Podle autora knihy „Aux frontières de l'Europe“ (Na hranicích Evropy) se duše Starého kontinentu dá dnes nalézt jen v některých státech bývalého komunistického bloku a podél vnějších hranic EU.

Jak vás napadlo procestovat křížem krážem východní hranici Evropské unie?

PAOLO RUMIZ  Hledal jsem hranici, která by ještě skutečnou hranicí opravdu byla. Pocházím z Terstu, jsem synem hranice. Narodil jsem se v ten samý den, kdy byla kolem Terstu hranice vytvořena, 20. prosince 1947. Tato hranice byla odstraněna v den 60letého výročí jejího vybudování [vstupem několika států střední a východní Evropy do schengenského prostoru], tedy v den mých šedesátin. Ten den jsme se na sebe s mojí polskou partnerkou [fotografkou Monikou Bulajovou] podívali a řekli jsme si: „Strávili jsme šedesát let bojem za odstranění hranic a co teď budeme dělat, když už ta hranice neexistuje?“ Představovalo to úžasnou pobídku k cestě, která měla odpovědět na otázku: Kam se poděl ten tajuplný smysl tajemství, které měla hranice? Ten den, kdy jsme v poněkud přiopilém a euforickém stavu rozřezávaly staré závory na jugoslávských hranicích uprostřed lesů v údolí Rosandra, kde se nachází poslední horská chata na italské straně hranic, jsem se rozhodl, že se vydám na výzkum té skutečné hranice. Tedy na místo, kde najdu ještě opravdové pohraničníky.

Našel jste je?

A jak! Uvědomujete si to? Kdybych se na tuto cestu vydal před pětadvaceti lety nemusel bych svůj pas ukazovat, protože bych zůstal v rámci zemí Varšavské smlouvy a bývalého SSSR. Tentokrát mě čekaly neustálé vstupy a výstupy z schengenského prostoru a Evropské unie, což bylo také důvodem, proč jsem se – zvlášť mezi Norskem a Ruskem a Lotyšskem a Ruskem setkal s ostrahou hranic mnohem přísnější než před pádem Berlínské zdi. Chtěl jsme vidět, co je za tou překážkou, za tím limitem.  Člověk si rychle uvědomí, že za jednou a druhou stranou hranice není žádný rozdíl, navzdory těmto absurdním bariérám, a že ve skutečnosti hranice EU protíná celou řadu přeshraničních regionů s překrásnými jmény  jako Kuronsko [v Lotyšsku] či Botten [Skandinávie] anebo Dobrudža [Rumunsko/Bulharsko], které existovaly před horečkou v podobě nacionalistických zápalů 19. století a které představují skutečné jádro kontinentu.

Říká se, že geografický střed Evropy je někde na západě Ukrajiny...

Evropa má vícero středů: jedno v Litvě, další v Karpatech a jedno i v Polsku ... Záleží to na tom, jak Evropu měříme. Jisté je to, že je větší do délky než do šířky. Střed Evropy dnes není nic jiného než vybledlá imitace Západu, i když v něm najdeme silné stopy Východu. Tuto směs slovanství a judaismu, která je hlubokou duší Evropy, jsem nenalezl nikde jinde než v těchto pohraničních regionech. Právě tam podle mě bije srdce Evropy, tak jak jsem jej slyšel a hledal. Určitá mateřská ženskost, velké řeky, to vše jsem našel v Rusku, na Ukrajině a v Polsku.

Z vašeho vypravování vyzařuje téměř nespoutaná láska ke slovanskému duchu a životnímu stylu osob, které jste během putování potkal. A určité znechucení z některých aspektů západní Evropy. Jaký je její problém?

Je to svět mnohem homogennější, falešnější, jakoby na celuloidu, čas v něm běží stále rychleji a spotřebovává jej záplava emailů a textovek do takové míry, že jsme ztratili kontakt s půdou, rusky „zemlja“, což je ostatně pojem, který mě spolu s „vodou“ pronásledoval během celého mého putování.

Ve vaší knize opěvujete ryzost obyvatel těchto pohraničních oblastí. Přesto si mnoho z nich nepřeje nic jiného než žít v západní Evropě, či alespoň přijmout západní životní styl.

To se samozřejmě nesmí opomenout. Aniž bychom jim chtěli říct, ať si promnou oči, můžeme jim připomenout, že na této straně hranice také není vše růžové. Starší lidé si to uvědomují: Zjišťují, že solidarita, kterou se vztahy mezi lidmi vyznačovaly, už u „pozápadněné“ mládeže neexistuje.

V knize také často zmiňujete „slovanskou duši“. Jak byste ji definoval?

Slované si uvědomují, že nejsou mozkem kontinentu, ale jeho vnitřnostmi. Dávají volný průchod svým instinktům, a to může vyústit v neuvěřitelnou agresivitu, ale také v nezapomenutelnou něžnost v ostatních situacích. Ve své knize vyprávím jeden zážitek z Minsku, kde za jedním harmonikářem přišla skupina mladých žen a vyzvali ho se slovy: „Igore, rozplakej nás!“ To by nikdo ze Západu nikdy neudělal. Nechal by si zahrát nějakou písničku, kterou by umrtvil svůj příliš drahý život, příliš zbavený smyslu. Co se mi u Slovanů líbí, je oddělení ponuré části jejich života od melancholie.

Změnilo Evropu rozšíření Unie o desítku postkomunistických států?

Ano, protože přispěli pořádně silnou dávkou nacionalismu: Z tohoto hlediska jsou Poláci katastrofou. Ten pocit, že jsou mučednickým národem, který vzdoroval komunistickému molochu. Znovuobjevili nacionalismus po zániku nacionalismu. V Polsku to má patologické rozměry. Je to sebestředný svět. To, co se stalo s letadlem prezidenta Lecha Kaczynského [které spadlo v dubnu 2010 u Smolensku] je toho příkladem: Ani nápad, abychom byli před Rusy za blbce!  

Ve vaší knize kritizujete Evropu a její instituce…

Evropě a Itálii vyčítám, že spí a nevnímají nacionalistické a odstředivé síly, které jimi cloumají. Nevzali jsme si ponaučení z Balkánu: Stačí ukázat prstem na nepřítele a omezenci jej za nepřítele skutečně považovat budou. Dnes nic selhávající vládnoucí politické třídě, která by chtěla  převést politickou páku převést v páku etnickou, ale ani my nemáme vůči kritikám protilátku. Z tohoto pohledu je Itálie – stejně jako Belgie – rizikovou oblastí. Vyskytuje se tam vyhrocená regionalistická viktimizace. Jde o určitou zahořklost periferie vůči centru.

Rozhovor uskutečnil Gian Paolo Accardo.