Tři měsíce před začátkem kodaňské konference o klimatu (COP15) činí Evropa poslední přípravy k tomu, aby se postavila do čela boje proti klimatickému oteplování. 10. září představila Evropská komise své návrhy směřující k tomu, aby země severní a jižní polokoule spojily své síly pro záchranu planety. Téhož dne oznámil Nicolas Sarkozy zavedení „uhlíkové daně“ ve Francii ve výši 17 euro za každou tunu CO2 vypuštěného do ovzduší.
„Situace je příliš závažná na to, abychom dělali jakoby nic,“ řekl francouzský prezident, který opatření označil za „historické“. Nicméně namísto toho, aby se debata soustředila na konkrétní účinky této daně související s emisemi, točila se spíše kolem důsledků, které bude mít pro peněženky daňových poplatníků. Je to škoda, protože jak uvádí německý deník Süddeutsche Zeitung, „jedná se o skutečnou uhlíkovou daň." Debata, která by měla být evropská, zůstala příliš francouzská. V Bruselu pak návrhy Komise, kterým chybí podpora politických představitelů, působí zatím spíše jako technokratická oznámení.
Angela Merkelová, Gordon Brown a Nicolas Sarkozy podepsali společný dopis, v němž formulují postoj evropských mocností k otázce bonusů pro bankéře, o níž se bude jednat na chystaném summitu G20. Příští zasedání Evropské rady, plánované na říjen, by mohl být pro tyto tři státníky, jejich evropské protějšky a švédské předsednictví příležitostí k tomu, aby se stejně tak konkrétním způsobem angažovali v otázkách životního prostředí. Evropa by tak mohla do Kodaně přijít s určitou vizí, ale i politickou vůlí, s níž se mohou občané ztotožnit.
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení.
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku.
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.