„Ekologie hyne na plátně,“ hlásá titulek na titulní straně deníku La Croix s odkazem na vstup do kin dokumentárního filmu Le Syndrome du Titanic (Syndrom Titaniku). Snímek zrežíroval mediálně nejznámější francouzský ekolog Nicolas Hulot. Jedná se o výzvu na záchranu planety a lidstva před ekologickou pohromou. Film si bere na mušku poruchy klimatu, globalizaci hospodářství, nadbytečnou spotřebu, nadměrnou těžbu surovin atd.
Darwinova noční můra od Huberta Saupera, Nepříjemná pravda Ala Gorea (v kinech třetí nejnavštěvovanější dokumentární film v historii), We feed the World (Krmíme svět) Erwina Wagenhofera, Home (Domov) Yanna-Arthuse Bertranda… „během necelých pěti let zaplavily kina dokumentární filmy o otázkách životního prostředí,“ všímá si La Croix. Ale kromě tohoto obrovského úspěch v pokladnách promítacích sálů zůstává tento žánr stále jen okrajovým. „Tento druh filmů odpovídá stávajícímu mikrotrhu: pokud se zrovna nejmenujete Al Gore, Nicolas Hulot či Yann Arthus-Bertrand, tak je lepší přijít s něčím novým!,“ domnívá se dramaturgyně festivalu filmů o životním prostředí, kterou francouzský deník cituje.
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.