Dva týdny po zklamání v komunálních volbách uštědřili Italové Silvio Berlusconimu a jeho vládě novou ránu: masově se odebrali k urnám, aby se v referendu, které se konalo 12. a 13. června, vyslovili pro zrušení čtyř vládou podporovaných zákonů (privatizace vodního hospodářství, liberalizace cen, nová podpora jaderné energie a právní výjimka pro nejvyšší státní funkcionáře z účasti na právních řízeních, jenž se jich týkají). Počet voličů nutný k platnosti referenda se předtím nedařilo získat více než patnáct let.  

Cavaliereho pozice se tak v jeho vlastním táboře začíná otřásat a i když deník patřící rodině Berlusconiů Il Giornale tvrdí, že za volební „triumf“ může „strach“ po jaderné nehodě v japonské Fukušimě a ne odmítnutí Berlusconiho, italský tisk se shoduje na tom, že šéf vlády v referendu prohrál na celé čáře. Deník La Reppublica píše:

„Kouzelná flétna je rozbitá: po dvaceti letech Italové odmítli Berlusconiho pískání následovat. Čtyři zákony prosazované šéfem vlády byly zamítnuty lavinou kladných odpovědí. Po prohře pravice ve velkých městech urychlí tento všeobecný a vědomý odpor konec berlusconismu, jenž beztak již klopýtá a postrádá jakoukoliv politickou energii.“

Corriere della Sera v referendu též vidí „soumrak dlouhé [Berlusconiho] sezóny“:

 

„Desetiletí Cavaliereho vlády je dnes u konce: Berlusconi je u moci už od roku 2001 – tedy osm z oněch deseti let. Thatcherová vydržela jedenáct let, Tony Blair deset. Demokratičtí voliči jsou trpěliví a tolerantní, čas od času však vstanou jako obři a zbaví se minulosti. Verdikt letošního italského volebního jara je tak jednoznačný, že o jeho důvodech není ani třeba diskutovat. Pokud Berlusconi nenalezne nástupce, o žádnou spořádanou ani rychlou transformaci nepůjde.“

Kdo bude mít z tohoto „italského jara“ prospěch? Prozatím nikdo, myslí si La Stampa. Podle ní

 

„referendum vyhráli občané, kteří znovu začali věřit v politiku, avšak ne v politiky. Masové hnutí, které nemá vazby na politické strany, rozhodlo o ústupu obou šéfů skupiny [Berlusconiho a jeho spojence z Ligy severu Umberta Bossiho], jenž ve svých rukou soustředili za posledních dvacet let největší moc. Nekorunovalo však místo nich žádného nástupce, jelikož zde nevidí nikoho, kdo by byl bez vazeb na [politicko-finanční] Kastu.”