Ankara je připravena „zmrazit vztahy s EU“, píše La Stampa. Dojde k tomu pokud Kypr v červenci 2012 převezme předsednictví Unie, aniž do té doby vyřeší dlouhodobý spor s tureckou částí rozděleného ostrova. Místopředseda turecké vlády Besi Atalay to prohlásil během návštěvy Severokyperské turecké republiky. Jeho bezprecedentně nesmlouvavý postoj vůči Evropské unii a Řeky kontrolované části ostrova je pokračováním diplomatické ofenzívy, kterou Turecko zahájilo přerušením vojenských vztahů s Izraelem a které pokračovalo cestou ministerského předsedy Recepa Tayyipa Erdogana po zemích „arabského jara“.
Turecko okázale dává najevo národní hrdost, neboť jej rozzlobila zablokovaná přístupová jednání do EU a také chce v regionu ukázat svou znovunalezenou sílu. Podle La Stampy jsou ale pravé příčiny tohoto sporu materiálnějšího charakteru. Ve vodách mezi Kyprem a Izraelem bylo nedávno objeveno obrovské ložisko zemního plynu a obě země jsou připraveny naleziště začít využívat. To však přimělo turecké námořnictvo a letectvo uspořádat v této oblasti manévry.
„Deset měsíců je dlouhá doba a Erdogan bude mít spoustu příležitostí změnit názor,“ míní La Stampa. Ale „Evropa si nemůže dovolit ztratit Turecko, alespoň ne právě teď,“ protože budoucí vztahy s vládami vzešlými z arabského jara jsou do velké míry závislé na tureckém zprostředkovaní a modelu sekulárního, prozápadně orientovaného islámského státu, který Turecko představuje.
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.