„Mou vizí je Evropská politická unie“: výrok, který Angela Merkelová pronesla během exkluzivního rozhovoru pro přílohu Evropa, na níž se podílí šest velkých evropských deníků, si zasluhuje pozornost hned z několika důvodů. Německá kancléřka tento cíl evokovala již na kongresu své strany, nikdy o něm ale nemluvila tak jasně a také nikdy dopodrobna nehovořila o institucionální architektuře této budoucí Unie.

Výrok je pozoruhodný předně tím, že poskytuje odpověď na otázku, kterou si už dlouhou dobu klademe, a to, zda mají evropští představitelé, zejména pak ta nejmocnější mezi nimi, vůbec nějakou představu o budoucnosti EU. Průtahy v jednáních a navigace Unie jen tak podle oka, kterých jsme byli po celou krizi svědkem, dávaly tušit spíše negativní odpověď.

Dále pak proto, že díky echu, které federální kancléřce tento nový mediální prostředek poskytl, je nyní její „vize“ na očích všem Evropanům, počínaje jejími partnery, na které se tímto obrací. Dostáváme se tak ke třetímu bodu: teď, když Merkelová konečně vysvětlila, kam chce Unii dovést, je načase, aby zahájila „dlouhý proces“, o němž hovoří.

To si ale bude žádat změnu postoje, protože zdrženlivost Berlína vůči podpoře některých opatření, kterých se jeho partneři dovolávají jako možných řešení krize (eurobondy, posílení role Evropské centrální banky a navýšení záchranného fondu eurozóny), stejně jako jeho zatvrzelé požadavky na disciplinovanost a zavádění úsporných opatření, které vyžaduje od zemí, jež se přitom utápějí v marasmu, směřují spíše opačným směrem než k užší unii.

Pokud by ale Merkelová dokázala být v záležitosti své „vize“ před svými politickými protějšky stejně tak přesvědčivá, jako je v otázce navigačního kurzu, který je třeba v době krize zvolit, mohla by se politická unie přece jen zrodit. Člověk má skoro chuť jí říct: Angelo, jdi do toho!