Opravdu brilantní kousek. „Riskantní evropská vnitřní politika“ odstartovala v lednu roku 2000, kdy se 14 členských států rozhodlo diplomaticky izolovat Rakousko a jeho tehdejšího kancléře Wolfganga Schüssela v případě, že se krajně pravicový populista Jörg Haider dostane do vlády, připomíná Die Zeit. „EU nedisponovala prostředky,“ jak antidemokraty zarazit, píše týdeník. „Vše bylo založeno na myšlence, že EU je společenstvím hodnot.“
Unie od té doby podobný pokus neopakovala. Možná proto, že se zmýlila. Takový postup nebyl ve smlouvách nijak zakotven a Vídeň si stěžuje na porušování unijního práva. A co hůř, „izolace neměla kýžený efekt“. Schüssel svou pozici posílil a Evropská unie, která už si nebyla příliš jista sama sebou, sankce v září roku 2000 stáhla. „Přes to přese všechno, jak praví svatá dialektika dějin, nic není nadarmo,“ píše Die Zeit. Protože „bez sankcí by Schüssel nikdy Haidera nedotlačil k politickému pádu“. Pokud jde o Unii, ta se prostřednictvím Lisabonské smlouvy vybavila prostředky, které jí umožňují zasáhnout ve prospěch ochrany demokracie, právního státu a menšin.
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.