„Ve staré Unii se zrodila nová EU, soustředěná kolem eurozóny,“ píše Gazeta Wyborcza po zasedání Evropské rady „poslední šance“ v Bruselu. Přes odpor Velké Británie se evropští představitelé dohodli na posílení fiskální integrace 26 členských států.
Ve varšavském deníku to Jacek Pawlicki komentuje slovy:
„Nyní budeme mít dvě Unie: komunitární sedmadvacetičlennou Unii a mezivládní EU 27 mínus jeden.[...] Hledat viníky je k ničemu. Tvrdý postoj britského premiéra Davida Camerona, vynucený vnitřní politikou, narazil na stejně tak nesmiřitelný postoj Německa a Francie, které trvaly na úpravě smluv. [...] Jakmile proces „dekomunitarizace“ EU jednou započal, už jej nelze zastavit, stejně jako nelze předvídat jeho důsledky.“
Jak ale tvrdí Pawlicki, zrození nové Unie neznamená nutně zánik staré. Klíčová rozhodnutí týkající se rozpočtu EU a společného trhu budou nadále přjímána v rámci sedmadvacítky. Nicméně nová Unie, soustředěná kolem Francie a Německa, by mohla chtít rozhodovat o stále větším počtu otázek sama a teprve poté o nich diskutovat s ostatními členy. To může vést podle redaktora GW k dalším rozporům a izolovanosti – především Britů a možná posléze i dalších.
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.