Debata na téma soukromý život versus svoboda slova nabírá ve Velké Británii na síle, poté co fotbalista Ryan Giggs zažaloval společnost Twitter. „Nevídaný příběh o zachování mlčenlivosti“, píše list Independent v souvislosti s debatou o preventivních soudních příkazech, které na žádost především bohatých a slavných osobností zakazují médiím zveřejňovat informace o jejich soukromém životě. Nyní, když uživatelé Twitteru prolomili soudní příkaz za 150 000 liber, který měl držet v tajnosti milostný poměr fotbalového hráče Ryana Giggse s modelkou [Imogen Thomasovou], londýnský deník odhalil, že „za posledních pět let bylo vydáno 333 soudních příkazů chránících osobnosti, děti a soukromé osoby“, mezi nimiž figuruje „28 případů mimomanželských poměrů a devět případů usvědčených zločinců, jimž byla propůjčena anonymita“. Také sedm významných společností se takto chrání před „zveřejněním obvinění týkajících se jejich obchodní činnosti“.
V dopise adresovaném listu Daily Telegraph označuje lord Wakeham, bývalý předseda Press Complaints Commission [Komise pro stížnosti na tisk] množství soudních příkazů týkajících se soukromých osob za „nepřijatelný“ a vyzývá ke změně britského Zákona o lidských právech z roku 1998, který dává „soudcům pravomoc rozhodovat, co veřejnost smí a nesmí vědět“. Wakeham žádá, aby parlament upravil zákon tak, aby soudci mohli vydávat příkazy pouze v případech majících „vliv na veřejné orgány a stát“.
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.