V Kodani měla Evropa dostaveníčko s dějinami. Právě v tomto městě se totiž konala mezinárodní konference o klimatických změnách (COP15). Vykazuje poměrně dobré výsledky z hlediska životního prostředí a co je vzácné, podařilo se na ní dosáhnout společného a ambiciózního postoje ve věci snižování emisí CO2. Mohla tak hrát významnou roli ve vyjednáváních.
Na této schůzce Evropa selhala. Již od začátku konference bylo zřejmé, že diskuze vedly především Washington a Peking, tedy „G2“ největších znečišťovatelů životního prostředí. Nicolas Sarkozy, Gordon Brown a Angela Merkelová, stejně jako dánští organizátoři, možná s těmi nejlepšími úmysly hráli sami za sebe, místo aby využily komunitární páky. S touto „G2“ a rozvíjejícími se zeměmi (Brazílie, Indie, Jižní Afrika) se švédské předsednictví Unie nemohlo měřit, stejně jako předseda Komise José Manuel Barroso. A i kdyby se konference účastnil předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, tak by se na tom možná stejně nic nezměnilo.
Výsledek: z hlediska klimatu tato horkou jehlou šitá dohoda, kterou vytvořil malý výbor, cíle v oblasti emisí CO2 dlouhodobě neřeší. Plánovaná finanční pomoc rozvojovým zemím, která jim má umožnit přístup k čistým technologiím, je nedostatečná. Ale hlavně, pro signatáře není dohoda závazná. Přitom bylo během dvanácti dnů do ovzduší zbytečně vypuštěno více než 46 000 tun CO2 (podle studie společnosti Deloitte).
Z politického hlediska zůstala největší světová hospodářská velmoc a jejích 600 milionů občanů připravených snažit se ve jménu budoucích generací, sedět na střídačce. Ponaučení, které si z toho můžeme vzít, je stále totéž: rozdělení Evropané nemají na světové scéně velkou váhu. Uvědomili si to jejich představitelé?
Gian Paolo Accardo
Předseda Koalice radikální levice Syriza a vítěz voleb z 6. května je vycházející hvězdou řecké politiky. Jeho program oscilující mezi pragmatismem a třídním bojem vyvolává tři týdny před novými volbami, které se budou konat 17. června, v mnoha evropských zemích znepokojení.
Ekonomické strasti Evropy nás nutí snažit se porozumět tajnému olympskému světu globálních financí. Teď když však pozorněji sledujeme výnosy obligací a stabilizační mechanismy, vypadá to, že situaci dobře nerozumí ani odborníci tam nahoře na vrcholku.
Letošní ročník velkého popového karnevalu v Ázerbájdžánu, který zdaleka není modelem demokratického státu, vyvolává v Evropě jistou zdrženlivost. Mnozí, podobně jako estonský reportér, kritizují evropskou servilnost vůči místnímu režimu.