Neodkladná pomoc není trestným činem. Samozřejmost takového závěru, ke kterému došel 7. října soud na sicilském Arigente, přijímá německý tisk s notnou dávkou jízlivosti. Na tento „ostudný soud“ ukazuje prstem. Je tomu pět let, co italské úřady stíhají Eliase Bierdela, bývalého ředitele neziskové organizace Cap Anamur, kvůli tomu, že v létě 2004 zachránil 37 afrických uprchlíků, kteří ztroskotali na širém moři, a přepravil je pevninu. Jeho „zločin“ tak měl spočívat v „napomáhání ilegální imigraci.“
Po „křivých obviněních, které prezentovali humanitární pracovníky jako profesionální převaděče (…) konečně přišla úleva,“ komentuje soudní rozhodnutí Tageszeitung. „Tímto se uzavírá proces, který se nikdy neměl konat.“ Berlínský deník se domnívá, že celý proces byl zpolitizovaný a že „měl sloužit k tomu, aby se všem ukázalo, že kdokoliv by si dovolil nejen protestovat, ale postavit se aktivně italské – a vlastně i evropské – protipřistěhovalecké politice bude moci počítat s přísným postihem ze strany státu.“ Deník uzavírá, s konstatováním, že „tento rozsudek nebude mít význam, pokud nepřipomene absolutní povinnost zachraňovat trosečníky a povinnost států uprchlíky přijímat.“
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.