„Italské bomby na Libyi výměnou za francouzskou pomoc s imigranty“: Tak shrnuje novinářka Lucia Annunziatová v úvodníku listu La Stampa smysl dohody, kterou v Římě 26. dubna podepsali italský premiér Silvio Berlusconi a francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Smlouva působí rozumně, ale jak poznamenává Annunziatová, „Itálie v ní bere na sebe tu těžší část“, protože se zavázala k účasti na útocích na Libyi v rámci NATO. Paříž se pak omezila pouze na „vágní sliby“ týkající se reformy Schengenské dohody. Ale na poli ekonomických vztahů ještě jedna neshoda zůstává. Berlusconi v reakci na útok francouzských podniků na trhy renomovaných italských firem odložil italský hospodářský patriotismus a podpořil vznik velkých francouzsko-italských skupin. Sarkozy na oplátku ujistil italského premiéra o tom, že podpoří kandidaturu guvernéra Italské banky Maria Draghiho do čela Evropské centrální banky.
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.