"Evropu nevytvoříme najednou a ani budováním celku: vznikne jen uskutečňováním konkrétních cílů a především vytvořením železné solidarity," prohlásil přesně před šedesáti lety tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman. Jeho deklarace z 9. května 1950, která je dnes považována za základní text evropského projektu, neztratila nic ze své aktuálnosti: solidarita – nebo spíše její nedostatek – je dnes skutečně základem hluboké krize, kterou Unie a společná měna jako jeden z jejích hlavních uskutečněných cílu procházejí.

Atmosféra jistě dnes není stejná jako po válce: tehdy se jednalo o to, rekonstruovat celý kontinent a optimismus byl na místě. Ekonomický marasmus a tendence k populismu a stahování se sami do sebe nyní z této solidarity udělali pouze jakýsi módní doplněk, na evropské i národní úrovni. Voličská dividenda očividně nejsou dostačující. 

Pomoci Evropě povstat znovu z popela bude však možné jen v odvolání se na tyto myšlenky, pokud ovšem evropským vůdcům nebude chybět vize jdoucí za hranice jejich národních voličstev. Ti současní mají, zdá se, mnohem méně inspirace. Jejich váhavý, snad i rezervovaný postoj k řecké krizi a k rizikům jejího rozšíření do zbytku Evropy je toho nejlepším důkazem. Ohroženo tím je však celé evropské dílo. 

K tomu, abychom tuto hrozbu mohli zhodnotit a abychom též mohli oslavit výročí Schumanovy deklarace, Presseurop dnes přináší první ze série článků věnovaných budoucnosti Evropy a eura, které jsou dnes více než kdy předtím brány v potaz. 

Gian Paolo Accardo