„Cizí přítel Evropy,“ píše Frankfurter Rundschau u příležitosti návštěvy tureckého prezidenta v Německu. Deník události využívá k bilancování turecko-evropských vztahů: Prezidenti Abdullah Gül a Christian Wulff se marně usmívají, „příznivců Turecka je v Evropě pomálu,“ soudí list, podle nějž „diskurs o přijetí Turecka do EU zůstává nadále povrchní a poznamenaný dvojím jazykem.“ Oficiálně by Brusel rád viděl Ankaru jako řádného člena Unie, ve skutečnosti stojí ale Německo, Francie a Rakousko „oběma nohama na brzdě“. Dvě třetiny z 35 kapitol, které jsou předmětem vyjednávání, tak stále čekají na otevření. Navzdory bombovému atentátu, který tentýž den postihl Ankaru (3 mrtví), si Gül v Berlíně dovolil Wulffovi připomenout, že princip „pacta sunt servanda“ – smlouvy je třeba dodržovat – se vztahuje i na Turecko. Pokud by jednání s EU vázla, poznamenává deník v úvodníku, mohl by „nový bosporský tygr“, šestnáctá největší světová ekonomika, z frustrace od evropského projektu sám upustit.
Podle listu La Repubblica už Ankara v Berlíně „dala Evropě sbohem“: „Evropa a Asie si nikdy nebyly tak vzdáleny jako dnes,“ píše římský deník, protože „Turecko, unavené postáváním u evropských dveří, včera ústy svého prezidenta, umírněného islamisty Abdullaha Güla poprvé sdělilo, že ‚budeme akceptovat, že se nestaneme členy Evropské unie, pokud nás obyvatelé byť jen jediné z jejích členských zemí nebudou chtít nebo budou Turecko považovat za přítěž‘.“
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.