„Mubarakovi stoupenci,“ píše deník Tageszeitung a na titulní straně přináší fotografii pěti evropských lídrů, kteří si s úsměvem potřásají rukou s egyptským prezidentem Husním Mubarakem. Zapatero (2004), Sarkozy (2010), Merkelová (2010) a Berlusconi (2009): „Po třiceti letech přátelských vztahů s diktátorem je politickým vůdcům zatěžko se od Mubaraka odklonit. Žádné volání po jeho demisi, žádné rušení miliardové pomoci, která je jeho režimu poskytována,“ rozhořčuje se deník. „V očích arabských protivníků ztratila EU v otázce lidských práv veškerou důvěryhodnost.“ Nejde ale o ojedinělý případ domnívá se deník: Ať už se zaměříme na její imigrační politiku či oblast energetiky, EU „jedná s despoty, kteří zajišťují stabilitu. Dnes tak musí za toto zlo zaplatit.“
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.