Na víkendovém summitu Mezinárodního měnového fondu se Evropské vlády zavázaly zabránit kolapsu eurozóny. Jak však podotýká publicista listu New York Times a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman, doposud jejich snahy pouze napomáhaly jednotnou měnu podkopávat.

Je možné být zároveň vyděšený a znuděný? Takové pocity ve mně totiž vyvolávají právě probíhající jednání ohledně způsobu, jakým reagovat na evropskou ekonomickou krizi. A mám podezření, že moje mínění sdílejí i jiní pozorovatelé.

Situace, ve které se Evropa nachází, je na jednu stranu skutečně hrůzostrašná: Země, které tvoří třetinu hospodářství eurozóny, nyní čelí útoku spekulantů, samotná existence jednotné měny je ohrožena a kolaps eura by mohl způsobit obrovské škody celému světu. Na straně druhé se zdá, že evropští političtí představitelé jsou připraveni pouze opakovat stará řešení. Pravděpodobně si najdou způsob, jak zemím v nouzi poskytnout další úvěry. To bezprostředně hrozící katastrofu může, ale také nemusí odvrátit. Nevypadá to také, že by politici byli vůbec ochotni uvědomit si zcela zásadní skutečnost – totiž, že bez další expanzivní fiskální a monetární politiky v hospodářsky silnějších zemích Evropy musejí všechny jejich další záchranné pokusy nutně selhat.  […]

Úsporná opatření nefungují pro všechny stejně

Tak co teď? Dosavadní evropskou odpovědí (na hospodářskou a finanční krizi a zhroucení důvěry investorů v dluhopisy zemí okraje eurozóny) bylo žádat od dlužníků v nesnázích přísná úsporná fiskální opatření, zvláště zásadní škrty ve veřejných výdajích, a zatím jako nouzové řešení poskytovat náhradní financování do doby, než se vrátí důvěra soukromých investorů. Může být taková strategie úspěšná? […] Přečtěte si více na stránkách New York Times (anglicky).