„Plátno tu je od roku 1886, ale až teď si je Královské muzeum umění v Antverpách stoprocentně jisté: portrét Eléazara Swalmia je pravý Rembrandt,“ píše na úvodní straně své kulturní rubriky nizozemský list De Morgen. Plátno představující pastora patřilo do sbírky vévody orleánského, bratra Ludvíka XIV. Muzeum jej zakoupilo za 200 000 franků (zhruba 5 000 euro). Po dlouhou dobu se autorství připisovalo Govertu Flinckovi, jinému dobovému malíři. Dokonce bylo odloženo do depozitáře. Při restauraci financované jedním holandským podnikatelem, který si přál zůstat v anonymitě, byla odstraněna vrstva zežloutlého nátěru a objevilo se „nádherné jiskřící dílo“. „Díky roentgenu a novému zkoumání podpisu a vláken plátna, je autenticita obrazu už nezpochybnitelná. Ernst van de Wetering, historik nizozemského umění a znalec Rembrandta, vysvětluje, že „svoboda osnovy s jakou byl obraz realizován, způsob malby a temperament jsou pro Rembrandta naprosto typické.“
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.