Od minulé neděle tvrdí zaměstnanci francouzských podniků New Fabris, Nortel a JLG, kteří se stali obětí propouštěcího plánu, že jsou připraveni vyhodit své továrny do povětří, aby mohli vyjednávat o odstupném. V posledních měsících je to velmi módní, „zavírání šéfů v podniku do izolace už je přežitkem,“ píše Libération. Vyhrožování explozí je znakem „narůstajícího napětí“. Radikální „strategie plynové bomby“, jak ji nazývá francouzský deník, umožňuje zaměstnancům strhnout na sebe pozornost médií. Tím, že se obracejí přímo na veřejné instituce, zakrývají chyby svých vůdců. Podle sociologa Guye Grouxe, který se zabývá sociálními konflikty, „jde o krizi odborů,“ jejichž vedoucí představitelé „už nedokážou […] zvládnout svou základnu“. To vyvolává otázku efektivity těchto hrozeb. „Na rozdíl od zavírání řídících pracovníků do podnikové izolace, které se skutečně děje, zůstává hrozba výbuchem v rovině virtuální,“ soudí Groux. „Pokud nedojde k činu, rychle se vytrácí.“
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.