Nizozemská lékařská komora (KNMG) bude 16. Května projednávat s ministryní zdravotnictví Edith Schippersovou možnost omezit zákon o eutanázii, který platí od roku 2002.

Velká číst lékařů soudí, že eutanázii by neměli podstupovat pacienti postižení těžkou demencí, kteří už nejsou schopni komunikovat. A to i v případě, že předtím podepsali souhlas s eutanázií. Podle jejich názoru by měla být eutanázie dostupná jen trpícím, kteří mohou – verbálně či jiným způsobem – vyjádřit souhlas s ukončením života.

Všichni lékaři v tom však nejsou zajedno. Jak uvedl jeden praktický lékař De Volkskrant: „Respekt k vůli pacienta je projevem úcty k myšlence, kterou měl během svého života a nikoliv k lidské bytosti, která už o sobě neví.“

Odpůrci návrhu zákona, který dává homosexuálním párům právo k uzavření manželství a adopci, včera demonstrovali v Paříži. Podle policie se protestu zúčastnilo 350 000 osob, podle organizátorů až 800 000. Demonstrace, kterou svolala katolická sdružení a podporovala část pravicové opozice, byla jednou z největších za posledních 30 let. Vláda však potvrdila, že od návrhu neodstoupí.

Dnešní vydání listu De Morgen přichází s podivuhodným titulkem na úvodní straně: „Proč už  v Morgenu nepoužíváme slovo, allochtonní’”, kterým se v Nizozemsku a ve vlámské části Belgie označují imigranti či lidé cizího původu a které je kritizováno kvůli stigmatizaci, kterou vyvolává. Šéfredaktor Wouter Verschelden rozhodnutí vysvětluje:

Náš deník se rozhodl nepoužívat tento velice vágní termín, který již ze své podstaty poukazuje  na lidi, kteří„nejsou odsud”, aniž by se však ve skutečnosti používal k označení třeba Nizozemců,  Francouzů či Němců. Je to termín pro všechno, který může znamenat neomezený počet vlastností: Muslim, málo vzdělaný, znevýhodněný, Arab, Severoafričan, Neevropan”.

Deník rovněž upozorňuje, že se jedná o „jedinečný lingvistický fenomén”:

V angličtině či francouzštině tento termín jednoduše neexistuje.  [...]  V těchto zemích nejsou dotyčné osoby označovány společným jmenovatelem”. [Jde o] „prostoduché nálepkování skupiny osob”, [protože i u dětí imigrantů] „je velká šance, že budou označeny za, allochtonní’. Kdy už nemá být člověk považován za allochtonního? Můžeme dělat kvalitní novinařinu a zároveň používat toto slovo? A uvědomovat si přitom, že stigmatizuje a vede k exkluzi?

,Ne”, odpovídá deník, který podle svých slov nehodlá nijak zmenšovat „problémy spojené s multietnickým a multináboženským soužitím”. Rozhodnutí deníku nespadlo z nebe, má souvislost s nedávnými událostmi v zemi, jako například filmem  Žena z ulice – dokumentárním snímkem o sexuálním obtěžování v bruselských ulicích ze strany mladých přistěhovalců, či lidí přistěhovaleckého původu – a nepokojů v Antverpách v reakci na film Nevinnost muslimů, po nichž přišla polemika vyvolaná záměrem vůdce vlámských nacionalistů  Barta De Wevera zrušit slogan města Antverp „Město pro všechny” v případě, že bude 14. října zvolen.

Je to „výkřik“, soudí Süddeutsche Zeitung, ale takový, který chce vyvolat mezinárodní polemiku. Spisovatel Günter Grass dnes v mnichovském deníku a současně také v denících The New York Times, La Repubblica a El País zveřejnil báseň s názvem „Co musí být řečeno“, v níž varuje před válkou mezi Izraelem a Íránem.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu se obává možného „zániku íránského národa“ a konkrétně vyzývá Berlín, aby Tel Avivu přestal dodávat ponorky, neboť izraelská jaderná velmoc podle něj „ohrožuje už beztak křehký světový mír“. Íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda označuje za „velkého křiklouna“. Grass, který v roce 2006 vyvolal v Evropě rozruch, když se přiznal ke členství v nacistických jednotkách Waffen SS v roce 1944, vysvětluje, že příliš dlouho mlčel, protože se obával, že „obvyklý je verdikt ‚antisemitismus‘“.

V Německu na sebe polemika kolem jeho textu nenechala dlouho čekat. Ze tří celonárodních deníků, které tématu věnovaly přední stranu, zareagoval nejostřeji list Die Welt titulkem „Günter Grass, věčný antisemita“. Přední publicista berlínského deníku Henryk Broder soudí, že

Grass je prototyp pěstěného antisemity, který to s Židy myslí dobře. Je pronásledován pocity viny a studu a přáním vést s Historií účty, a proto se osobně angažuje v boji za ‚odzbrojení‘ „příčiny citelného nebezpečí“.

„Kanonizace SS“, hlásá Tageszeitung (TAZ) a na titulní straně zveřejňuje fotografii vůdce nacistické organizace Heinricha Himmlera pořízenou v době jeho návštěvy dobrovolných příslušníků SS v Estonsku v říjnu roku 1943. Berlínský deník tímto odkazuje k návrhu zákona, který by chtěl estonský ministr obrany předložit ke schválení letos v březnu. Nový zákon uděluje status „bojovníka za svobodu“ všem těm, kdo se během druhé světové války účastnili boje proti Sovětskému svazu, to znamená i členům jednotek SS v Estonsku. V roce 2006 a 2010 pokusy o prosazení zákona ztroskotaly, tentokrát se ale „zřejmě podařilo zajistit většinu“, píše TAZ. Ruské velvyslanectví v Tallinnu označilo návrh zákona za „rouhačský“. Němečtí Zelení pak kritizují „aposteriorní obhajobu hrůzností spáchaných Hitlerovými poskoky v Sovětském svazu“.

Francouzští poslanci rozhodli: 22. prosince schválili návrh zákona o popírání genocidy. Pro návrh hlasovali jak pravicoví poslanci, tak levicová opozice. Za „popírání existence genocid uznaných zákonem“ podle něj hrozí rok vězení a 45 000 eur pokuty. Zákon se připojuje ke čtyřem dalším tzv. zákonům o dějinách, tj. zákonům, v nichž stát zaujímá oficiální stanovisko k historickým událostem nebo osobnostem. Text implicitně odkazuje ke genocidě v Arménii, během níž přišlo v letech 1915-16 při deportacích a masakrech organizovaných osmanským státem o život přibližně 1,2 milionů Arménů (dvě třetiny těch, kteří žili na území Osmanské říše). Proto návrh zákona tolik rozlítil Ankaru, která z Paříže odvolala svého velvyslance a Francii pohrozila obchodními a diplomatickými sankcemi. Nicméně k tomu, aby zákon mohl vejít v platnost, jej musí ještě schválit senát a poté opět dolní komora parlamentu.

V listu Le Point kritizuje koment�tor Pierre Beylau politick� man�vr francouzsk� vl�dy před bl�ž�c�mi se prezidentsk�mi volbami:

Z pohledu francouzsk� bl�zkov�chodn�� diplomacie je „z�pas v p�ce s Ankarou absurdn�“, dod�v� Le Monde. Podle den�ku ale probl�m spoč�v� předevš�m v samotn� povaze n�vrhu z�kona:

Mediapart interpretuje spor ve světle dějin obou zem�. V čele každ� z nich st�la zakladatelsk� osobnost modern�ho n�roda, jej�hož vlivu se maj� současn� elity probl�m zbavit: gener�l de Gaulle a Mustafa Kemal Atat�rk.

Na straně Turecka se v anglofonn� verzi den�ku Zaman editorialista B�lent Keneş kriticky op�r� př�mo do francouzsk�ho prezidenta: „Zaveden�m z�kazu zac�len�ho na č�st debaty o historicky kontroverzn� ot�zce, kterou mus� rozřešit historici, a to těsně před prezidentsk�mi volbami, všem jasně uk�zal, jak vypad� demokracie � la Sarkozy.“

Mehmet Tezkan na str�nk�ch listu Milliyet vyjadřuje n�zor, že francouzsk� prezident m� „k prosazov�n� tohoto z�kona dva důvody“:

Ali Bayramoglu v den�ku Yeni Şafak připom�n�, že

Otázce budoucnosti demokracie v Evropě věnuje německy píšící tisk mimořádnou pozornost. Debatu a následnou reakci Jürgena Habermase vyvolal článek zveřejněný v listu Frankfurter Allgemeine Zeitung, který po sérii kritik nešťastného řeckého referenda upozorňuje na destrukci demokracie v Evropě.

Renomovaný filozof píše na stránkách téhož listu, že „je třeba zachránit důstojnost demokracie“, a odstupujícího řeckého premiéra Jorgose Papandrea označuje za „archetyp politika, kterému se nedaří vytvořit most mezi světem finančních expertů a světem občanů, [mezi] systemickými imperativy divokého finančního kapitalismu – který sama politika pustila ze řetězu reálné ekonomiky – a stížnostmi voličů na nedodržené sliby týkající se sociální spravedlnosti“.

V době krize, kdy je střední cesta neprůchodná, musejí politici s barvou ven a přenést rozhodování na úroveň občanů, tvrdí Habermas: „To není jen otázka demokracie, to je otázka důstojnosti.“ „Řecká pohroma nás varuje před post-demokratickou cestou, kterou se vydali Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy. Soustřeďování moci v kruhu šéfů vlád, kteří své dohody vnucují národním parlamentům, je špatná cesta,“ píše Habermas, který zároveň doporučuje nastartovat v Evropě nový ústavní proces, do něhož by byli začleněni i občané…

Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Jan Fleischhauer, hlavní redaktor Spiegel Online, Habermase označil za „poslední těžkou váhu mezi německými intelektuály ušlechtilých citů“, kteří náležejí k „táboru hysteriků nakloněných myšlence apokalypsy“. „V jeho pojetí krize eura se politici už dávno nechali převálcovat ekonomikou a jsou horlivými praktikanty finančního kapitalismu […] Jakmile ale dojde na formulování konkrétních požadavků, naráží Habermas na tytéž problémy jako aktivisté hnutí Occupy Wall Street, které rovněž nenapadá jiná myšlenka, než že peníze je třeba nějak přerozdělit. Cílem celého tohoto rétorického úsilí je ve skutečnosti osvobodit politiky od jejich povinností a nechat jim volné ruce, aby mohli nadále pokračovat ve své strejcovské politice.“  

Dvacet dva let po něžné revoluci „bude policie vyšetřovat komunisty“, oznámil slovenský deník SME. Komunistická strana Slovenska (KSS), založená roku 1992, totiž popřela zločiny, které spáchala její ideologická předchůdkyně KSCˇ, když na svých webových stránkách napsala: „Jako neexistuje kolektivní vina, neexistují komunistické zločiny.“ Podle nového zákona z července 2011 se tak KSS dopouští trestného činu, píše bratislavský deník. Ohledně možného rozpuštění této strany však deník zůstává skeptický: “ˇZádný z vysoce postavených komunistických představitelů nikdy nestanul před soudem” – ani Vasil Bilak, který se podepsal pod zvací dopis, který vedl k invazi armád Varšavské smlouvy v roce 1968, ani Alojz Lorenc, tehdejší šéf Státní bezpečnosti. Nenapomáhá ani fakt, že „systém justice je nadále řízen (bývalými) členy strany, která organizoval státní teror.“ Utěchou tak zůstává nízká podpora voličů: ve volbách v roce 2010 získala KSS 0,83 % hlasů.

Už brzy budou v Nizozemí „silné jointy považovány za tvrdou drogu,“ oznamuje list De Volkskrant. Vláda rozhodla, že nizozemské coffee shopy již nebudou mít právo prodávat marihuanu s vice než 15% obsahem látky THC, která je aktivní složkou konopí.  V roce 2010 testy vzorků odhalilo, že v 80 % prodávané marihuany obsah THC přesahoval 15 %. Pravicová koalice potvrdila, že se bude řídit doporučeními výboru zřízeného předešlou sociálně a křesťansko demokratickou vládou, který měl prostudovat vliv míry obsahu THC na lidské zdraví. Opatření představuje další ránu nizozemským coffee shopům, které budou muset od roku 2012 zavést pro své zákazníky věrnostní karty, aby tak od nákupu drogy odradili turisty.

V České republice se naopak vláda zřejmě rozhodla drogovou legislativu zmírnit. Ministerstvo zdravotnictví oznámilo, že připravuje novelu zákona o návykových látkách, na jejímž základě bude konopí nadále považováno za léčivo. Bude dostupné na lékařský předpis těžce nemocným osobám. „Konopí vypěstuje stát nebo cizinci“, píše MF Dnes, podle níž by konopí mohl pěstovat přímo stát, soukromé firmy se zvláštní licencí, nebo by se mohlo dovážet z Nizozemska, což zatím představuje nejpravděpodobnější alternativu. Otázkou však zůstává, jak zajistit, aby nový „lék“ byl dostupný skutečně pouze v lékárnách a na lékařský předpis, nikoliv na černém trhu.

„Historické hlasování povolilo rozvod,“ píše The Times of Malta. Maltští poslanci přijali 25. července zákon, který zavádí od října letošního roku možnost rozvodu a nového uzavření sňatku. Pro zákon hlasovalo 52 poslanců, 11 bylo proti a 3 se zdrželi hlasování. Proti zákonu hlasoval i premiér Lawrence Gonzi, souhlas s ním vyslovili pouze tři ministři. Hlasování stvrzuje výsledek referenda z 28. května, v němž se 53 % maltských voličů vyslovilo pro legalizaci rozvodu. Malta a Filipíny jsou jediné dvě země na světě, kde byl doposud rozvod zakázán.

“K objednání potratu stačí telefon,” hlásá titulek polské verze Newsweeku. Týdeník  poznamenává, že i když má Polsko nejpřísnější zákony o interupcích v Evropě (pouze Malta a Irsko mají v tomto ohledu legislativu ještě striktnější), „ukončit těhotenství je snazší než objednat si pizzu.“ Nabízejí se dvě možnosti: Soukromé kliniky v zahraničí, například na Slovensku, nebo jejich místní alternativy, které své služby eufemisticky inzerují v novinách. V obou případech zákrok přijde nejméně na 500 euro. Minulý týden obdržel polský parlament občanský návrh zákona o úplném zákazu interupcí se 600 000 podpisů.

Odpůrci iniciativy argumentují, že přísnější legislativa pouze způsobí, že „ilegálních potratů“ ještě přibude. Vloni bylo v zemi s 38 milióny obyvatel oficiálně provedeno jen 538 zákonných přerušení těhotenství, ale Federace pro ženy a plánování rodiny odhaduje skutečný počet interupcí na 100 000 ročně. Jak píše Newsweek, znamená to, že stávající legislativa platná od roku 1993, která povoluje přerušit těhotenství pouze v případech znásilnění či incestu, vážného nebezpečí pro život a zdraví matky, nebo možnosti trvalého a nevratného poškození plodu, prostě „v praxi nefunguje“. Nedávný průzkum veřejného mínění ukazuje, že téma interupcí polskou veřejnost rozděluje zhruba stejnoměrně. 45 procent podporuje zákonem povolené potraty a 50 procent je pro jejich úplný zákaz.  

Rozhovor s britským státním tajemníkem pro spravedlnost Kennethem Clarkem vyvolal v Británii vlnu pobouření. Kenneth v rozhovoru pro The Independent hájil plán na snížení vězeňských trestů až o polovinu pro pachatele, kteří se k činu přiznají v raném stádiu soudního řízení. Toto opatření zahrnuje rovněž případy znásilnění. „‚Znásilnění je znásilnění‘ (rozhlasová moderátorka) – ‚Ne, není‘ (Kenneth Clarke)“, píše britský deník v titulku. Silnou nevoli vyvolalo Clarkovo tvrzení, že „některé případy znásilnění jsou méně vážné než jiné“, píše londýnský deník. Státní tajemník se snažil během rozhovoru odlišit „závažné“ znásilnění od znásilnění „schůzkového“ a na námitku moderátorky, že „znásilnění je znásilnění“, zareagoval slovy: „Ne, není.“ „Když má 17letý mladík sexuální poměr s 15letou dívkou a ona je k němu naprosto svolná, tak to z právního hlediska znásilnění je [ve Velké Británii je věk souhlasu s pohlavním stykem stanoven na 16 let].“ Na otázku délky trestu pak odpověděl: „Nikdo netvrdí, že pachatel skutečně závažného trestního činu znásilnění vyjde po roce z vězení.“ Clarke čelí kritice feministických sdružení, opozičních labouristů a médií za to, že tuto otázku bere na lehkou váhu, a podle londýnského listu „narůstají spekulace o tom, že z ministerstva spravedlnosti odejde“.

„Rabíni v šoku kvůli zákazu rituální porážky,“ píše v titulku list De Volkskrant. Skupina velkorabínů z několika evropských států zorganizovala 12. dubna v Schipholu (nedaleko Amsterdamu) tiskovou konferenci, na které  vyjádřili nesouhlas s návrhem zákona, o kterém by měl 13. dubna rozhodnout nizozemský parlament. Podle stávající právní úpravy je nutné zvíře před porážkou omráčit, ale existuje výjimka právě pro rituální porážku (praktikovanou zejména pro židy a muslimy), která omráčení zakazuje. Podle několika politických stran je však utrpení zvířat způsobené rituální porážkou zbytečné. Deník upřesňuje, že v Nizozemí se každoročně bez předchozího omráčení porazí zhruba dva miliony zvířat. Několik evropských zemí, mezi nimi Švédsko, Norsko, Rakousko, Estonsko a Švýcarsko podobný zákon již uplatňují.

„Je Západ u konce?“ ptá se Courrier International na titulní straně svého posledního speciálu. Zatímco Asie dohání americké hospodářství, Evropa se stále více ztahuje z mezinárodní scény a z „nových“ ekonomik se stávají ekonomiky „dobyvačné“, ústup Západu je citelný jak na hospodářské, tak na polické úrovni, píše francouzský týdeník. Deník nechce „ani truchlit, ani předpovídat konec civilizace“. Snaží se naopak pochopit nove výzvy, které současná mezinárodní situace přináší. Zatímco pro některé je ústup západní civilizace „bodem obratu“, jiní v něm naopak vidí „rozšíření západních hodnot po celém světě“. Váhání Evropanů a Američanů před situací v Libyi „dokazují, že Západ se spontánně vzdal velení. Jeho místo tak zabírají jiní. Irán, Čína a Rusko se už staví do řady“,  dodává pak polský týdeník Wprost, podle kterého „není Západ více sto bránit demokracii, ani nahánět jakýmkoli věrohodným způsobem strach“.

„Historici kritizují Bundestag,“ hlásá titulek listu Gazeta Wyborcza. Polský deník informuje o  otevřeném dopise, který podepsalo 68 historiků z celého světa, v němž vyjadřují protest proti nedávnému usnesení Bundestagu, dolní komory německého parlamentu, o Němcích vyhnaných po druhé světové válce z Polska, Československa a Sovětského svazu. Usnesení mezi jiným navrhuje ustavení nového Dne vyhnaných a uznání jejich Charty z roku 1950 jako klíčového mezníku v dějinách procesu německého usmíření se sousedy. Jak však Wyborcza připomíná, samotná Charta slova „usmíření“ neužívá ani jednou a mezi jejími signatáři je i množství někdejších členů NSDAP a příslušníků SS. „Toto usnesení vyvolává falešný dojem jak z historického tak politického hlediska,“ zní text dopisu, jehož nejpočetnější signatáře tvoří Němci. Varšavský deník zdůrazňuje, že dopis je důkazem nesouhlasu německé společnosti s „historickými manipulacemi“ politiků, či se snahami „popřít zodpovědnost Německa za vyvolání války, či se nezmiňovat o jejích obětích“. Připomíná též, že skutečné smíření začalo v roce 1965, když polští biskupové poslali svým německým bratřím dopis s historickými slovy „odpouštíme a prosíme za odpuštění“.

Z jedné z nejznámějších německých folkových písní „Kein schöner Land“ („Není krásnější země“ – název písně si často vypůjčují autoři divadelních her, písní a esejů ke kritice situace v Německu) se stala „Ein schöner Land“ („Krásnější země“), a to na titulní straně zvláštního vydání Tageszeitung věnovaného imigraci a tomu, co dnes znamená “být Němec“. Levicový deník oslovil více než padesát osobností, mezi nimiž figuruje například europoslanec za zelené Daniel Cohn-Bendit, polemik Thilo Sarrazin, předsedkyně Svazu vyhnanců Erika Steinbachová či spisovatel Wladimir Kaminer. „TAZ“ u této příležitosti rovněž apeloval na to, aby byl nahrazen jeden z nejkontroverznějších výrazů současnosti – „Mensch mit Migrationshintergrund,“ doslova „osoba s přistěhovaleckým původem“.