V poslední době se to pod evropkým nebem hemží mnoha korupčními skandály. Ve Francii čelí trestnímu stíhání bývalý prezident kvůli vytváření fiktivních pracovních pozic v době, kdy byl starostou Paříže; ve Španělsku se mluví o „cihelném hospodářství“, které stálo za výjimečným hospodářským růstem posledních let a je spojováno s úplatky; v Portugalsku je zas vyslýchán bývalý předseda vlády kvůli podezření z braní úplatků; v Itálii neuběhne týden, aniž by nevypukl nějaký skandál, na který se vzápětí zapomene. Bulharsko je z Bruselu pravidelně vyzýváno k tomu, aby si doma udělalo pořádek, pokud chce čerpat finance z evropských fondů. A v České republice se podle týdeníku Respekt stal klientelismus a korupce „normou“.

Tyto aféry tak posilují klišé, že korupcí jsou nejvíce postiženy románské státy a země střední Evropy. Což ostatně rok od roku potvrzuje nevládní organizace Transparency International. Ale nenechme se zmást: vedle skandálů tu je také korupce menší intenzity. A ta je daleko rozšířenější a je také těžší ji vymítit, protože se odehrává s vědomím občanů, kteří si na ni zvyknou natolik, že v příštích volbách znovu nečestné politiky zvolí.  

Z globálního pohledu se EU nechová zcela příkladně (do třicítky zemí s nejnižší mírou korupce patří pouze polovina členských států). Pro postkomunistické země by snad polehčující okolností mohly představovat prudké změny, které tyto země zažily v posledních dvaceti letech. To však rozhodně není případ Francie, Itálie či Velké Británie. V této chvíli tedy lze po kandidátských zemích těžko požadovat, aby byly bez poskvrny.  J.S.