Skandály české koaliční vlády zahraniční média prakticky nezajímají. Maximálně se baví tím, že náš prezident ukradl v Chile protokolární pero. Tajné nahrávky té či oné poslankyně, úplatky či půjčky, odposlechy v kavárnách či velkolepé strategie pseudopolitiků v českém politickém prostředí jsou beztak nesdělitelné bez toho, aby byl zahraniční čtenář ze západních zemí uvržen do naprostého surrealismu. Jediné, co tedy doposud konstatovala zahraniční média je to, že s demokracií to jde v té naší kmotrovské zemi prudce z kopce: „Novou zhoubou východní Evropy se po komunismu stala korupce,“ píše list Economist, jehož článek přeložený do češtiny otiskl v novém čísle týdeník Respekt. Jistě, korupce není, ač by se tak mohlo zdát, český vynález, a ochromuje i fungování jiných postkomunistických států – například Rumunska či Bulharska.

Postavení Česka dvacet let po revoluci na roveň těch nejzkorumpovanějších států Sedmadvacítky je však dost tristní čtení. O to smutnější je to, že přestože čeští občané po posledních aférách pravděpodobně ztratili poslední důvěru v politiky, nikdo z politiků se nechystá nikomu nic vysvětlovat. A rekonstrukce vlády je spíš pokusem o zahlazení stop. Koaliční partneři se sice nakonec dohodli a dosadili na post ministra vnitra Jana Kubiceho, bývalého šéfa Útvaru pro odhalování zločinu, (podle nějž byla pojmenována zpráva o pronikání organizovaného zločinu do státní správy z volebního roku 2006). Avšak to, že odvolaný ministr vnitra John se po tom všem stane místopředsedou pro boj s korupcí, snad musí být vtip. Slovní spojení “boj s korupcí” vypuštěné z úst politiků se stalo vyprázdněným klišé. Ale jistě nebudu sama, kdo se rád nechá panem Johnem přesvědčit o opaku.



Zatímco v době parlamentních voleb roku 2010 alespoň mladí lidé věřili, že vláda Petra Nečase čili “pana Čistého” zabrání tomu, aby občané museli platit desátky nenasytným politikům, kteří si z politické kariéry udělali živnost, dnes se tato naděje utopila v korupčních skandálech ODS a VV. Korupční praktiky se jen zviditelnily, aniž by za ně politici nesli zodpovědnost. Otevřeně tak někteří z nich předvádějí svou bezpáteřnost. Kradou, uplácejí, vydírají, uzavírají pro stát nevýhodné smlouvy, a když se na to přijde, nevadí, stačí říct, že to je všechno “mystifikace” a puč koaličních partnerů. Chvilku zavládne chaos, který ještě prezident umocní, a nepřehledný politický život jde dál. 



Ozbrojený zásah policejního komanda do České televize, mystifikace ministra financí o tajné nahrávce porady českých šéredaktorů, předlužená zakázka pro společnost PromoPro v době evropského předsednictví a či odhalení skandálních plánů Víta Bárty propojit soukromou bezpečnostní agenturu s politickou stranou jsou jen špičkou ledovce všech zákulisních šmelin a podvodů, jehož obětmi jsou především daňový poplatníci. Že by se například pan Bárta přihlásil k politické odpovědnosti, složil okamžitě politický mandát bez nároku vrátit zpět, a byl rád, že nesedí v chládku? To by se asi musel stát v naší zemi zázrak. Bárta se nakonec může vrátit do politiky “až se očistí”. Nánosy bahna z něj bude omývat nejspíš sám pan Klaus.

Je až s podivem, že se ulice už dávno neplní demonstranty. Přestože pád vlády by pravděpodobně v tuto chvíli nebyl řešením a nové předčasné volební kampaně by pravděpobně lidi ještě víc otrávily, měli bychom žádat vysvětlení. Občanům nakonec ale nezbyde nic jiného než doufat, že se alespoň někteří politici pustí do práce a udělají to, co slíbili – tedy řádné reformy.

Měli bychom si uvědomit, že nezájem veřejnosti o politiku korupci jen nahrává. Jestliže se odkloníme od politického dění, prostor dostanou frustrovaní ultrapravicoví a euroskeptičtí radikálové. Zamezme tomu, aby se Česká republika nadále nořila do olicharcho-bolševických bažin, zapojme se aktivně do politického a veřejného dění a přitlačme korupčníky ke zdi. Jak? Zakladatel nedávno vzniklého Nadačního fondu proti korupci nabízí jeden recept: „Řešení je v posile významu občanských iniciativ. Právě ty musí na politiky mnohem systematičtěji tlačit s požadavky na transparentnost a koneckonců i nějakou ucelenější vizi,“ říká pro Respekt podnikatel Karel Janeček. Vyvázneme-li z bažin, zabráníme třeba tomu, že se nebudeme muset stydět za svou zemi, a třeba i přimějeme zahraniční novináře k zájmu a respektu. Nebudou se pak jen muset bavit kuriózními krádežemi protokolárních per. 

 

Martinabulakova