„Eurosummity s Polskem i bez,“ píše v titulku list Gazeta Wyborcza v narážce na kompromis dosažený 30. ledna během summitu EU. Polsko se sice zasedání států eurozóny účastnit moci bude, ale jen těch, na nichž se se bude projednávat „implementace fiskálního paktu a reformy eurozóny“.
Polský premiér Donald Tusk se nechal slyšet, že „s kompromisem není spokojen na 100 %“, ale že jeho země smlouvu stejně podepíše. List Dziennik Gazeta Prawna ve svém úvodníku vykresluje neradostný obrázek summitu a dochází k následujícím závěrům:
„Za prvé došlo k rozdělení Evropy. Fiskální dohoda je zakládajícím aktem nové Unie, v níž se státy mimo eurozónu stanou jejími druhořadými členy. Za druhé to nabízí skvělou příležitost skoncovat s mýtem, že jsme [Polsko] napojeni a Německo a že nám z toho plynou nějaké výhody. Německo nebude obětovat svou spolupráci s Francií na oltář berlínského projevu ministra zahraničních věcí Sikorského, v němž volá po silnější úloze Německa. Za třetí můžeme pogratulovat Francii a Německu, že vedlo efektivní politiku s jasně definovanými národními cíli. My [Poláci] jen improvizujeme.“
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.