Od 11. ledna podstupují jmenovaní evropští komisaři slyšení před Evropským parlamentem. Po tři hodiny musí každý z nich odpovídat na různorodé otázky poslanců týkající se jejich pravomocí, vize budoucnosti nebo názorů na společnost, mezinárodní politiku či ekonomiku. Komisaři musí dokázat, že nejsou pouhými pasivními úředníky pověřenými k tomu, aby aplikovali rozhodnutí Evropské rady a politiku prosazovanou předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosou. Pro europoslance je to příležitost k uplatnění jedné z jejich mimořádných a velice cenných pravomocí: pokud jeden nebo více kandidátů neprojde zkouškou, mohou poslat ke dnu celou novou Komisi. 



Zkouška, které většina z ministrů úřadujících v našich zemích nebyla nikdy vystavena a kterou by zřejmě mnozí z nich ani neprošli, představuje jednu z mála příležitostí, kdy jsou evropské instituce, kterým je často po právu vyčítána neprůhlednost, podřízeny demokratické kontrole. 

I přes tichou dohodu o neútočení panující mezi politickými silami s cílem brát ohled na nové komisaře se zdá, že europoslanci nemají chuť, tak jak ukázal rok 2004, pouze pasivně přihlížet výrazům dobré víry a dobré vůle kandidátů. Ve své době to na vlastní kůži zažil Ital Rocco Buttiglione, obviněný z homofobie. Teď se za údajné zamlčování svých finančních zájmů musí zodpovídat Bulharka Roumiania Jelevová. Poslanci, kteří netrpělivě očekávají, až si budou moci vyzkoušet nové pravomoci, které jim přiděluje Lisabonská smlouva, by mohli žádat o úpravy, respektive personální výměny. Udělají to?

Gian Paolo Accardo