Znovu se Evropa s neklidem obrací ke svému ruskému sousedu. A znovu ji jeho postoj nijak neuklidňuje. I když o původu současné přírodní katastrofy, lesních požárů, které ničí západ Ruska, nemůže být pochyb – regionem se prohnala vlna horka, jakou místní nepamatují – jejich zvládnutí ruskými úřady klade nejednu otázku, mezi nimi po skutečném rozsahu požárů, riziku spojeném s jejich přítomností v "citlivých" oblastech, o opatřeních přijatých na jejich zabezpečeních a o důvodech, které Moskvu vedly k tomu, aby odmítla o pomoc požádat Evropu.

Tato nejasnost a nečinnost připomínají nejhorší stránky sovětské epochy. Podobně jako potopení ponorky Kursk před deseti lety ukázalo neschopnost ruských úřadů podobné katastrofy řešit, jejich současný postoj se zdá naznačovat, že se v této oblasti věci příliš nezměnily. Jak tedy věřit ujišťování ruských úřadů, že ve 4000 hektarech lesů kontaminovaných černobylskou katastrofou nedošlo k žádnému nárůstu radioaktivity? Jak mít důvěru, když v nedávném rozhovoru s Vysokou představitelkou pro zahraniční věci EU, která se vyjádřila o solidaritě Evropanů a nabídla jejich pomoc, ji šéf ruské diplomacie opoměl informovat o nasazení baterií střel S-300 v Abcházii, o čemž za několik minut později informovaly oficiální zdroje? Bez toho, abychom se oddávali paranoidním představám, ke kterým mají bývalé sovětské satelity někdy sklon, EU by ve vztahu k Rusku měla být sebevědomější a pevnější. Solidní partnerství s Ruskem se nedá postavit na ničem jiném, než na důvěře a vzájemném respektu. Gian Paolo Accardo