Švýcarsko se 18. srpna bez velkého překvapení rozhodlo zachovat si neutralitu. Země, která není členem EU, ale nestojí ani zcela mimo ni, tak pokračuje v bilaterální cestě založené na zhruba 120 dohodách podepsaných s jednotlivými členskými státy. Často se jedná o rozvláčné suchopárné texty, které ale podle slov švýcarské vlády zemi garantují „její zájmy“. Švýcarská konfederace není jedinou evropskou zemí, která si nechává všechny dveře otevřené. Norsko, které je od roku 1992 součástí Evropského hospodářského prostoru (EHP, který tvoří kromě sedmadvacítky ještě Lichtenštejnsko a Island), se rozhodlo pro zemi tak drahou nezávislost a zároveň přebírá téměř všechny unijní směrnice. Švédsko odmítlo jednotnou měnu, ale některá vzpurná švédská města euro používají. Velká Británie do institucí vstupuje a zase je opouští se zarážejícím klidem: jsem součástí Unie, ale odmítám vaši jednotnou měnu, což neznamená, že k EU nemám co říct. Některé země zkrátka a dobře razí politiku „miluji tě, ale ani nápad, že bych si tě vzal“:

Na rozdíl od školní docházky příslušnost k EU není a nesmí být povinná. Zdá se ale, že pro své členy, stejně jako pro sousední země nenese vždy stejný význam: někteří se ohánějí pouze Unií, někteří v ni věří jen napůl, další se nechávají unést jejími půvaby… výčet nuancí je dlouhý.

Nebylo by místo napodobování Norska, které je podle slov vydavatelky Evy-Lie Nielssenové „v Unii černým pasažérem, který ale cestuje první třídou,“ lepší vzít stav věcí na vědomí a zauvažovat o takových formách přístupu k EU, které by se omezovaly pouze na některé aspekty Unie, jako je například jednotná měna? Znamenalo by to cestovat ve stejném vlaku, ale ne v tomtéž vagóně, resp. toutéž třídou. A z evropského menu by bylo možné vybrat si z jídel podle vaší chuti. Iulia Badea Guéritée