V minulosti budily pozornost italských médií tzv. „cesty naděje“ – příběhy lidí cestujících do zahraničí za lékařskou péčí, k níž doma neměli přístup. Dnes sleduje léčebná emigrace jiný trend, směřující spíše k ukončení než prodloužení života. Turínská La Stampa zveřejnila případ Salvatora Crisafulliho (45 let), který zůstal po autonehodě v roce 2003 dva roky v komatu a od té doby je paraplegik. Protože slibovaná domácí péče mu nikdy nebyla přidělena, rozhodli se členové rodiny pro šokující řešení – vzít ho do Belgie, kde se praktikuje euthanasie. Proti tomu se postavila katolická církev, a italské zdravotnictví okamžitě přislíbilo dodat do té doby odepíranou asistenční péči. Případ nicméně vyvolal debatu o výkladu italské ústavy, pokud jde o biologický testament, který každé osobě přiznává právo rozhodnout se, zda navrhovanou léčbu přijme, či nikoliv, a to i když je její rozhodnutí v rozporu s lékařským doporučením.
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.