více šlape na plyn.

Podobné pocity vládnou i v Bratislavě, kde Hospodárske noviny soudí, že pátek 13. přinesl eurozóně smůlu:

Politici toho i po dvou letech krize dělají stále málo na uvolnění napětí v „elitním“ klubu. Důsledek pro Slovensko: doplácíme na své členství. Jsme vystresovaní zachraňováním Řecka a naplňováním záchranného fondu. Výsledkem je politická nestabilita a předčasné volby.

Podle  le Corriere della Sera je „masové snížení“ známek výrazem nedůvěry vůči euru, za nímž se skrývá silný politický motiv, neboť „vychází ze země, která byla vůči osudu jednotné měny vždy skeptická“. „Skutečným problémem“ je pak podle milánského deníku to, že

tyto známky, které by měly investory varovat a upozorňovat je na rizika, kterých si ještě nevšimli, přicházejí ve skutečnosti ve chvíli, kdy už poplach na trzích dávno trvá […] Dobře známý vzkaz S&P tímto ještě získal na síle: evropská krize je hluboká a jednoduchá řešení neexistují. Zbývá ujít ještě dlouhou a strastiplnou cestu.

Navzdory záměrům Berlína řada států – jako Irsko, Dánsko či Francie – upozorňuje na právní obtíže spojené se změnou ústavy, což by ztížilo ratifikaci nového paktu stability EU. Podle nového návrhu smlouvy, o níž 12. ledna v Bruselu jednali zástupci členských států, bude mít každé země právo sama rozhodnout o svém postupu. 

Nová pravidla by měla začít platit 1. ledna 2013. Státy eurozóny se nebudou jen muset zbavit stávajících rozpočtových deficitů, ale rovněž zajistit jejich vyrovnanost.

Jsme „blíže evropskému konsenzu“, píše Público ve svém úvodníku a dodává, že novou smlouvu by do konce ledna měly schválit všechny členské státy kromě Velké Británie:

„Věci se nebudou mít přesně tak, jak chtěli Němci. Ve snaze dosáhnout hlavního cíle, kterým je podepsání nové dohody o rozpočtu v co nejkratší možné době, došlo na ústupky. Cestovní mapa k německému plánu na boj s krizí v eurozóně vyžaduje rychlost a tato nová pravidla budou začleněna do běžné legislativy členských států.“

Itálie Maria Montiho se Německu líbí; nástin nové evropské smlouvy se už nezdá být hrozbou. […] Jinak řečeno, Monti se vydal sdělit Angele Merkelové, že velice dobře chápe umíněnost Němců, když požadují po ostatních státech eurozóny dodržování pravidel a efektivitu, i kdyby to mělo být za cenu toho, že je nechají dlouhou dobu balancovat na okraji propasti. Zároveň ale varoval, že by neměli nechat tuto hazardní hru zajít příliš daleko, a vysvětlil jim, kde leží práh odporu Itálie.

Konkurenční deník La Repubblica píše o „mírném pootevření Německa“ a domnívá se, že se Montimu podařilo dosáhnout zmírnění rozpočtové kontroly navržené ve smlouvě o posílení hospodářské unie, o němž se má diskutovat na konci ledna, „naopak pokroky v oblasti evropských opatření na uklidnění trhů jsou však minimální.“  

Chvála kancléřky Merkelová na adresu Montiho vlády […] ukazuje, do jaké míry v Evropě panuje strach z finančního pádu Itálie a do jaké míry všichni cítí úlevu, že je země konečně spravována zodpovědným způsobem. To ale k záchraně země nestačí. A možná, že ani k záchraně eura.

Podle listu Il Sole 24 Ore v Evropě nakonec nepředstavuje takový problém Itálie, jako spíše Německo. Zatímco Evropu a Německo ohrožuje recese a oživení vyžaduje evropský elán, 

 

Slova, sice nová, ale stále jen slova: to je to, co Merkelová nabídla Montiho Itálii. […] Když německá kancléřka tolik hovoří o Evropě, aniž by něco řekla a ještě méně toho udělala navzdory skutečnosti, že budoucnost eura je ve hvězdách a když trvá na získání přímé kontroly nad rozpočtovými politikami svých partnerů, aniž by dala něco na oplátku, je skutečně důvod k obavám. Zejména z toho důvodu, že tato hra trvá už moc dlouho, a jak ukazují trhy, nefunguje. A to do té míry, že místo neustálého vyvolávání pocitu viny za nezodpovědné jednání středozemních států, které se s námahou snaží dát dohromady za cenu velmi vysokých sociálních nákladů, by stálo za to se vážně zabývat nezodpovědností Německa (pokud tedy není jeho cílem euro potopit a nikoli zachránit).

Na německé straně list Frankfurter Allgemeine Zeitung s chvalořečí kancléřky na reformy zahájené Montiho vládou souhlasí a šéfovi italské exekutivy radí, aby se odvážil zdanit obrovské soukromé majetky ve své zemi. Konzervativní deník dále není s to strávit Montiho přání, aby bylo jeho zemi umožněno si na trzích půjčovat za nižší ceny:

 

Unijní partneři jsou odjakživa více než trpěliví ke skutečnosti, že se Itálie vzdaluje hladině zadlužení, kterou by bylo možné tolerovat. Italové nevyužili toho největšího daru, který jim euro poskytlo, nezvykle nízkých úrokových sazeb, k tomu, aby dali své veřejné finance do pořádku. [...] Není to tedy EU, kdo dluží Itálii nižší úrokové sazby, ale Řím, kdo svým partnerům dluží snížení příliš vysokého zadlužení...

Tvrdohlavost Berlína, který požaduje ještě větší úspory, v Evropě naráží na stále větší odpor, píše týdeník Der Spiegel ve svém internetovém vydání. Prvním dopadem je změna, která se začíná rýsovat v poměru sil v rámci EU: „Dva proti Merkelové“, píše v titulku Der Spiegel v narážce na nové „duo“ tvořené francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym a Mariem Montim, kteří se společně snaží čelit Angele Merkelové: 

 

Někdy se i nositel naděje může stát nepohodlným. [...] Monti už nechce šetřit. Chce jinou politiku, zcela odlišnou od politiky Angely Merkelové. [...] To, po čem volá, chce Paříž už hodně dlouho. [...] Až doposud se Merkelové nejčastěji dařilo proti francouzským požadavkům prosadit svou. Francii teď ale přichází na pomoc Itálie, která je přece jen třetí největší ekonomikou eurozóny. Koncem minulého týdne Monti navštívil francouzského prezidenta, aby se s ním dohodl na společném plánu. Podle neověřených informací během schůzky panovala harmonická atmosféra.

To Ethnos si naopak všímá, že „dilema eura či drachmy nenechává nikoho chladným, dokonce ani levicové strany, které mají na problém jiný náhled. Pravdou je, že toto dilema v sobě skrývá velkou pravdu. Opatření a záchranné plány vnucované během posledních dvou let občanům ze strany EU a řecké vlády ve jménu eura a všechno to, co jsme pro dobro země neudělali, nás přibližují drachmě.“ Jak si však deník stěžuje, „i když většina Řeků si návrat k drachmě nepřeje, mnozí cítí, že se jich debata už netýká“.

Jak přitom zdůrazňuje zpravodajský server protagon.gr, „návrat k drachmě bude znamenat ochuzení 90 % populace. Je proto nutné si uvědomit, že ať už si to přejeme či ne, musíme udělat vše pro to, abychom v euroklanu zůstali a nestali se malým chudým sousedem ,Velkého Turecka’. Máme před sebou mnoho, mnoho práce, i velké oběti, avšak volba je na nás.“