V Kodani měla Evropa dostaveníčko s dějinami. Právě v tomto městě se totiž konala mezinárodní konference o klimatických změnách (COP15).  Vykazuje poměrně dobré výsledky z hlediska životního prostředí a co je vzácné, podařilo se na ní dosáhnout společného a ambiciózního postoje ve věci snižování emisí CO2. Mohla tak hrát významnou roli ve vyjednáváních.

Na této schůzce Evropa selhala. Již od začátku konference bylo zřejmé, že diskuze vedly především Washington a Peking, tedy „G2“ největších znečišťovatelů životního prostředí. Nicolas Sarkozy, Gordon Brown a Angela Merkelová, stejně jako dánští organizátoři, možná s těmi nejlepšími úmysly hráli sami za sebe, místo aby využily komunitární páky. S touto „G2“ a rozvíjejícími se zeměmi (Brazílie, Indie, Jižní Afrika) se švédské předsednictví Unie nemohlo měřit, stejně jako předseda Komise José Manuel Barroso. A i kdyby se konference účastnil předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, tak by se na tom možná stejně nic nezměnilo.  

Výsledek: z hlediska klimatu tato horkou jehlou šitá dohoda, kterou vytvořil malý výbor, cíle v oblasti emisí CO2 dlouhodobě neřeší. Plánovaná finanční pomoc rozvojovým zemím, která jim má umožnit přístup k čistým technologiím, je nedostatečná. Ale hlavně, pro signatáře není dohoda závazná. Přitom bylo během dvanácti dnů do ovzduší zbytečně vypuštěno více než 46 000 tun CO2 (podle studie společnosti Deloitte).

Z politického hlediska zůstala největší světová hospodářská velmoc a jejích 600 milionů občanů připravených snažit se ve jménu budoucích generací, sedět na střídačce. Ponaučení, které si z toho můžeme vzít, je stále totéž: rozdělení Evropané nemají na světové scéně velkou váhu. Uvědomili si to jejich představitelé?

Gian Paolo Accardo