Moře lidí, mávátka, pospolitost, blázinec, revoluční vření a silná vůně mergézů. Dionýské oslavy volebního večera obrátily 6. května Paříž naruby. Tančící Arabové samou radostí zablokovali křižovatku bulváru Barbès Rochechouart‎. A pařížský taxikář původem z Afriky se vychloubal, že on už dávno dopředu věděl, kdo se stane prezidentem.

Sarkozyho konec oznamovala nepřímo média ještě před uzavřením volebních místností. Veškerou pozornost soustředila na budoucího vítěze. Osazenstvo v baru na Montmartu se před velkoplošnou obrazovkou pomalu začínalo radovat. Bylo jasné, že socialista François Hollande má vítězství v kapse. (Dlužno dodat, že šlo o vyrovnaný souboj – Hollande zvítězil s 51, 9% podporou voličů nad Sarkozym, kterého podpořilo 48,1 % Francouzů). Po pětiletém mandátu “neurvalého” advokáta, kterého mají Pařížané dost, tak do čela Francie míří nevýrazný, nemastný, neslaný ENA'rcha (absolvent École Nationale d'Administration, elitní školy státní správy).

Náměstí Bastily, symbolické místo Francouzské revoluce z roku 1789, v neděli večer zaplnily desítky tisíc lidí, kteří přišli oslavit vítězství nově zvoleného prezidenta. Důvod k oslavě vyprovokoval především odchod Nicolase Sarkozyho, který se jako prezident příliš neosvědčil, a to především kvůli své aroganci. Řada mladých Pařížanů jej vidí jako zbohatlického právníka, který zneužíval svých pravomocí, a co je horší, rozdělil francouzský lid, neboť upřednostnil bohaté před chudými. “La Fin de la Sarkozie”, vyvolávali euforicky mladí lidé v ulicích, poskakujíc na novinových stáncích či zavěšeni na pouličních lampách. Sarkozyho slova "Zmizni, chudáku" se obrátily proti němu, a staly se sloganem jeho vlastní prohry. Nastal čas na změnu. 

Včerejší noc se v pařížských ulicích volalo po sociální a ekonomické spravedlnosti, po sjednocení všech Francouzů. Ti, kteří přišli oslavovat na Bastilu, spojila opojná euforie ze společně sdílené naděje v nový začátek. A důkaz bratrské pospolitosti? To byl otisk polibku na tváři.

Nově zvolený prezident, socialista François Hollande krátce před půlnocí vystoupil na Bastile před davem lidí, poděkoval za podporu a rázně pronesl: “Bude třeba vyléčit roky zranění, zlomenin a popálenin.” Co tím měl na mysli? Nejspíš odkazoval na elitářského Sarkozyho, který Francouze poštval proti sobě, a on je tu teď proto, aby je zase spojil. Co to však konkrétně znamená? Přiznám se, nevím. Jedno je však jasné: Hollande to nebude mít snadné. Podobně jako Obama roku 2008 se stal (alespoň v ten večer) ztělesněním “změny” a “naděje” v lepší budoucnost.

Jeho bohulibé, socialistické ideály vyvolávají zejména v zahraničí spoustu obav. Sociální stát může ještě více zatížit státní dluh a druhá ekonomika eurozóny se tak může ekonomicky propadnout, stát se méně konkurenceschopnou a ztratit hospodářské tempo ve srovnání s Německem, což by pravděpobně vyvolalo rozpad měnové unie. A jaká byla Evropa...

Oslavující Francouzi v pařížský ulicích však o Evropě v krizi včera nechtěli slyšet ani slovo. Oslavy vytěsnily obavy. Alespoň na jednu noc.

Nenápadný socialistický kandidát François Hollande, který by se mohl stát příštím francouzským prezidentem, má o proti hyperaktivnímu Sarkozymu jednu výhodu: projevuje známky empatie. Taková vlastnost se hodí zejména, když se stovky tisíc Evropanů každý měsíc bouří proti aroganci politiků, nebo když se desítky milionů Francouzů chystají příští neděli 6. května k volebním urnám. Průzkumy mají jasno. Nahrávají socialistickému kandidátovi před dosluhujícím prezidentem 53 % : 46 %.

Televizní debata dvou prezidentských kandidátů, která je ve Francii zavedenou tradicí již od roku 1974 (kdy se v předvolebním duelu utkali Giscard d'Estaing a Mitterrand), a kterou ve středu 2. května večer živě přenášely hlavní televizní stanice, však může ještě všechno změnit. Technokrat v myším kožíšku v ní musel prokazovat svou schopnost nejen naslouchat, ale také řečnit. A tak jednoduché to nebylo. V této disciplíně se Hollandův protivník Sarkozy totiž ukázal jako těžká váha.

Údery padaly z obou stran. Hned zpočátku Sarkozy Hollanda napadl, že jeho úvodní projev o sjednocení Francouzů byl plný vyprázdněných klišé. Hollande na sebe nenechal dlouho čekat, aby odstupujícímu prezidentovi předložil současný stav země za posledních pět let jeho vlády: nárůst nezaměstnaných o jeden milion od roku 2007 (400 000 podle Sarkozyho), zadlužení státu se zvýšilo o 600 miliard euro (500 miliard euro podle Sarkozyho), Francie se podřídila Německu Angely Merkelové, a je příliš závislá na jaderné energii, jež činí 75 % veškeré výroby energie. Sarkozy Hollandovi kontroval, že to bylo za vlády socialistického prezidenta Françoise Mitteranda, kdy bylo ve Francii zprovozněno 30 z 58 reaktorů, které dnes zaměstnávají 240 000 lidí. Nemáme jediný důvod skončit s jádrem, řekl Sarkozy podle něhož by takové rozhodnutí v době krize mohlo ochromit francouzskou ekonomiku.

Zatímco Sarkozy obhajoval svou pravicovou politiku, Hollande sliboval lepší socialistickou budoucnost: ekonomický, průmyslový a morální vzestup, vytvoření 60 000 nových míst ve školství (zatímco tendence v eurozóně je opačná – snižování pracovních míst ve státním sektoru), a v oblasti energie jasný cíl – uzavřít nejstarší jadernou elektrárnu Fessenheim v Alsasku, a investovat do rozvoje obnovitelných zdrojů energie, aby došlo ke snížení závislosti země na jádru ze 75 na 50 % do roku 2025.

A jak hodnotila téměř tří hodinový televizní duel zahraniční média? „Úžasná francouzská debata, tak proč ne víc?” napsal New York Times, který přirovnal show k vyrovnanému boxerskému zápasu. Diváci tak mohli sledovat, jak Sarkozy pěnil a napadal svého protivníka z nekompetentnosti a arogance, zatímco Hollande uhýbal a zklidňoval atmosféru. Podle týdeníku The Economist se Sarkozymu nepodařilo zasadit Hollandovi smrtící ránu. “Tohle nebyl muž, který bojoval jako karamelový pudink,” napsal britský týdeník, který připomněl, že socialistickému kandidátovi se kvůli jeho neutralitě přezdívá Flanby podle francouzského  dezertu.

Hollande odrážel Sarkozyho ostré výpady zdatně. Jak shrnul Guardian: “V debatě se utkali dva silní protihráči. Na konci nebylo ani vítěze, ani poraženého. Kdyby však bylo nutné vybrat vítěze, stal by se jím asi Françoise Hollande – ale jen o fous.” Možné vítězství socialistického kandidáta však je také vnímáno jako důvod k obavám: „Hollande je zárukou dalšího oslabení Evropy,” píše polský list Rzeczpospolita. Do vyvrcholení nemilosrdného střetu dvou kandidátů na prezidenta zbývají tři dny. Pak nejspíš budeme moct začít sledovat, jak Hollande (ne)plní své předvolební sliby a kam jeho politika směřuje.