„Boj proti emisím, Evropa zatlačena do rohu,“ hlásá titulek listu Il Sole 24 Ore v úvodní den konference OSN o změně klimatu v Durbanu (COP 17). Cílem setkání je uzavření dohody o omezení globálního zvýšení teploty o maximálně 2°C. Rychle rozvíjející se ekonomiky jako Brazílie a Indie se však připojily k rozvinutým státům v přání nezahájit rozhovory o takové dohodě dříve než v roce 2015. Tím si proti sobě postavily malé ostrovní státy a další země, které změny klimatu bezprostředně ohrožují. Podle italského hospodářského deníku nic nenasvědčuje tomu, že ze summitu OSN „vzejde závazná mezinárodní dohoda. Ti, kdo se proti ní stavěli, jako Spojené státy, budou mít jistě radost. Ale pro Evropu je to trojitý přemet.“
Předně proto, že na základě Kjótského protokolu a s ním spojených nařízení EU vytvořila trh s emisemi, do něhož jsou zapojeny banky i firmy a dlouhodobé investice dosahují 107 miliard euro.
Druhým důvodem je, že jihoafrický summit by mohl skončit hůře než jen patovou situací. Mohlo by se na něm rozhodnout o konci Kjóta, protože Kanada, Japonsko a Rusko se už dříve nechaly slyšet, že se jeho druhé fáze v roce 2013 účastnit nehodlají.
Zatřetí, protože odvážný evropský závazek na snížení emisí o 20 % do roku 2020 má smysl jen v případě, že jej za svůj vezme celá planeta. Kromě toho je zapotřebí na něj vynaložit miliardy v podobě veřejných výdajů, což nezapadá do režimu fiskální disciplíny, která je v této chvíli na pořadu dne.
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.