Aféra, o níž už informoval EUobserver, se týká britské společnosti G4S-UK, která navzdory veškerému očekávání získala s podporou Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ) kontrakt za deset milionů eur na ochranu zařízení EU v Libyi, ač – na rozdíl od maďarské firmy Argus či britsko-kanadské společnosti Garda World, jež se na veřejných zakázkách už dříve podílely – „doposavad žádný kontrakt na zabezpečení evropské delegace“ nezískala, upřesňuje Rue 89.

Podle francouzského zpravodajského serveru nastoluje tato aféra problém střetu zájmů v ESVČ vedené Britkou Catherine Ashtonovou:

Někteří [...] Velkou Británii podezírají z toho, že zneužívá svého vlivu v ESVČ k prosazování svých hlavních soukromých vojenských podniků.

Francouzi Evropě nedůvěřují. Jsou euroskeptičtí a stažení do sebe, jakoby projekt evropské integrace vinili ze všech nešvarů ekonomického liberalismu. Evropa samozřejmě představuje velký trh – to je jednou z jejích silných stránek, tajemstvím její přitažlivosti a hnací silou její konkurenceschopnosti. Musí však být i politickým a civilizačnim projektem. Pozice, kterou ministr Fabius zastává, by k prosazování takovéto Evropy nemusela být až tak nevýhodná.“

Deník Libération připomíná, že Fabius a Cazeneuve nejsou „jedinými euroskeptiky ve vládě“, v každém případě je skutečností, že

François Hollande je dosadil na posty, ze kterých na evropské záležitosti ve skutečnosti nebudou mít téměř žádný vliv.  Ty totiž řídí Elysejský palác sám, jako ,oblast výlučné kompetence hlavy státu‘.

 

Nové „volby zbarvily zemi do ruda,“ obává se deník I Kathimerini, který nicméně podotýká, že hypotéza možného vystoupení Řecka z měnové unie sice sílí, ale „Merkelová a Hollande chtějí, aby Řecko v eurozóně zůstalo“.

„Mezinárodní Kasandřiny věštby se naplnily,“ zoufá si deník To Ethnos, který hovoří o „volbách na minovém poli“. Země je ve slepé uličce. Strany nyní musejí nabídnout jasné odpovědi na problémy Řecka,“ jimiž jsou nyní zejména recese dosahující v prvním čtvrtletí 6,2 % a 21% míra nezaměstnanosti.

Podle listu To Vima budou nové volby…

referendem, v němž bude stát Antonis [Samaras, předseda pravicové Nové demokracie] proti Alexisovi [Tsiprasovi, předsedovi strany Syriza], pravice proti Koalici radikální levice, Proevropští proti ostatním.

Stávající politická krize je přitom, jak doufá Ta Nea,

příležitostí k obnově a přebudování sociální demokracie. Dvě tradiční strany [Nová demokracie a socialisté z PASOKu] si musejí vzít z neúspěchu ponaučení.

Nejistota panuje zejména v otázce ochoty nového francouzského prezidenta snížit státní výdaje […] Týká se však též Hollandovy schopnosti vzdát se myšlenky eurobondů a pozměnit roli, kterou hraje ECB.

Le Gloannecová nicméně vysvětluje, že

nějaký kompromis se zdá být pravděpodbný – rozpočtová smlouva znovu projednávána nebude, ale půjde spíše o to, shodnout se na nové smlouvě o strukturálním růstu, jejíž hrubé obrysy již Hollande, co se týče Evropy i Francie samotné, načrtl.

I podle listu La Croix existuje mnoho důvodů, aby k sobě Hollande a Merkelová „našli cestu“.

Zaprvé jde o princip. Ve sjednocené Evropě nic nezmůžeme, pokud si Francie a Německo spolu nebudou rozumět. Zadruhé pragmatismus. […] Politická krize v Řecku vyžaduje, abychom neztráceli čas ideologickými hádkami. A nakonec trochu realismu, pramenícího z vnitřní situace obou zemí.

Na německé straně si Süddeutschte Zeitung klade otázku:

Nadešel konec francouzsko-německého tandemu? Vůbec ne! Hollande zmírní tón a Merkelová se pohne z místa. Francois Holland nemá vizi, která by připomínala Napoleona či Mitteranda.

V jiném komentáři deník soudí, že Francois Hollande

představuje pro Merkelovou novou šanci. Do historie vejdou jako dvojice, které se buď podařilo euro zachovat, nebo naopak zorganizovala jeho likvidaci. Už od první schůzky jsou odsouzeni k úspěchu. Tento tlak by měl dodat naději celé Evropě.

Podle frankfurtského deníku

téma snižování dluhu, které bylo ústředním tématem neúspěšné volební kampaně CDU v zemských volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku, nemůže být mobilizujícím prvkem, vyznívá-li dutě. Ministr životního prostředí byl ztělesněním tohoto rozporu: je třeba šetřit, šetřit, šetřit, tvrdil, ale zároveň při tom propagoval finančně vysoce náročnou změnu energetického paradigmatu. Navíc bylo rozporuplné hovořit jedním dechem o „situaci v Řecku“ a o tom, že se Německo nikdy nemělo lépe než dnes. Konečně je pak rozpor v tom, že se CDU chová, jako že chápe, že voliči mají dost zadlužování, zatímco Francouzi a Řekové působí, jako by přišli z jiné planety.

Pařížský deník Le Monde soudí, že výsledek německých voleb „je špatnou zprávou pro německou kancléřku a zároveň dobrou zprávou pro Françoise Hollanda, který se s ní má setkat 15. května v Berlíně bezprostředně po uvedení do úřadu“.

Hollande se v posledních týdnech prezentoval jako evropský hlasatel strategie oživení růstu coby řešení krize eura, zatímco Merkelová dává přednost rozpočtovému ozdravení, které považuje za samotný základ „trvalého růstu“. Hollandovo vítězství a myšlenky, které hájí, vyvolaly v zemích EU čelících dluhové krizi, a dokonce i v řadách německé SPD značné očekávání. Merkelová to ví a nedělní volební políček je jen dalším popudem k tomu, aby v otázce paktu pro růst přistoupila na jisté kompromisy.

K tomuto výsledku hlasování vedlo podle European Voice oznámení z 9. května o tom, že ředitelka EFSA Diana Banatiová opuští úřad a

míří do výzkumné skupiny Mezinárodního institutu přírodních věd (ILSI). Parlament požádal evropské auditory o prošetření případů pravděpodobného střetu zájmů uvnitř EFSA, konkrétně vazeb mezi Dianou Banatiovou a zemědělsko-potravinářským průmyslem.

Rozhodnutí Parlamentu uvítala Monica-Lisa Macoveiová (Evropská lidová strana), zpravodajka Parlamentu pro správní rok 2010, která na sebe upozornila častými zásahy proti korupci. „Transparentnost a správné řízení střetů zájmů se staly pro vládnoucí orgány a občany životně důležitými prvky. Musejí se stát významným kritériem v procesu udělování absolutoria v případě všech evropských institucí,“ sdělila listu România liberă.

Jak upřesňuje European Voice, „tři uvedené agentury nyní mají do září čas na to, aby předložily co nejobšírnější vysvětlení správních výdajů za rok 2010. O jejich schválení bude Parlament hlasovat nejpozději na podzim tohoto roku.“  

Čtyřiašedesátiletý někdejší komik Grillo, který se proslavil svými polemickými dialogy, a v současnosti vede populární blog,  svou stranu založil v roce 2009 a její vzestup odstartoval sérií mítinků připomínajících politickou show, během kterých kritizoval řadu politicko-finančních skandálů, jakož i nešvary „kasty“, neboli italské vládnoucí elity.

„Jako všechna protestní hnutí, i to Grillovo přináší do politiky určitý ozdravný vítr“, píše L'Espresso, „představuje však i demagogický duch těch, kteří si přejí pád Maria Montiho a jeho vlády, daní a úsporné politiky bez ekonomického růstu.“ Stejné pocity zaznívají i z komentáře listu Corriere della Sera:

Samozřejmě, Grillo je herec, který ve svém přívalu tirád hraje i na poujadistické a antipolitické nálady svého publika. […] Jeho program nicméně přetéká nápady: od systému nakládání s odpadky po odmítání snadného růstu založeného na obchodu s nemovitostmi, od požadavků na transparentnost státní správy po využívání internetu na úrovni západních zemí.

Prostá a ve vzletných projevech nezkušená protestantka původem z NDR se nakonec naučila vyjít se všemi Němci, především těmi ze západní části, které sama dříve považovala za „rozmazlené, trochu zbabělé a líné“. Ti se zase „merkelizovali“, když učinili z jejích údajných slabostí – zdrženlivosti a absence charismatu – skutečný kult. Bodem zvratu této transformace byla podle Ulricha krize eura:

V roce 2005 měla Merkelová za to, že Němcům je třeba dodat elán. Dnes musí své voliče přesvědčovat, aby pomáhali druhým, zachovali chladnou hlavu a  především neztratili svůj spotřebitelský apetit. Její politika se zcela otočila. Skončila tedy její mise v Německu? Emigrovala snad do Evropy? [...] Bez německé normálnosti, střežené touto ultranormální kancléřkou by Evropa upadla do chaosu už dávno.

Ulrich si bezprostřední pád kancléřky představit nedokáže a shrnuje:

Možná, že Merkelová je už za zenitem, ale evropská Merkelová je právě teď na vrcholu. Možná, že už ji nepotřebujeme doma, ale spíše v Evropě. [...] Je jí teprve 57 let. Jde tedy o političku, která má budoucnost. Otázkou je kde.

Pařížský deník Le Figaro připomíná, jaké jsou okolnosti nevyhnutelné přetahované, která se odehraje mezi Angelou Merkelovou a novým francouzským prezidentem:

„Berlín neskrývá podráždění z opětovné vůle Hollandova týmu po novém projednání rozpočtové dohody a jejím doplnění o ustanovení týkající se růstu. Ve snaze kancléřku a její okolí v tomto směru uklidnit se poradci socialistického kandidáta nechali slyšet, že se jednalo o „předvolební diskurs“.

Kancléřka ví, že současná situace nedává Françoisi Hollandovi příliš velký manévrovací prostor k jednání a že se socialista „bude snažit prosadit svou stůj co stůj, aby zabodoval,“ píše konzervativní deník. Kancléřka přitom ale [Hollandovi] nesleví z povinnosti podepsat se pod stávající pakt, i kdyby měla záležitost odložit až na později. První krok tak podpisem rozpočtové smlouvy v její současné podobě učiní nový francouzský prezident. Toto gesto ale bude v rozporu s jeho předvolební kampaní namířenou proti úsporným opatřením v Evropě.

Přesto přese všechno mají oba představitelé i něco společného, poznamenává Le Figaro:

„Jediným příjemným překvapením návštěvy nového francouzského prezidenta v Berlíně by mohlo být to, že půjde o setkání“ mezi dvěma státníky, kteří si zakládají na „normálnosti a jednoduchosti“…

Tento osobní vztah, který zdaleka nelze považovat za komický, je pilířem důvěry umožňujícím neshody mezi Paříží a Berlínem překonat. A dospět ke konsensu, který by táhl Evropu za francouzsko-německým spřežením. Pokud Hollande a Merkelová vykročí správnou nohou, bude možné všechno.

Berlínský deník Tageszeitungs silně pochybuje o tom, že by François Hollande zašel v propagaci své prorůstové agendy příliš daleko. Podle levicového deníku je sice pravda, že bruselští prominenti, kteří si dělají zálusk na křeslo José Manuela Barrosa, jako například předseda Evropského parlamentu Martin Schulz nebo místopředsedkyně Evropské komise Viviane Redingová, si pospíšili, aby „nového silného muže v Paříži“ podporou paktu prorůstových opatření „pohladili pěkně po srsti“, ale...

ve skutečnosti se jedná o klasický kompromis bruselského stylu: [Brusel] nováčkovi v sedmadvacítce podává ruku, aby jej poté přitáhl na svou stranu. Pro Brusel má zcela vykleštěný pakt pro růst velké kouzlo, protože ponechává rozpočtovou smlouvu kancléřky Angely Merkelové beze změny. Pravděpodobně by nenahnal strach ani trhům. Spokojení by tak byli všichni: Merkelová i Hollande, občané i trhy. Poslanec Evropského parlamentu Elmar Brok (CDU) shrnuje názor mnoha evropských politiků: „Nejpozději v červnu srovná Hollande krok s ostatními.“

Německý leadership má tedy k útlumu daleko a neoliberální rétorika Bruselu a Berlína opírající se o podporu trhů odolává tlaku, píše TAZ. Pokud k tomu přidáme řeckou krizi,

mohl by se červnový summit EU stát opět řeckým summitem a Merkelovou s Hollandem stmelit. Odpověď na otázku, co zbude z agendy socialisty Hollanda, pak zůstává ve hvězdách.

 

Přechod od Ungureanovi vlády k Pontově je „v našem politickém životě premiérou – prvním předáním moci v průběhu volebního období“, poznamenává k tomu list Adevărul. Čtyři měsíce po začátku demonstrací proti úsporným opatřením obsahuje Pontův program kroky, které mají „populistický potenciál“, myslí si deník, například zvýšení platů státním zaměstnancům či růst důchodů. Jeho mise však zůstává

shodná s úkolem Ungureanovi vlády, tedy řešit běžné problémy a zorganizovat volby, a samozřejmě i zvýšit volební přitažlivost stran, které ho dostaly k moci. 

Nicolas Sarkozy je jedenáctým evropským státníkem, který padl od vypuknutí finanční krize, a tento výsledek představuje jen další varovný výstřel pro někdejší zastánce dosluhujícího prezidenta – Angelu Merkelovou a Davida Camerona. Nový směr Francie je smrtelnou ranou rozpočtové smlouvě, která byla reakcí Evropy na krizi.

„Frau Merkelová, přijíždím,“ píše v titulku frankfurtský deník. Vítěz voleb se bezprostředně po svém zvolení nechal slyšet, že jeho první zahraniční návštěva povede k německé kancléřce, která se bude muset navzdory vzájemným ideologickým rozdílům s tímto novým partnerem dohodnout:

„Merkelová by nebyla Merkelovou, kdyby nebyla schopna změnit kurz. Se sociálními demokraty nemá ideologický problém [v letech 2005 až 2009 s nimi vládla], i když si říkají socialisté. Hollande nevyhlásí revoluci. Bude se muset naučit přizpůsobit se, jak to udělala Merkelová během řecké krize.

„Hollande zvítězil, Evropa stojí před výzvou,“ píše v titulku milánský deník, podle něhož je nový francouzský prezident „obyčejným představitelem pro výjimečné časy“.

„Francouzský vzkaz pro letošní květen v době krize, občanského úpadku a antipolitiky je tedy plný naděje. Pro Francii a pro Evropu, která sleduje Francii. […je to] také volba obrany proti Evropě nespravedlivých obětí a úsporných opatření bez růstu. […] Hollandova Francie už nesní o socialismu v jediné zemi, ale o více sociální demokracie v celé Evropě“.

Podle listu El Mundo „Hollandovo vítězství v Evropě vyvolává nejistotu“. Konzervativní deník se obává toho, jakou podobu bude mít „nová epocha“, která se otevírá „pro Francii a pro zbytek kontinentu“.

„Prezidentské volby ve Francii nikdy neměly na Evropu takový dopad. […] Vítězství socialistického kandidáta boří hegemonii pravého středu, které se těšil v posledním desetiletí, a vyvolává pochybnosti ohledně soužití s kancléřkou Angelou Merkelovou, s níž [dosluhující prezident] Sarkozy dohodl smlouvu o rozpočtové unii a politikách úsporných opatření […] ”.

„Nový rozjezd pro Evropu,“ píše De Morgen, který nicméně soudí, že „se socialista Hollande okamžitě dostává v otázce úsporných opatření do kolize s Německem“. Deník v úvodníku poznamenává,

že otázka, zda Hollande bude moci tento evropský obrat [směrem k prorůstovým opatřením] nakonec uskutečnit, zůstává velkou neznámou. Již nyní obracíme pozornost k jeho první cestě do Berlína, kde by měl uzavřít historický kompromis s neoblomnou Merkelovou. Tyto diskuze proběhnou ve vzrušené atmosféře po parlamentních volbách, které včera roztříštily politickou scénu v Řecku [...] Od včerejška je Evropa zbarvena více do červena. Bouřková mračna nad kontinentem ale zároveň potemněla.

Stockholmský deník Dagens Nyheter soudí, že zatímco v otázkách imigrace a národnostních menšin zvolil nový prezident tolerantnější a otevřenější přístup než Nicolas Sarkozy, „jeho postoj v oblasti hospodářské politiky ale vyvolává znepokojení“:

Pokud Hollande rozbije rozpočtovou dohodu, způsobí tím závažné problémy. Evropa růst potřebuje, ale bez účinné bariéry proti vysokým rozpočtovým schodkům členských států euro stěží přežije. Znamenalo by to ohrožení pro měnovou unii a schopnost členských zemí přijímat společná rozhodnutí. Proto si lze těžko představit, že by Hollande skutečně požadoval renegociaci dohody. Pravděpodobnější je, že mu bude stačit mírnější dodatek o významu růstu.

Na stránkách pražského deníku Hospodářské noviny se šéf zahraniční rubriky Martin Ehl domnívá, že „z volebního víkendu“ vzešla „jiná Evropa“. Francouzské prezidentské volby a řecké parlamentní volby ukázaly, že Starý kontinent „prožívá novou francouzskou revoluci“. Ta otřásá konsensem evropského sjednocování, jež prochází od padesátých let hlubokou krizí.

Evropané od svých vůdců očekávají něco víc než jen (tupé) škrty. […] Kromě fiskálního paktu budeme ještě potřebovat pakt růstu - a hlavně se naučit inovativně ekonomicky myslet.

Die Welt, který má blízko ke kancléřce Merkelové na tento výsledek nahlíží z perspektivy stávající vládní koalice v Berlíně a konstatuje, že se hypotéza spojenectví mezi SPD a Zelenými jako za časů sociálně-demokratického kancléře Gerharda Schrödera stává stále méně pravděpodobnou, protože „řada občanů usiluje o vytvoření velké koalice SPD-CDU”.

Signatáři výzvy parafrázují větu Johna Kennedyho a žádají

Evropskou komisi i národní vlády, Evropský parlament i národní parlamenty, aby vytvořily Evropu aktivních občanů a aby vytvořily finanční i právní podmínky pro Rok dobrovolníků Evropy pro všechny – jako protiklad vůči modelu Evropy shora, vůči Evropě elit a technokratů. Národní demokracie je třeba evropsky zdemokratizovat a Evropu tímto způsobem založit znovu. Podle motta: Neptej se, co může Evropa udělat pro tebe, ptej se, co můžeš ty udělat pro Evropu.

Iniciátoři textu chtějí „spojit obyčejné Evropany do iniciativy z jejich vlastní věci“ a svůj projekt označují za „zakládající akt, jež může sloužit jako základ pro novou ústavu psanou zdola“.

„Získali sebevědomí,“ odpovídá si bukurešťský zpravodajský server, „protože pád vlády začal ve skutečnosti již v lednu“, když rumunští „Rozhořčení“ začali demonstrovat proti úsporným opatřením.

Ani prezident, ani bývalá koalice totiž nepochopili, že Rumuni neočekávají pouze personální změny [které proběhly 6. února], ale změny v celkové orientaci Rumunska a jeho hospodářské politiky. […] Se stávající situací, ve které si lidé u moci mohli dělat, co se jim zlíbilo, bez jakékoliv odpovědnosti, tak byl konec.

Vox Publica předpovídá, že do parlamentních voleb, které se mají konat v listopadu, „může Pontu ohrozit jakákoliv chyba“. Pro nového šéfa vlády je rizikem především sestavení „krátkodobé vlády: schopní lidé nebudou chtít přijmout tak krátký mandát a naopak ti ze staré socialistické gardy budou chtít konečně utišit svůj hlad po moci“.

Kromě možné ztráty svých tradičně věrných stoupenců Francie a Nizozemska (nizozemská vláda odstoupila po roztržce týkající se úsporných opatření), se včera stala terčem kritiky i víra Merkelové v rozpočtovou disciplínu, když guvernér ECB Mario Draghi prohlásil, že rozpočtové konsolidace nelze dosáhnout pouze pomocí škrtů a zdanění, ale žádá si i „strukturální opatření ke stimulaci hospodářského růstu“.

Turínský deník, který Draghiho pozici shrnuje svým titulkem „Víc odvahy k růstu“, píše, že

Zatímco Merkelová čeká na výsledky francouzských prezidentských voleb, dala za pravdu Draghimu, když konečně formálně uznala, že ,je třeba, aby růst byl podpořen strukturálními reformami’.

Vzestup krajní pravice ukazuje, že v mnoha zemích politika ještě nedokázala nalézt odpověď na jednoduchá populistická řešení. Jazyk EU a vlád členských států nedokáže oslovit voliče, kteří dobrovolně akceptují jednoduchá populistická hesla.

Z pragmatického hlediska je tato tendence špatnou zprávou pro kancléřku Angelu Merkelovou, jak podotýká Süddeutsche Zeitung:

Pád nizozemské vlády je pro německou vládu hořký. Přichází totiž o velice důležitého spojence v politice úsporných opatření. Angela Merkelová by navíc brzy mohla ztratit i svého vůbec nejdůležitějšího podpůrce: francouzského prezidenta porazil v prvním kole prezidentských voleb jeho vyzyvatel François Hollande [...]. Mnoho Španělů drží francouzským socialistům palce a doufá v jejich vítězství. [...] Podobná atmosféra vládne i v Itálii. To, že tyto dvě země dostaly na omezení výdajů více času, tak z tohoto úhlu pohledu nebude hrát velkou roli.

„Nesouhlasím s tím, aby senioři museli platit za absurdní bruselské požadavky,“ vysvětlil své rozhodnutí Wilders, s odkazem na propočty Ústředního statistického úřadu, podle kterých by škrty ve výši 14,2 milionů euro znamenaly 3% ztrátu kupní síly pro starší osoby, brzdu růstu a zvýšení nezaměstnanosti. Úspory se týkají zejména zdravotní péče, důvodu, platů ve státní sféře, DPH, pomoci rozpočtovým zemím a možnosti odečítání hypoték z daňového základu.

Po sedmi týdnech vyjednávání „bomba, kterou Wilders umístil pod sedadla Ruttovy vlády, vybuchla, a Nizozemsko se tak ocitá v nejistotě,“ píše De Volkskrant. To protože bez podpory PVV koaliční vláda křesťanských demokratů a liberálů již nemá parlamentní většinu. Premiér Mark Rutte by tak měl v pondělí 23. dubna požádat královnu Beatrix, aby rozpustila dolní komoru Parlamentu a umožnila uspořádat nové volby.

„Nová obranná linie PVV – Nechceme Bruselem nařízené rozpočtové škrty – je nestoudná,“ píše deník Trouw, který připomíná, že v roce 2010 podepsal Wilders vládní dohodu, která stanovila maximální rozpočtový schodek na 2,8 %. Deník vyjadřuje uspokojení nad tím, že skutečná tvář PVV tak byla „odhalena“, nicméně se příliš neraduje: „Kdyby krize nebyla tak vážná, Nizozemsko by mohlo vydechnout úlevou.“

Ministři Claude Guéant a Hans-Peter Friedrich se domnívají, že pozastavení schengenské smlouvy je ospravedlnitelné vzhledem k nedostatečnému zabezpečení vnějších hranic EU. A také proto, že otázky vnitřní bezpečnosti se týkají národní suverenity, vysvětluje mnichovský deník.

Podle listu Süddeutsche Zeitung má obnovení kontrol za cíl rovněž zabránit imigraci z ekonomických důvodů. Deník proto varuje před rizikem protievropské politiky:

Jaký význam má podmínečné otevření [hranic]? [...]  Jakou hodnotu má volný pohyb osob, když jej mohou vlády členských států omezovat podle svého uvážení? Pokud se členské státy stáhnou v případě problémů na svá národní hřiště, dávají tím najevo, že malý svět národního státu je lepší než Evropa. V tom případě by nás neměla překvapovat skutečnost, že jsou všude v Evropě na vzestupu nacionalistické, populistické a krajně pravicové strany. Dočasné uzavření hranic je pro nepřátele Evropy neustálou reklamou.  

Eurokomisař pro zdanění a celní unii Algirdas Šemeta navrhuje, aby byla provedena revize statistických pravidel a ředitelé národních statistických úřadů byli jmenováni podle nepolitických kritérií. Podle deníku

„budou muset nezávisle rozhodovat jak v otázkách vývoje, vypracovávání a šíření statistických úřadů, tak v otázkách řízení statistických úřadů.“

Každý členský stát musí „na nejvyšší politické úrovni“ přijmout kodex správných postupů evropských statistických úřadů, píše Adevărul. Tento dokument spolupodepíše Evropská komise a agentura Eurostat bude pověřena dozorem nad jeho dodržováním. Poptávka po těchto statistických údajích roste, zejména s ohledem na nutnost koordinace hospodářských politik jednotlivých zemí EU.

Tato událost je pokračováním toho, co by se dalo označit za „annus horribilis“ tohoto královského domu. Přidává se tak k obvinění z korupce kterému čelí králův zeť Iñaki Urdangarin a k nedávné střelecké nehodě jeho nejstaršího vnuka Felipe Juana Froilána. Navzdory mlčení ze strany vlády se objevuje stále silnější skrytá kritika z politických kruhů a médií. Barcelonský deník upozorňuje, že

nevhodnost této královské cesty v době, kdy země prochází velice závažnými problémy, je natolik zjevná, že i silně promonarchistické kruhy se nedokáží ubránit rozčarování.

El Periódico připomíná rozhodující roli Juana Carlose během přechodu k demokracii  i v období, které po něm následovalo. Avšak „přesto, že monarchie byla po tři desetiletí nositelem institucionální  stability [...] v posledních letech došlo k oslabení její obliby a respektu“. Deník vyvolává i debatu o nástupnictví, jelikož Juanu Carlosovi je už 74 let, přičemž na trůn nastoupil v 37, zatímco jeho synovi Felipemu je dnes 44 let:  

Objektivně vzato je to ten nejhorší možný okamžik k tomu, aby Španělsko zabředlo do polemiky, která by zpochybnila monarchii. [...] Ale monarchie se musí obnovit sama.

Ano, protože nová Smlouva o stabilitě, spolupráci a správě má zásadní význam, pokud Německo a ostatní státy severní Evropy usilují o posílení obranného a záchranného mechanismu eurozóny. A nikoliv, protože smlouva stanovuje pravidla, která je téměř nemožné dodržet, což platí i pro státy, které je nyní diktují.

Expresso v úvodníku dodává, že

... v nejlepším případě povede [dohoda] k jistému závazku a solidaritě silnějších zemí vůči zemím zachraňovaným nebo ohroženým. (…) Ukáže, že eurozóna může postupovat kupředu, aniž nechá některé státy ve vleku. A přiměje k rozpočtové disciplíně země, které ji takřka nikdy nerespektovaly.

V tomtéž týdeníku varuje sociolog Pedro Adão e Silva před zřejmými dopady paktu:

Pokud bude smlouva brána vážně, budou nejméně rozvinuté členské státy připraveny o mechanismy hospodářské politiky umožňující dohnat zpoždění a zároveň jim budou nadále chybět žádoucí finanční nástroje, které charakterizují federální systém. V podstatě půjde o ztrátu suverenity bez jakékoliv kompenzace.

Od voleb v květnu 2010, ve kterých Věci veřejné získaly přes 10 % hlasů, se Bártova strana stala „symbolem úpadku“ české politiky, poznamenává pražský hospodářský deník. Nicméně „Vít Bárta a jeho politická formace a styl nejsou hlavním zlem české politiky. Jsou jen produktem systému, který se možná po pátku lehce otřásá, avšak jeho základy zůstávají pevné.“ Strana Věci veřejné je „jedním z nejbizardnějších exemplářů tuzemské veřejné scény“ a její „někdy tragikomické, jindy opravdu nebezpečné způsoby vynikají zejména mírou své amatérské bezprostřednosti.“

Hospodářské noviny tvrdí, že korupce praktikovaná jinými českými politiky je daleko sofistikovanější a vynalézavější, a tudíž mnohem méně trestně postižitelná. „Kdyby se náhodou dostali před soud, zhroutil by se celý politický systém,“ poznamenává deník. Nicméně také dodává, že proces s Bártou je pro mladou demokracii v zemi velkým krokem vpřed.