„Pokus Evropanů založit zahraniční politiku na etickém základě by mohl ztroskotat,“ píše Tagesspiegel a jako příklad uvádí Afghánistán, Zimbabwe a Libyi. Právě Libye disponuje významnými zdroji uhlovodíků, na něž si dělá kdekdo nárok a co je komu po lidských právech, zatímco Evropská unie „požaduje alespoň řečnicky, aby byly ve vztazích s Afghánistánem a Zimbabwe respektovány lidská práva a demokratické normy." Nicméně její nesmělost vůči starému diktátorovi Robertu Mugabeovi je zarážející. Unie chce totiž Zimbabwe znovu přidělit v celém rozsahu plánovanou rozvojovou pomoc, „přestože obhájci lidských práv a členové opozičních stran jsou mučeni." Co se týká vlády Hamida Karzáího, bude mít Evropská unie „problém vysvětlit, proč se volby v Afghánistánu financují z peněz evropských daňových poplatníků, a přitom z četných volebních podvodů nejsou vyvozovány sebemenší důsledky," soudí berlínský deník. „Jistě jsou tu dobré důvody realpolitik, proč spolupracovat“ s těmito vládami, „ale měli bychom si alespoň přiznat, že demokratické pokusy selhaly."
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.