„Je to pro vaši bezpečnost.“ Kolikrát jsme tuto větu v posledních letech slyšeli! Většinou má ospravedlnit nějaké odmítnutí, zdržení nebo překážku v cestě a naše životy omezuje už od vyhlášení „války proti terorismu“.

„Naše“ bezpečnost – tedy alespoň bezpečnost občanů Spojených států – má být také důvodem, proč americká Národní bezpečnostní agentura sleduje telefonické hovory svých spoluobčanů a internetové aktivity stovek milionů lidí v zahraničí (program PRISM), s požehnáním britského vládního odposlechového střediska (GCHQ). Tyto informace vyšly tento týden najevo díky reportérům deníků The Washington Post a The Guardian v jednom z největších špionážních skandálů tohoto století. Je tu ale problém. Na všechny tyto aktivity se vztahuje tajemství počínaje soudy, které odposlouchávání povolují, po poslance, kteří je monitorují.

V demokracii však takové omezení svobod může existovat pouze se souhlasem občanů, pokud možno dobře informovaných, a s možností dohlížet na systém prostřednictvím volených orgánů. Ačkoliv se většina Američanů domnívá, že vzdát se soukromí je přijatelnou cenou za větší pocit bezpečí, pro Evropany to neplatí. A nejenže se právě na ně program PRISM zaměřuje, ale nad institucí, která špionáž provádí, nemají ani jakoukoliv demokratickou kontrolu. A co se týče souhlasu, nikdo se jich samozřejmě na nic neptal.

Riziko zneužití je tu příliš velké na to, abychom mohli jednoduše důvěřovat dobrým úmyslům „velkého ucha“ za Atlantikem a na druhé straně Lamanšského průlivu. Hrozba terorismu, stejně jako „permanentní válka“ v Orwellově románu 1984, nemůže věčně ospravedlňovat existenci globálního špionážního systému. Je proto těžké ubránit se pokušení využívat ho k jiným, konkrétnějším účelům, například k průmyslové či obchodní špionáži.

Je tudíž nutné, aby EU co nejrychleji dokončila novelu směrnice o ochraně osobních dat a nechala odhlasovat příslušnou reformu právních předpisů. O té totiž sedmadvacítka, které se nedaří najít rovnováhu mezi bezpečností a zachováním svobod, jedná už od loňského roku.

Zajistit lidem prosperitu už k zamezení protestů nestačí. Podle prognóz Evropské komise by měla turecká ekonomika letos vzrůst o 3,2 procenta a v příštím roce o 4 procenta, zatímco eurozóna očekává růst -0,4 procenta a 1,2 procenta. Statisíce lidí přitom vyšly do ulic na protest proti vládě a politice premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana. A vypadá to, že demonstrace budou pokračovat, byť bez výrazného násilí, které je provázelo v prvních dnech.

Hospodářská a sociální situace nebyla prvotním motivem protestů, které se strhly kolem projektu městské výstavby v Istanbulu. To je první rozdíl oproti arabskému jaru, k němuž bývá hnutí na náměstí Taksim často přirovnáváno.

Druhý rozdíl je ten, že Erdoğan není tyran, který uchvátil moc ve prospěch nějakého klanu a bez ohledu na blaho lidu a země. Lídr Strany spravedlnosti a pokroku (AKP) byl třikrát zvolen v regulérních volbách a těší se popularitě, kterou by mu leckterý evropský představitel mohl závidět.

Je ostatně paradoxní chtít srovnávat turecké události s těmi, k nimž došlo v arabském světě, po tolika letech strávených vysvětlováním evropského směřování Turecka. Posledních deset let ale obhájci přijetí Turecka do EU zaměňují Erdoğanovu politiku modernizace se snahou zemi poevropštit.

Ambice tureckého premiéra vůči své zemi z ní nedělají ideálního kandidáta na přijetí, leda bychom se domnívali, že se evropská civilizace dá omezit na hospodářský růst a nová obchodní centra nebo že má Evropa intelektuální monopol na každičké demokratické opatření mimo EU. Demonstranti na náměstí Taksim nám připomněli, že projekt AKP naznačuje zvláštní cestu, která odráží různorodé a občas protichůdné identity Turecka: most mezi dvěma kontinenty, křižovatka různých kultur, muslimské, postosmanské a kemalistické.

Velkou výhodou této politiky bylo, že se Turecko díky ní vymanilo z role strategického pěšáka NATO a dodavatele levné pracovní síly. Turecko je dnes důležitým obchodním partnerem a politickou velmocí, s níž je třeba počítat. A turecká diaspora, kterou tvoří často dvounárodnostní, multikulturní mládež, nyní může pořádat výměny s dynamickou zemí ku prospěchu všech.

V čele protestů proti Erdoğanovi stojí ostatně právě tato turecká, světu otevřená mládež, která žije z plodů jím podněcovaného růstu. Touží totiž po kvalitě života, která se neomezuje jen na příležitosti. Mladým lidem a demonstrantům všech věkových kategorií, kteří je podporují, leží na srdci životní prostředí, touží se vymanit z náboženského sevření a chtějí, aby jim vláda naslouchala a respektovala je.

Evropská unie, která čtyři dny před vypuknutím demonstrací v Istanbulu oznámila, že se pokusí obnovit přístupové rozhovory s Tureckem, se ocitla v nepříjemné situaci. Je Recep Tayyip Erdoğan, který demonstranty označuje za „teroristy“ a ve vězení drží víc novinářů než Čína nebo Írán, i nadále garantem dobrých turecko-unijních vztahů? Je jeho zájem o ruský a čínský model ještě slučitelný se strategickými cíly a principy EU?

Erdoğan má navzdory všemu stále silnou politickou základnu. Ani kemalisté ani Kurdové, komunisté či alevité zatím nepředstavují přesvědčivou alternativu k jeho vládě. Po půl století kličkování si Unie musí položit otázku, co pro ni Turecko znamená a jaké vztahy s ním chce mít. V době, kdy část turecké společnosti touží po větší svobodě, by nerozhodné přešlapování mohlo být tím nejhorším řešením.

Těm, kdo se podivují nad fiaskem, kterým skončila evropská snaha dohodnout se o zbrojním embargu uvaleném na Sýrii, může situaci poněkud osvětlit malá tečka na mapě. Jedná se o Jižní Pars/Severní pole, obrovské naleziště zemního plynu, které se nachází v Perském zálivu, přesně na hranici íránských a katarských výsostných vod. Teherán, spojenec Damašku, má plány na výstavbu plynovodu, který by vedl přes Sýrii ke Středozemnímu moři a potom dál k bohatým evropským trhům. Dauhá, nejvýznamnější sponzor povstalců, přišlo s návrhem, který počítá s plynovodem vedoucím ke stejnému cíli přes osvobozenou Sýrii a Turecko. Nikoho asi nepřekvapí, že když se syrská krize na začátku roku 2011 zhoršila, bylo to jen několik měsíců poté, co se na konci roku 2010 začalo jednat o iránském projektu.

Francie a Velká Británie jsou skrze své národní koncerny GDF a Shell v katarském plynovém průmyslu vysoce zainteresovány. Rusko naopak uzavřelo s Iránem smlouvu, která má zabránit snahám sunnitských arabských států a jejich západním spojencům obejít ruský monopol na zásobování evropského trhu zemním plynem.

Německo spojuje s Ruskem plynovod Nord Stream, za jehož výstavbu úspěšně loboval bývalý kancléř Gerhard Schröder, zatímco italská firma ENI je jedním z klíčových partnerů ruského Gazpromu. Neschopnost Francouzů a Britů dohodnout se s Berlínem a Římem na budoucnosti Sýrie se tak jeví v poněkud jasnějším světle.

Ošemetná situace v Sýrii není jediným případem, kdy otázka energetiky Evropu v poslední době rozdělila. Také debata o riziku, které využití evropských zásob břidlicového plynu představuje pro životní prostředí a lidské zdraví, probíhá stále více v zajetí protichůdných národních zájmů, které navíc komplikuje vliv ruského jaderného průmyslu a nejistota ohledně budoucnosti německé energetické politiky. Neshoda mezi Francií a Německem o tom, zda zdanit dovážené čínské zboží ze státem dotovaných odvětví, navíc tento týden katastrofálně poškodila evropskou pozici v obchodním sporu s Čínou.

Poté, co se většina tradičních teorií „ropného zlomu“ ukázala jako nepravdivá, to vypadá, že svět stojí na pokraji další energetické revoluce. Díky masivním investicím do těžby břidlicového plynu a dalších alternativních zdrojů uhlovodíkových paliv by Spojené státy mohly do roku 2020 dosáhnout energetické nezávislosti. To by je zbavilo nejen nutnosti dovážet ropu, ale i obrovské geopolitické zátěže, jak už dnes naznačuje jejich nevalný zájem o syrskou krizi. A pokud se nedávné zprávy z Japonska ukážou být pravdivé, praktická těžba hojných zásob hydrátů metanu by mohla ceny energií ještě dál snížit – samozřejmě jen pro ty, kdo k nim budou mít přístup.

V takovém případě ztratí hroutící se evropský obchod s emisními povolenkami nadobro svůj smysl. Chránit problémová průmyslová odvětví před konkurenty, kteří platí za energie sotva polovinu, bude stále těžší, zvláště pokud se nepodaří najít účinný způsob, jak propojit „zelené technologie“ s cenovou dostupností. Energetika a politika však především už od sebe nepůjdou rozpoznat. Veškeré diskuze o politické unii proto budou pouze směšné, tak jak se to již víceméně stalo s nešikovnými pokusy Unie vytvořit společnou diplomacii. Evropské vlády a zástupci jejich energetického průmyslu si musí sednout a dohodnout se na společné vizi. Pokud se jim to nepodaří, důsledky nezasáhnou pouze úzký okruh evropských federalistů.

Na zasedání Evropské rady 22. května byla za chudou příbuznou. „Hvězdou“ summitu byly daňové úniky, které pro Evropu představují „zátěž“ zhruba bilion eur ročně, zatímco energetická závislost Evropy na fosilních palivech vychází ročně „jen“ na 388 miliard eur.

O zásobování energií přitom státy sedmadvacítky dlouze diskutovaly. Proti skomírajícímu růstu ekonomiky chtějí bojovat nižšími cenami elektřiny a oživením konkurenceschopnosti svých podniků. Sedmadvacítka, fascinovaná příkladem USA, které podpořily hospodářské oživení levnější energií získanou jmenovitě z těžby břidlicového plynu a ropné břidlice, a terorizovaná vývojem cen elektřiny, sleduje trojí cíl: záruku přijatelných cen pro spotřebitele, snížení cen dovozu energií a zajištění trvalé domácí výroby. To vše samozřejmě za současného dodržování závazku snižování emisí CO2.

Má-li dojít k tomuto zázraku, musí členské státy překonat své národní zájmy (a energetika je zcela jistě jednou z oblastí, kde mají národní zájmy v Evropě navrch) a přistoupit na masovou investici do rozvoje „zelené“ energie, nových zařízení na výrobu tepelné energie a dopravních infrastruktur pro dodávku surovin a elektřiny. Herman Van Rompuy vyčíslil tuto investici na „bilion eur do roku 2020“. Bilion eur... přesně tak.

Na tiskové konferenci po skončení summitu předseda Evropské rady zároveň připomněl, že „členské státy mohou také rozvíjet jisté a trvale udržitelné způsoby získávání energie z vlastních zdrojů, konvenčních či nekonvenčních. A ano, jak dodává, „to znamená i těžbu břidlicového plynu, který se v některých členských státech může stát součástí energetického mixu“.

Některé státy jako Británie nebo Rumunsko na Evropskou radu nečekaly a do těžby paliva, kterého má Evropa podle všeho bohaté zásoby, ale jehož těžba je vzhledem k jejímu dopadu na životní prostředí kontroverzní, se už pustily. Průmyslové podniky nic jiného nežádají.

Ale ještě než členské státy pohřbí ambici stát se průkopníky nových neropných zdrojů a začnou s těžbou, by mohly, pokud opravdu chtějí svým energetickým podnikům trochu pomoct, začít snižovat daně z elektřiny: v USA jsou daně z elektřiny pro průmyslové odběratele nulové, zatímco v EU činí v průměru zhruba jeden cent na kilowatthodinu.