Jak mohla země, která představuje přibližně 3 % evropského HDP, zavléct Evropskou unii a euro do krize, z níž těžko hledáme východisko? Jak se mohla země, která v roce 2004 hostila Olympijské hry a kde životu obyvatel udávaly tón výrobky poslední módy, ocitnout na pokraji bankrotu, jenž ji nutí přinášet sociální oběti nemající od konce druhé světové války v Evropě obdoby. Řecká krize, která vypukla v roce 2009, nepřestala mást a zneklidňovat. Tato v dějinách Evropské unie zásadní událost nastoluje řadu otázek, na něž evropští politici nejsou zdá se schopni nalézt řešení. Spolu s řeckou krizí byla zpochybněna samotná architektura Společenství založená na měnové unii bez unie politické a postrádající jasný mechanismus podpory mezi členskými státy. Smysl tak trochu ztrácí i evropský projekt v tom směru, že Evropané už nevidí důvod, proč by měli platit za ostatní, a politické strany se v zájmu příznivých volebních výsledků přiklánějí k většímu skepticismu. Pod nátlakem úsporných opatření diktovaných Řecku by mohl projít radikální proměnou i kontinentální sociální model opírající se o více či méně rozvinutý sociální stát, který by se pro ostatní země mohl stát modelem protikrizovým. Situace se ale samozřejmě nejvíc dotkla samotných Řeků, kteří se najednou musí naučit žít skromněji a bez jasných perspektiv, kteří musejí přihlížet, jak vláda rozprodává podniky a půdu, aby získala finance, a kteří musejí přehodnotit svůj vztah ke státu, až příliš často založený na obcházení zákona drobnými kličkami. Reportáže a analýzy poukazují především na šok, který krize zemi a jejím obyvatelům způsobila.