Podle karikatury na obálce týdeníku The Economist vypadá „evropský záchranný plán“ následovně: Evropští představitelé opouštějí potápějící se loď, ve kterou se, jak se zdá, eurozóna proměnila. „Tento projekt je zmatený a nepřesvědčivý. Je zmatený, protože jeho finanční inženýrství je až příliš překombinované a tím příliš zranitelné vůči nepředpokládaným následkům. A je nepřesvědčivý, protože postrádá příliš mnoho detailů a plán sám o sobě chránit euro nezvládne,“ uvažuje londýnský týdeník. Zároveň lituje, že „Německo a Evropská centrální banka (ECB) vyloučily jediný zdroj neomezené podpory, a to samotnou centrální banku.“
Podle Economistu posilování Evropského fondu finanční stability (EFSF) zakládání účelových společností financovaných jinými investory, včetně státních investičních fondů, prostě nestačí: „Proč by do nich měly investovat Čína nebo Brazílie, když se Německo zdráhá dát do nich více peněz?“ Co se týče odepisování řeckého dluhu, „zatímco plán EFSF má za cíl pojišťovat držitele dluhopisů, skutečnost, že evropští představitelé trvají na tom, aby řecké odpisy byly dobrovolné, pouze způsobí, že dluh eurozóny bude těžší pojistit.“
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.