„Krása a sliz – podceněná třída. Evropská šlechta se moci nezříká.“ Německý týdeník Der Freitag si bere na mušku monarchie a postavení šlechty v evropských republikách. Na svých stránkách tak dal prostor autorům, kteří z výše svého šlechtického přídomku hlásají, že „urozenost ničí“. Socioložka, politička a spoluzakladatelka Zelených Jutta Ditfurtová líčí, jak se vzdala svého šlechtického titulu. Novinářka, která sama sebe označuje za „poddanou nikomu“, vypočítává: V Evropě je dnes 11 monarchů. Spolu s 15 státy Commonwealth [Společenství národů Velké Británie], kterým panuje anglická královna, „je většina ze 42 monarchů světa evropského původu“. Královské rodiny, které „se rády prezentují jakožto blízké občanům, vždy oplývají výsadami, které zdaleka přesahují privilegia jejich poddaných,“ připomíná list. A daňoví poplatníci jim přispívají „110 miliony eur ročně, jak uvádí nizozemská studie z roku 2009,“ k zajištění živobytí. Za tuto cenu, poznamenává Der Freitag, si monarchistické země posilují národní identitu. Juan Carlos I. je tak považován za „otce španělské demokracie“, Albert II. za „symbol ohrožené belgické jednoty“ a zapomínat nesmíme ani na rod Grimaldiů, „bez nichž by Monako bylo už možná dávno francouzskou provincií“.
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.