„Krach Běloruska“, píše v titulku Gazeta Wyborcza. V důsledku násilné represe opozice, kterou zosnoval během voleb v roce 2010 prezident Alexandr Lukašenko a která po útoku z 11. dubna na stanici metra v Minsku nabyla na intenzitě, byla tato východoevropská země odříznuta od zahraničních půjček a ocitla se na pokraji hospodářského zhroucení, píše varšavský deník. V reakci na „paniku na trhu“, kterou ještě přiživují zvěsti o bezprostřední devalvaci národní měny, „nakupují Bělorusové valuty, cukr, mouku a krupici“. Lukašenkův manévrovací prostor je omezený, píše Gazeta, protože „Západ i Rusko ho zahnaly do roku a diktují si tvrdé podmínky“. Moskva si například výměnou za finanční pomoc vymiňuje podíly v „nejatraktivnějších běloruských podnicích“, jako jsou plynárny, automobilky nebo podniky na výrobu hnojiv. Rusko je pro režim v Minsku poslední nadějí. Podle bývalého ruského ministra hospodářství Jevgenije Jasina „bude Moskva pomáhat dnešnímu prezidentovi, dokud nenajde nástupce diktátora“.
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.