Když ředitel firmy VolksWagen Peter Hartz předal před 10 lety, 16. srpna 2002, německé vládě modrý CD-rom, nikdo netušil, že obsahuje návrh reformy, která v nadcházejícím desetiletí bude Německo stále více rozdělovat. Reforma přeměnila „nemocného Evropy“ v hospodářský kolos, stála se symbolem mandátu Gerharda Schrödera a znamením jeho pádu a nakonec i nejcitovanější reformou během evropské krize.

„Deset let Hartzovy reformy: dílo ďábla či záchranný plán,“ ptá se dnes deník Frankfurter Rundschau, který se snaží zhodnotit výsledky čtyř pilířů reformy, jež si kladla za cíl větší pružnost na pracovním trhu a „jako náboženství rozdělila Němce na věřící a kacíře“.

Z ekonomického pohledu měl zvyšující se tlak [na nezaměstnané] pozitivní dopad: v kombinaci s nízkými podporami v nezaměstnanosti a jinými sociálními dávkami [však znamenal] zvýšení počtu tzv. minijobů [pracovních míst s platem do 400 euro měsíčně, kdy zaměstnavatel nemusí platit sociální příspěvky] a prozatímních pracovních úvazků, takže i lidé ve středním a starším věku byli nuceni přijímat pracovní místa s podstatně nižší kvalifikací. Sektor nízce placených míst se tím rozšířil a platy, ze kterých se nedá žít, se tak staly normou. […] Hartzova reforma nejenže na všech úrovních neuspěla, ale přispěla též k amerikanizaci německého pracovního trhu a k prohloubení sociálních rozdílů v naší společnosti.

Když reforma vešla v roce 2005 v platnost, čítalo Německo 4,86 milionu nezaměstnaných; v roce 2012 je jich podle odhadů 2,85 milionů. Za tento vývoj vděčí země třem faktorům: celosvětové hospodářské situaci, klesajícím platům a reformě pracovního trhu.