Turecká podpora „flotile svobody“, na kterou 31. května zaútočila izraelská armáda, a nedávná nukleární dohoda uzavřená s Íránem a Brazílii Evropě opět připomněly, že se turecká zahraniční politika neomezuje pouze na trpělivé čekání na to, až jí Brusel ráčí otevřít dveře. Už po několik let Ankara, která se zároveň snaží vyhovět kritériím přijetí do EU, na Blízkém východě rozvíjí dynamickou diplomacii. Cílem této „neo-otomanské“ diplomacie je navrátit Turecku vliv na území bývalé říše. Za tímto účelem Ankara neváhá zpochybnit vztahy, které dlouhou dobu udržovala se svým nejlepším spojencem v této oblasti – Izraelem. Izrael, který sleduje, jak se jeho izolace prohlubuje, organizuje další a další jednostranné akce s více méně katastrofickými dopady.
Pokud jde o Evropu, útok na Mavi Marvanu vyvolal pro jednou jednomyslnou reakci Unie, jejíž vysoká představitelka pro zahraniční záležitosti Catherine Ashtonová požádala o mezinárodní vyšetřování.
Země Evropské unie, které strávily značnou část své minulosti válčením, zažily nebývalé období míru a prosperity. Dokonce i samotná představa konfliktu připadá Evropanům nemožná. Zatímco je, konkrétně v důsledku hospodářské krize, cítit, že se Evropa stáhla do vlastní ulity, možná pro ni nadešla právě nyní ta pravá chvíle, aby prokázala odvahu a odhodlala se k činu, který by zahýbal jí samou, Blízkým východem a projevil se i mnohem dál: aby nabídla do pěti let plné členství v Unii Turecku a Izraeli současně. Zbytek už bude následovat.
Gian Paolo Accardo
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení. 
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku. 
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.