Minulý měsíc oznámil německý ministr obrany Karl-Theodor zu Guttenberg před armádními důstojníky v Drážďanech, že Německo k 1. červenci příštího roku zruší povinnou vojenskou službu. Branná povinnost má sice podle návrhu nadále zůstat zakotvena v německé ústavě, jen by nebyla uplatňována.

Německo je jednou z mála zemí Evropské unie, kde stále ještě platí všeobecná branná povinnost pro muže od 18 let věku. Kromě Němců mají brannou povinnost například ještě Dánové, Rakušané, Řekové nebo Estonci – v České republice byla zrušena před pěti lety. Když se podíváme na mapu světa zemí, kde je dosud branná povinnost, tak červeně je označena skoro celá Asie s výjimkou Indie, pak většina Afriky, kromě jejího jižního cípu, a celá Latinská Amerika – mimo Chile a Argentinu.

Branná povinnost, "vynález" novověku

Všeobecná branná povinnost se ve 20. století stala de facto pastí, ve které mohla uvíznout jakákoli osoba mužského pohlaví, která se na základě běhu vnějších událostí ocitla uprostřed autoritativního státu. Muž, který jinak neměl s režimem zhola nic společného, byl tak přinucen účastnit se jeho válečného dobrodružství, ať už v uniformě německého wehrmachtu, sovětské rudé armády nebo třeba polské lidové armády v srpnu 1968. V roce 1981 se mohlo snadno stát, že by se čeští mladíci, kteří měli tu smůlu, že byli zrovna na vojně, museli se zbraní v ruce zúčastnit pacifikace Polska, protože jinak by je čekal vojenský soud, který je mohl v době ohrožení státu odsoudit k trestu smrti.

Tento státní moloch, který vše požírá, je ovšem výdobytek novověku – „temný“ středověk, jak nás po léta učili ve školních škamnách, něco podobného neznal. Válčení bylo založeno na složitém systému bilaterálních a multilaterálních smluv, uzavřených mezi suverénem, tedy legitimním vládcem daného území, a jeho leníky.

Smluvně se upravovaly věci, které by v době moderních režimů, a to nejen diktátorských, ale stejně tak i demokratických, byly nemyslitelné. Povinnost vojenského tažení se například omezovala podle délky doby tažení, oblasti válčení či okruhem osob, které jsou povinny se tažení zúčastnit, případně za jakých podmínek se může dotyčná osoba vykoupit, za jakých okolností může vůbec panovník požadovat válečné tažení, proti jakému nepříteli je možno vytáhnout do boje, jak často, v jaké roční době a na jak dlouho je možno svolat vojsko, s jakou výzbrojí a vystrojí se mají účastníci tažení dostavit atd. atp.

Teorie spravedlivé války

Omezeno bylo ovšem už samotné vyhlášení války, což se ve středověku vyvinulo v samotnou teorii tzv. spravedlivé války, která vycházela z učení jednoho z nejvýznamnějších raně křesťanských teologů sv. Augustina. Podle Augustina je válka vždy bezprávím, když vojevůdce vedou zvrácené záměry a citové podněty, žádost, krutá pomstychtivost, nesmiřitelné a nesmiřující myšlení, vzpurná zlost, touha po moci nebo ctižádost. Válku lze ospravedlnit jen tehdy, když v ní chybí hříšné motivy a snaha získat kořist. Proto má mít voják svůj žold. Podle Augustina jsou nejdůležitější positivní cíle: obnova míru a narušeného řádu a spravedlnosti.

V praxi se pochopitelně tyto universální zásady často porušovaly, stejně jako se dnes porušuje mezinárodní právo. To však nic nemění na podstatě věci, kterým je většinová shoda na existenci nadosobního morální řád, ke kterému se může daná společnost vztahovat a který je v obecném dobru nutno dodržovat, chránit a bránit.

Zrušení či pozastavení všeobecné branné povinnosti je tedy vlastně takový návrat ke středověku. Není na tom vůbec nic paradoxního, protože universální středověká křesťanská společnost řešila obdobné problémy mezinárodní a nadnárodní povahy, které řešíme i my dnes po skončení éry národních států, které nebyly ničím omezeny.