Probudila mne smska, psala mi máma, že prý večer zemřel Arcibiskup Karel Otčenášek.V pátek 3.6. měl pohřeb. Bylo mu jedenadevadesát, ve svých třiceti letech byl tajně vysvěcen na biskupa, a vzápětí strávil celé desetiletí v československých komunistických žalářích. Byl posledním biskupem, který prožil v lágrech padesátá léta, čili to nejkrutější období totality. Navíc na Mírově, v Kartouzech, v leopoldovské pevnosti…

Potkávala jsem ho na chodbách královéhradeckého arcibiskupství od nějakých dvanácti let, když jsem se stavovala za rodiči do práce. Po revoluci totiž pomáhali Otčenáškovi sbírat svědectví lidí perzekvovaných za komunismu, která posléze vyšla pod názvem Kamínky v pěti dílech, přičemž výpovědi všech se ani tak do nich nevešly. Začítala jsem se tehdy do příběhů… třeba matky několika dětí, která neunesla komunistický psychoteror a zbláznila se, mužů a žen, kteří byli vězněni, nebo teenagerů, kteří šli místo studií do uranových dolů. Čím víc příběhů, tím víc jsem obdivovala Otčenáškův nadhled, smysl pro humor, to, že nezahořknul.

Shodou okolností v týž týden, kdy arcibiskup, který byl osobním přítelem Jana Pavla II., zemřel, jsem dělala rozhovor s třicetiletou soudružkou Kateřinou Konečnou (v poslanecké sněmovně sedí už osm let). Vyprávěla mi, jak se většina lidí za komunismu měla dobře, a jak dnes nemůže z ekonomických důvodů studovat v Česku víc lidí, než kolik nemohlo za totality studovat z politických důvodů. A že dnešní komunisti s těmi, co před sametovou revolucí mučili a věznili lidi jako Otčenáška, nemají nic společného. Cítila jsem ohromnou bezmoc.      

Asi takovou jako před pár lety... Seděla jsem na kufru ve vlaku, který jel do polské Lodži, a četla Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosinského – hororovou beletrii o polském antisemitismu za války, která po dlouhá léta v Polsku nesměla být ani vydávána. A o níž mi později jeden polský mnich řekl: „takové věci se v této zemi neděly, nevěřím tomu člověku, je nedůvěryhodný, protože spáchal sebevraždu.“ Do vagónu přistoupili fotbaloví fanoušci. A jak jsme se blížili k Lodži, začali vykřikovat: „Lodž je víska, typicky židovská“. A na muže na perónu pořvávali: „a co ty, jseš obřezanej?“

Jela jsem tehdy na rozhovor s osmdesátníkem Karolem Czekalskim. Jeho jméno našli zedníci roku 2009 na vzkazu v lahvi, zazděné uprostřed stěny v jednom z baráků v Osvětimi. Když mu bylo sotva dvacet, zazdili tam se spoluvězni, seznam jmen. V lágru měli jen číselný kód a chtěli tak zoufalým gestem předat někomu v budoucnu zprávu o tom, že žili. Když jsem konečně našla jeho dům, přišel otevřít syn Karola Czekalského. „Nezlobte se, ale otec je starý, nemocný a špatně se mu mluví. A poté co našli ten vzkaz v lahvi, tu byla televize. Od té doby má zlé sny. Zemřeli mu tam rodiče… Jakoby se rozvzpomínal na to, co dávno vytěsnil z paměti.“  Zprávy o blouznivých snech starce Karola se mě dotkla podobně jako smrt biskupa Karla. Zatímco demagogové jsou hlasití a plní sil, dobří muži v tichosti odcházejí.

Magdaléna Sodomková