Pro Turecko byla Evropa poslední století vzorem, ke kterému vzhlíželo nejen v oblasti vzdělávání, literatury či umění. Dnes se však sen o ideální Evropě rozplynul. Orhan Pamuk, turecký spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu, v listu Guardian vysvětluje proč, poukazujíc na rostoucí bezohlednost Evropy vůči přistěhovalcům.  

„Jako dítě jsem v 50. a 60. letech v učebnicích čítával, že Evropa je zaslíbenou zemí legend. Když Mustafa Kemal Atatürk budoval svou novou republiku na troskách otomanské říše, která byla během první světové války rozbita a rozdrobena, bojoval sice proti řecké armádě, ale s podporou vlastní armády později zavedl spoustu sociálních a kulturních modernizačních reforem, které nebyly proti, nýbrž proevropské. Ve snaze legitimizovat tyto reformy, které pomohly posílit nové elity tureckého státu, jsme byli vyzváni, abychom tento krásný západní sen přijali a šli za ním."

„Avšak tento sen o ideální Evropě, který byl kdysi natolik silný, že v něj ve skrytu duše věřili i naši nejvíce protizápadní myslitelé a politici, dnes uvadl. Možná je to tím, že Turecko dnes není tak chudé, jak kdysi bývalo. Anebo by to mohlo být tím, že už není rolnickou společností ovládanou armádou, ale dynamickým národem se silnou občanskou společností. V posledních letech zde samozřejmě došlo ke zpomalení rozhovorů mezi Tureckem a Evropskou unií a řešení je v nedohlednu. Ani v Evropě, ani v Turecku neexistuje realistická naděje, že Turecko v dohledné době do Evropy vstoupí."

 

Pro Pamuka je Evropa „zmatená ze svých vlastních vnitřních problémů." Ve srovnání s Američany má Evropa "menší zkušenost se soužitím s lidmi, jejichž náboženství, barva kůže, kulturní identita jsou odlišné" a jako příklad uvádí nedávné diskuze o integraci a multikulturalismu v Německu.

Při pohledu na Istanbul, „který se každým rokem stává o něco komplexnějším a kosmopolitnějším a který dnes přitahuje imigranty z celé Asie a Afriky", Pamuk dochází k tomuto závěru: „chudí, nezaměstnaní a bezbranní přistěhovalci z Asie a Afriky, kteří hledají nová místa k životu a k práci, nemohou být drženi od Evropy donekonečna. Vyšší zdi, zpřísnění výdeje víz a lodě hlídkující na hranicích ve stále vyšším počtu den zúčtování jen o něco odloží. Nejhorší na tom však je, že protiimigrační politika a předsudky již ničí klíčové hodnoty, které Evropu učinily tím, čím je."

 

„Dá se pochopit, že Evropa může trpět úzkostí, či dokonce panikou ve snaze zachovat si své kulturní tradice, (...) a udržet si výhody získané během dlouhých staletí třídního konfliktu, kolonialismu a bratrovražedných válek. Ale pokud je to opravdu kvůli vlastní ochraně, má se Evropa skutečně uzavřít sama do sebe, anebo by měla mít raději na paměti své klíčové hodnoty, které ji kdysi učinily těžištěm světového intelektuálního života?"

Článek vyšel v listu The Guardian a je součástí série Má Evropa, připravované ve spolupráci s Presseurop.